ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2434.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2434/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Z. F., správkyně konkursní podstaty, úpadce J. S. a b) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované OS, a. s., zastoupené advokátem, o 1.016.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 1199/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2004, č. j. 11 Co 59/2003 - 229, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 1.016.200,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná ve stanovené lhůtě nevyklidila pozemky žalobců, čímž porušila svoji právní povinnost (§420 obč. zák.), a způsobila tak žalobcům škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobci s firmou V. B. - D. ze dne 15. 8. 1993 ve výši 950.000,- Kč, a dále že na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení ( §451 odst. 2 obč. zák.) tím, že pozemky žalobců bez právního důvodu užívala, aniž by platila nájemné, které by činilo 66.200,- Kč.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 17. 12. 1997, č. j. 7 C 1199/96 - 37, poté, co řízení ohledně částky 158.248,60 Kč zastavil, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 857.951,40 Kč se 17 % úrokem od 3. 10. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci se na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1992 stali vlastníky části pozemku p. č. 3335/61 - orné půdy o výměře 6 320 m2 a parcely č. 3335/62 - zastavěné plochy o výměře 63 m2 v kat. území L. Původně celý pozemek parc. č. 3335/61 a pozemek par. č. 3335/62 spravovala žalovaná jako národní majetek podle hospodářských smluv z 1. 8. 1988, uzavřených s Okresním národním výborem L. za účelem převodu provozu betonárky OSP S. L., přičemž pro provoz výroby betonových směsí užívala část pozemku par. č. 3335/61 o výměře 6 320 m2 a zastavěný pozemek par. č. 3335/62 o výměře 63 m2, které byly v tomto rozsahu oploceny. V roce 1992 byla mezi ní a oprávněnými osobami M. Sch. a Z. N. uzavřena dohoda o vydání části pozemku parc. č. 3335/61 o výměře 6 320 m2 a pozemku par. č. 3335/62 o výměře 63 m2, jež byla schválena rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 31. 8. 1992 s tím, že výměry obou pozemků byly určeny grafickou identifikací a pozemkovou mapou. Zbývající část pozemku par. č. 3335/61 o výměře 4 054 m2 předala žalovaná dne 12. 5. 1993 Pozemkovému fondu ČR, přičemž vydané pozemky zůstaly oploceny i poté, kdy byly vydány restituentům a i nadále, když se jejich vlastníky stali žalobci. Vzhledem k tomu, že žalovaná dále předmětné oplocené pozemky užívala a se žalobci odmítla uzavřít nájemní smlouvu s odůvodněním, že nebyl předložen geometrický oddělovací plán, dali žalobci dne 24. 5. 1993 žalované výpověď z užívání pozemků k 31. 8. 1993. Dále bylo okresním soudem zjištěno, že dne 15. 8. 1993 uzavřeli žalobci nájemní smlouvu o pronájmu předmětných pozemků s firmou V. B. - D. na dobu od 1. 9. 1993 do 31. 8. 2003 s dohodnutou výší nájemného 600.000,- Kč ročně. Protože však žalovaná ke stanovenému dni pozemky nevyklidila, uvedená firma od nájemní smlouvy k 31. 12. 1994 odstoupila. K vyklizení pozemků žalovanou pak došlo až dne 10. 6. 1996, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. 5 C 745/94, kterým na návrh žalobců byla žalované uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 1996). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že žalovaná tím, že pozemky žalobců nevyklidila, porušila svoji právní povinnost (§420 obč. zák) a způsobila tak žalobcům škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobci s firmou V. B. - D. za období od 1. 9. 1993 do 31. 12. 1994 ve výši 800.000,- Kč (§442 odst. 1 obč. zák.), a dále že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila (§451 odst. 2 obč. zák.), když v době od 3. 10. 1994 do 10. 6. 1994 pozemky žalobců užívala, aniž by platila nájemné, které by za uvedené období činilo 57.951,40 Kč.
K odvolaní žalované proti vyhovujícímu výroku ve věci samé Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 7. 1998, č. j. 11 Co 161/98 - 65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 800.000,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Dovodil, že ušlý nájem ze sjednané nájemní smlouvy by sice bylo možno považovat za škodu vzniklou žalobcům (§420, §442 obč. zák.), avšak jen za předpokladu, že by škoda vznikla výlučně v důsledku jednání žalované. Podle jeho názoru se však v daném případě o takovouto situaci nejedná, neboť v době, kdy žalobci požadovali vyklizení pozemků žalovanou za účelem jejich předání do nájmu firmě V. B. - D., nepředložili žalované ohledně části pozemku par. č. 3335/61 geometrický oddělovací plán. Tento požadavek lze podle odvolacího soudu považovat za oprávněný, neboť bylo v zájmu právní jistoty a ujasnění vlastnických vztahů, aby část parcely - vlastnicky náležející žalobcům - byla náležitě vymezena, zvlášť když kupní smlouva z 18. 11. 1992, ani nájemní smlouva ze dne 12. 9. 1993, ba ani dohoda o vydání pozemků v rámci restitučního řízení, geometrický oddělovací plán neobsahovaly. Samotnou skutečnost, že žalovaná dlouhodobě předmětné pozemky užívala, že jejich vymezení bylo zřejmé z toho, že byly oploceny plotem, nelze podle odvolacího soudu akceptovat, neboť šlo jen o faktické, nikoliv právní vymezení, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že žalovaná již nebyla oprávněna užívat jakoukoliv část pozemků. Jestliže tedy smlouva o pronájmu části pozemku par. č. 3335/61 byla uzavřena bez předchozího faktického převzetí pozemku žalobci a z této smlouvy nevyplývalo, která její část je pronajímána firmě V. B. - D., nelze skutečnost, že tato firma od smlouvy odstoupila, klást za vinu žalované; ta proto také nemůže žalobcům za vzniklou škodu odpovídat (§420 obč. zák). S právním posouzením věci okresním soudem z hlediska uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované se odvolací soud ztotožnil.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. 8. 2000, č. j. 25 Cdo 2384/98 - 83, rozhodl o dovolání žalobců tak, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 800.000,- Kč s příslušenstvím změněn, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že již samu skutečnost, že žalovaná bez právního důvodu nevyklidila předmětné pozemky ve lhůtě dané jí žalobci, je třeba považovat za stav, který je v rozporu se zákonem, tedy za stav protiprávní. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná předmětné pozemky vydala oprávněným osobám v restitučním řízení (zbývající část pozemku parc.č. 3335/61 o výměře 4 054 m2 byla převedena na Pozemkový fond ČR) a že tyto pozemky posléze nabyli kupní smlouvou do svého vlastnictví žalobci, neměla již žalovaná k těmto pozemkům žádné zákonem uznané právo a její povinností proto bylo tyto pozemky nejpozději k 31.8.1993 vyklidit, jak ji k tomu žalobci, kteří k nim měli jako jejich vlastníci všechna vlastnická práva (§123 obč. zák.) vyzvali. Tím, že žalovaná k požadovanému datu bez právního důvodu nevyklidila předmětné pozemky žalobců, čímž výkon jejich vlastnického práva k nim omezila, porušila právní povinnost a byl tak naplněn jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §420 obč. zák.
Poté Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. 11 Co 619/2000 - 95, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o zastavení řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně posoudit důvodnost vznesené námitky promlčení uplatněného nároku žalobců na náhradu ušlého zisku a též platnost nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 1993, a to zejména z hlediska, zda se nejednalo o úkon „naoko“ sjednaný (§37 odst. 1 obč. zák.), mající spekulativní záměr, popř. o úkon odporující dobrým mravům (§39 obč. zák.). Za tím účelem je třeba řízení doplnit opětovným výslechem svědka Václava Baláka, ověřit tvrzení žalované o zadluženosti této firmy a nemožnosti plnění dohodnutého nájemného a dále zjistit, jaká obvyklá výše nájemného byla podle místních podmínek v době uzavření smlouvy sjednávána za pronájem obdobných pozemků.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č. j. 7 C 1199/96 - 146, žalobu na zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 15. 8. 1993 je absolutně neplatná podle §37 obč. zák. a pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy též podle §39 obč. zák. Poukázal na to, že proti V. B. byla vedena řada soudních sporů a vymáháno větší množství pohledávek, že z důvodu předluženosti firmy byl na jeho majetek prohlášen konkurs a že na návrh OSSZ mu bylo zrušeno živnostenské oprávnění, takže nelze předpokládat, že by v roce 1993 vážně mínil uzavřít nájemní smlouvu na pronájem předmětných pozemků za nájemné v částce 50.000,- Kč měsíčně, tj. 600.000,- Kč ročně. Výše nájemného dohodnutá v nájemní smlouvě je podle soudu nepřiměřená a spekulativní, neodpovídající sazbám sjednávaným v roce 1993 (v tomto směru soud prvního stupně vycházel ze sdělení územního pracoviště Pozemkového fondu ČR L., z původního návrhu nájemní smlouvy mezi účastníky, podle které měla žalovaná platit čtvrtletně 33.116,- Kč, tj. 132.460,- Kč ročně). Rozpor se zákonem spatřoval okresní soud i v okolnosti, že smlouva byla uzavřena před uplynutím původně sjednaného termínu vyklizení pozemků a že V. B. žádného z účastníků nevyzval k tomu, aby mu umožnili jejich užívání.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 6. 2002, č. j. 11 Co 94/2002, 11 Co 95/2000 - 172, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (dále zrušil i usnesení okresního soudu z 2. 1. 2002). Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem okresního soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 1993, neboť z výpovědi svědka B. nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o jeho spekulativních závěrech při uzavírání smlouvy, tehdy byl v dobré ekonomické situaci, výši nájemného považoval za přiměřenou a smlouvu vypověděl proto, že neměl možnost pozemky užívat. Soudní spory byly proti němu vedeny převážně „po roce“ 1994 a rovněž konkurs byl na jeho majetek prohlášen až později. Dále krajský soud poukázal na to, že soudu prvního stupně se nepodařilo zjistit, jaké nájemné za užívání srovnatelných pozemků bylo přiměřené, a že sazby za pronájem pozemků zemědělských pozemků, uvedené ve sdělení územního pracoviště pozemkového fondu se nejeví jako srovnatelné. Z okolnosti, že V. B. se nedomáhal předání pozemků k užívání, nelze rovněž dovodit rozpor smlouvy se zákonem. Bylo-li zjištěno, že k odstoupení od smlouvy ze strany V. B. nedošlo z jiných příčin, než pro nemožnost využívání pozemků ke sjednanému účelu, není zpochybněna ani příčinná souvislost mezi zrušením smlouvy a škodou vzniklou žalobcům. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny a že žalovaná za škodu vzniklou žalobcům odpovídá (§420 a §442 obč. zák.). Soudu prvního stupně uložil, aby posoudil důvodnost vznesené námitky promlčení nároku na náhradu škody.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č. j. 7 C 1199/96 - 183, uložil žalované povinnost zaplatit oběma žalobcům společně a nerozdílně částku 150.000,- Kč se 17 % úrokem od 3. 10. 1996 do zaplacení s tím, že plněním jednomu z žalobců zaniká v rozsahu plnění povinnost druhému z žalobců, žalobu o zaplacení další částky 650.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy je opodstatněný za měsíce říjen až prosinec 1994, neboť žalovaná tím, že pozemky nevyklidila ve stanovené lhůtě, porušila právní povinnost a v důsledku toho vznikla žalobcům škoda, přičemž své odpovědnosti se žalovaná nezprostila. Vzhledem k datu podání žaloby (3. 10. 1996) je nárok žalobců v subjektivní době podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Dovodil, že žalobci již od počátku sjednaného nájemního vztahu, tj. od 1. 9. 1993, měli vědomost o tom, že jim žalovaná brání ve výkonu jejich vlastnických práv, protože pozemky na výzvu ke dni 31. 8. 1993 nevyklidila; proto nemohla být realizována práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, když žalobci předmět nájmu V. B. nepředali (nemohli předat) a ten neplatil nájemné.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č. j. 11 Co 59/2003 - 229, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2003, č. j. 46 K 1003/2003 - 37, prohlášen konkurs na majetek žalobce J. S., jehož účinky nastaly dnem 30. 7. 2003, pokračoval soud v řízení se správkyní konkursní podstaty, která se místo úpadce stala účastnicí řízení a která podala návrh na jeho pokračování. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále opakoval důkaz výslechem svědka V. B., z jehož výpovědi zjistil, že v době uzavření nájemní smlouvy byl v dobré ekonomické situaci, výši nájemného považoval za přiměřenou, neboť na pozemcích chtěl skladovat stavební materiál, a to jak na stavbu autocentra pro žalobce, tak pro jiné akce, a proto také žalobce vyzýval, aby mu umožnil jejich užívání k uskladnění velkého množství stavebního materiálu. Na základě zjištění, že soudní spory byly proti V. B. vedeny převážně po roce 1994 a že konkurs byl na jeho majetek prohlášen až později, odvolací soud dovodil, že nebylo prokázáno, že by účastníci smlouvy neměli skutečný úmysl uzavřít nájemní smlouvu a že by tak byl dán nedostatek vážnosti projevu vůle ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. Nelze rovněž učinit závěr o „zjevné přemrštěnosti“ sjednaného nájemného, neboť sazby uvedené ve sdělení územního pracoviště Pozemkového fondu, týkající se nájmů pozemků k zemědělským účelům, se nejeví jako srovnatelné. Ani skutečnost, že nájemní smlouva byla uzavřena v době, kdy žalovaná pozemky užívala, nezakládá neplatnost tohoto právního úkonu pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení a smlouva se nepříčí ani dobrým mravům (§39 obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu (§420, §442 obč. zák.) a o částečném promlčení nároku žalobců na náhradu škody v částce 650.000,- Kč, představující ušlý zisk za dobu od 1. 9. 1993 do 3. 10. 1994, v subjektivní promlčecí době (§106 odst. 1 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nájemné sjednané ve smlouvě ze dne 15. 8. 1993 je přiměřené, „a to i přes rozpor s dobrými mravy“, a za správnou naopak považuje výši nájemného uvedenou ve zprávě Pozemkového fondu ČR. Poukazuje na to, že předmětem nájmu na základě předmětné nájemní smlouvy měly být pozemky, které jsou součástí zemědělského půdního fondu podle zák. č. 334/1992 Sb., ve znění zák. č. 10/1993 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Protože v daném případě bylo zjištěno, že nájemní smlouva byla uzavřena k nezemědělským účelům na dobu 10 let, měli žalobci požádat o dočasné nebo trvalé vynětí pronajímaných pozemků ze zemědělského půdního fondu, což však nedoložili, a nájemní smlouva byla tudíž uzavřena v rozporu s §3, §4, §7 a 9 a dalšími ustanoveními zák. č. 334/1992 Sb. Touto okolností se však soud nezabýval a kromě toho též přehlédl, že část pozemku parc. č. 3335 o výměře 62 m2 byla „jistě zastavěna objektem, takže její využití (tj. nájem) nemohlo být ani možné“. Dále namítá, že žalobci neprokázali, že firma V. B. disponovala v předmětné době stavebními materiálovými zásobami v takovém rozsahu, aby pro ni bylo důvodné nájemní smlouvu uzavírat či na ní trvat. S ohledem k rozsahu pronajímaných pozemků a výši nájemného zastává žalovaná názor, že „při posuzování této údajné nájemní smlouvy ve vzájemných souvislostech s dalšími skutečnostmi by soud musel učinit závěr, že tato smlouva je neplatná“; podle žalované se jedná o smlouvu dodatečně sepsanou. Žaloba na náhradu škody měla být zamítnuta, což by se projevilo i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelá všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
V případě, že v rámci náhrady škody soud rozhoduje o výši ušlého zisku, odvíjí se výše plnění od jiných faktorů než v případě, jde-li o výši plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Je-li prokázáno, že pronajímatel uzavřel nájemní smlouvu o nájmu pozemků, na základě níž měl inkasovat sjednané nájemné a že pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak učinit, odvíjí se náhrada za ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti od částky, kterou by pronajímatel skutečně obdržel od nájemce, byl-li by nájem realizován. Je totiž třeba vycházet z toho, že pokud v důsledku protiprávního jednání žalovaného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce, ač se tak dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, jde o náhradu škody spočívající v ušlém zisku, jehož výše je dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a mezi náklady, které by případně pronajímatel na dosažení tohoto zisku musel vynaložit. Pro výši náhrady za škodu je tedy rozhodující, jakého prospěchu by se žalobcům dostalo, nebýt neoprávněného zásahu žalované, a o jaký prospěch tudíž v důsledku jejího jednání přišli.
Nelze proto souhlasit s názorem dovolatelky, že výše ušlého zisku měla být určena ve výši obvyklého nájemného za pronájem zemědělských pozemků v daném místě a čase, tedy podle sazeb vyplývajících ze zprávy Pozemkového fondu ČR L., územního pracoviště L. Tato konstrukce odpovídá spíše vyčíslení výše bezdůvodného obohacení, jež na úkor vlastníka získal ten, kdo bez právního důvodu užíval jeho věc a kdo je povinen získané obohacení mu vydat. Institut bezdůvodného obohacení směřuje totiž k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ust. §451 a §454 obč. zák., a výše plnění za užívání cizí věci se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat to, co neoprávněným užíváním cizí věci získal, tedy ten prospěch, který bezdůvodně získal a o nějž se na úkor vlastníka obohatil. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá nájemnému vynakládanému obvykle v daném místě a čase za srovnatelné nemovitosti. Jako ušlý zisk v rámci náhrady škody se však nahrazuje ztráta toho, co by poškozený při pravidelném běhu událostí pronajmutím věci skutečně dosáhl, nebýt protiprávního jednání škůdce, jež mu zabránilo v získání tohoto prospěchu. Výše nájemného obvyklého v určitém místě a čase není tedy určující veličinou pro stanovení výše ušlého zisku v rámci náhrady škody způsobené protiprávním jednáním.
Dovolací soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 15. 8. 1993 je ve smyslu ust. §39 obč. zák. platným právním úkonem. Pokud dovolatelka tento závěr zpochybňuje námitkou, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s §3, §4, §7 a 9 a s dalšími ustanoveními zák. č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu, ve znění zák. č. 10/1993 Sb., z důvodu, že předmětné pozemky byly pronajaty k nezemědělským účelům, je třeba uvést, že tato okolnost sama o sobě absolutní neplatnost uzavřené nájemní smlouvy nezpůsobuje. Smyslem citovaného zákona je veřejnoprávní ochrana zemědělského půdního fondu před jeho využíváním k jiným účelům, než k jakým má sloužit, k čemuž tento zákon stanoví správní sankce jako prostředek k dosažení požadovaného účelu jím sledovaného. I když užívání pozemku v zemědělském půdním fondu k jiným účelům, než ke kterým byl určen, je v rozporu se zákonem, nelze za neplatný podle §39 obč. zák. považovat právní úkon, jímž byly předmětné pozemky (ostatně dlouhodobě využívané k provozování výroby betonových směsí) pronajaty k nezemědělským účelům, neboť citovaný zákon s takovou okolností absolutní neplatnost nájemní smlouvy nespojuje.
Namitky dovolatelky, že žalobci neprokázali, že „firma V. B. disponovala v předmětné době stavebními materiálovými zásobami v takovém rozsahu, aby pro ni bylo důvodné nájemní smlouvu uzavírat či na ní trvat“, a že byla zastavěna objektem, takže „její využití (tj. nájem) nemohlo být ani možné“ se netýká skutečností, která by byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
K tvrzení žalované, uplatněnému v dovolání, že nájemní smlouva byla sepsána dodatečně, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně a kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze (§243a odst. 2 o. s. ř.), neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a dovolací soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu