ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2462.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2462/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. Č., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 22, proti žalovanému Ing. R. Č. , zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 158/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 20 Co 433/2015-620, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 60.355 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Václava Školouta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody, jež mu vznikla v důsledku žalovaným nepravdivě sdělených údajů při projednávání dědictví, na jejichž základě byl žalovaný považován za syna, a tedy i za dědice, zůstavitele Ing. J. Č.; žalobce tak byl připraven o polovinu pozůstalosti, jejíž hodnota včetně příslušenství představuje žalovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 28 C 158/2010-513, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.129.094,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v částce 46.870.905,80 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně se věcí zabýval opětovně, vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 20 Co 404/2013-331, (dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014) podle kterého není soud řešící občanskoprávní spor ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán důvody, na jejichž základě došlo ke zproštění obžaloby žalovaného pro trestný čin podvodu. Soud prvního stupně měl pečlivě zvážit podmínky pro naplnění občanskoprávní odpovědnosti žalovaného. Podle odvolacího soudu žalovaný nepochybně porušil povinnost počínat si tak, aby jinému nezpůsobil škodu ve smyslu §415 obč. zák., když v dědickém řízení nesdělil notářce jako soudní komisařce skutečnost, že není biologickým ani osvojeným dítětem zůstavitele, přestože o této skutečnosti věděl a v dědickém řízení byl poučen o tom, že dědicem ze zákona je dítě zemřelého. Pokud se domníval, že byl zůstavitelem osvojen (což tvrdil v trestním řízení), neměl pro takovou domněnku žádný právní podklad, proto bylo jeho povinností tuto skutečnost notářce sdělit, což jednoznačně neučinil. V postupu žalovaného v dědickém řízení, v němž vystupoval jako syn zůstavitele, ač věděl, že tomu tak není, odvolací soud shledal nepřímý úmysl získat neprávem dědictví. Nárok žalobce na náhradu škody proto nemůže být promlčen, neboť byl uplatněn v běžící objektivní desetileté a subjektivní dvouleté lhůtě ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák. za situace, kdy se žalobce o tom, že žalovaný není synem žalobcova otce, dozvěděl v roce 2009. Nadto by uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť jde právě o ten případ, kdy je tato námitka výrazem zneužití práva na úkor účastníka (žalobce), který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a jemuž by v důsledku promlčení nároku ušel významný majetek, který získal žalovaný v rozporu se zákonem a této skutečnosti si byl vědom. Soud prvního stupně ve zmíněném rozsudku vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a dále se již zabýval především výší uplatněného nároku.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 20 Co 433/2015-620, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že jistina, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit, činí 13.129.121 Kč, a žaloba se zamítá co do částky 46.870.879 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). K námitkám žalovaného odvolací soud uvedl, že předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody, nikoliv dědický nárok, který byl projednán v řízení o dědictví, nejedná se proto o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jako nedůvodnou posoudil i námitku zpochybňující odpovědnost žalovaného za škodu, ke které se vyjádřil již ve svém předchozím (již pravomocném) rozhodnutí ve věci, na které rovněž odkázal. Odvolací soud uvedl, že ke schválení dědické dohody mezi účastníky došlo proto, že žalovaný v dědickém řízení zatajil, že není synem zůstavitele. Vznik škody tak byl přímým důsledkem jednání žalovaného, který se nemůže dovolávat odpovědnosti za případné nezákonné rozhodnutí. Odpovědnost státu je subsidiární a nastupuje pouze v případě, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku. Námitky žalobce se týkaly výše jeho nároku. Odvolací soud je označil jako nedůvodné, když konstatoval, že výše nároku správně odpovídá tomu, co žalobci ušlo z majetku zůstavitele v dědickém řízení, nezávisí na nahodilých okolnostech, domněnkách a na tom, zda se žalovaný obohatil následným nakládáním s tímto majetkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a které spočívají v tom, že žalobce uplatněným nárokem na náhradu škody obchází zákonem stanovený postup odpovědnosti státu za škodu v případě nezákonného rozhodnutí. Dále namítá, že vydání rozhodnutí v projednávané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, jelikož hrozí situace, kdy proti sobě budou stát dvě pravomocná rozhodnutí soudu, přičemž jedno žalovanému nárok na část majetku z dědictví po zůstaviteli přiznává a druhé mu naopak ukládá uhradit žalobci určitou částku, která je svou povahou vydáním téhož majetku. Dle dovolatele se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. V neposlední řadě dovolatel namítá rozpor napadeného rozsudku s §13 o. z., což odůvodňuje rozdílnosti hodnocení otázky zavinění v daném řízení oproti trestnímu řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření vyvracel opodstatněnost dovolacích námitek a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce rozporu napadeného rozsudku s §13 o. z., podle které dovolatel mohl důvodně očekávat, že jeho právní případ (posouzení formy zavinění) bude rozhodnut (zde v občanskoprávním řízení) obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut (v trestním řízení) a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, dovolací soud konstatuje, že se jedná o otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a tudíž nemůže založit přípustnost dovolání. Uvedené ustanovení zakotvuje do občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 postulát legitimního očekávání, podle kterého ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, jelikož má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva (zde občanského zákoníku) budou vyložena shodně s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí. Odvolací soud však řešil otázku závaznosti pravomocných rozhodnutí v trestním řízení pro občanskoprávní řízení, upravenou v §135 o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu vydaném v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 13891 a C 13892, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2637/14) z ustanovení §135 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud v občanskoprávním řízení je vázán pouze odsuzujícím trestním rozsudkem, nikoli rozsudkem zprošťujícím (srov. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam, kde různé soudy v různých věcech řeší stejnou otázku (zde otázku formy zavinění) by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným závěrům, avšak s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, nelze vyloučit, že si soudy v jednotlivých řízeních vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012). Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby zástupce obžaloby prokázal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, jež je oprávněn (mimo rámec výše vymezené vázanosti trestním rozsudkem) hodnotit nezávisle na výsledcích trestního řízení, a důkazní břemeno o tom, že škodu nezavinil, má podle §420 odst. 3 obč. zák. žalovaný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015).
Tyto závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, který sice považuje z hlediska právní jistoty za zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, avšak tuto eventualitu a priori nevylučuje za předpokladu, že jsou rozdílné závěry řádně odůvodněny (srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).
Dospěl-li odvolací soud na základě výsledků dokazování provedeného v občanskoprávním řízení k závěru (odlišnému od závěru soudu v trestním řízení), že žalovaný se dopustil protiprávního jednání úmyslně, a tento svůj závěr řádně odůvodnil, není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Hodnocení důkazů, na jehož základě odvolací soud k takovému závěru dospěl, je otázkou skutkovou, nikoli právní, a námitky proti němu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3154/2011).
Námitka dovolatele, podle které jeho jednání nebylo příčinou vzniku škody (příčinou má být dle námitky schválení dědické dohody soudem a z ní vyplývající odpovědnost státu za škodu) je otázka existence příčinné souvislosti, což je dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázka skutková, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní jednání žalovaného (zde zatajení relevantní informace v dědickém řízení) a vzniklá škoda na straně poškozeného (nenabytí dědictví) jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005). Namítaná nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění není způsobilým dovolacím důvodem, jímž může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu na řešení otázky, na níž spočívá napadené rozhodnutí (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 a 5 o. s. ř.) není důvodná, neboť projednávaná věc nemá shodný předmět s řízením o dědictví. Nejde v ní o nové rozhodnutí o dědictví po zůstaviteli, nýbrž o odlišně skutkově vymezený nárok na náhradu škody, jež byla žalobci způsobena právě tím, že žalovaný uvedl v dědickém řízení nepravdivé skutečnosti a dědické poměry byly nezměnitelně uspořádány rozhodnutím vydaným v dědickém řízení (srov. opět citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 1037/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby v částce 49.580 Kč (§6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky) a z 21% náhrady za DPH ve výši (po zaokrouhlení na celé koruny)10.475 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 60.355 Kč. Náhrada nebyla přiznána v plné výši požadované žalobcem, neboť jednak předmětem dovolacího řízení, a tedy i tarifní hodnotou byla pouze částka 13.129.121 Kč, jednak zastupoval-li zástupce žalobce v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nelze mu dle ustálené rozhodovací praxe přiznat náhradu za (opětovné) převzetí zastoupení v dovolacím řízení. Podle §149 odst. 1 o. s. ř. byla uložena žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce v obvyklé zákonné lhůtě. Dovolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů ve smyslu §150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu