ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2471.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2471/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ E. K. a B/ P. Z., zastoupených advokátem, proti žalované Obci h. m. P., zastoupené advokátem, o 453.371,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 11/97, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2000, č. j. 13 Co 98/2000-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 1997, č. j. 20 C 11/97-37, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 10. 1997, č. j. 20 C 11/97-41, bylo rozhodnuto, že za škodu způsobenou žalobcům pádem stromů odpovídá žalovaná Obec h. m. P., a žaloba ve vztahu k druhému žalovanému L. h. m. P. byla zamítnuta. Obvodní soud tak rozhodl o základu nároku žalobců na náhradu škody způsobené na jejich majetku pádem stromů ze sousedního lesního pozemku, který je ve vlastnictví žalované obce, jejíž odpovědnost za škodu posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb. Tento rozsudek byl pro procesní pochybení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1998, č. j. 13 Co 605/97, 13 Co 606/97-54, s tím, že ve vztahu k druhému žalovanému bylo rozhodnuto, ačkoliv žaloba proti němu nebyla vůbec podána, a že v dalším řízení je třeba vyzvat žalobce k doplnění žalobních tvrzení ohledně rozhodujících skutečností, které mají být podkladem pro dokazování a které jsou potřebné pro právní posouzení věci, neboť je třeba rozlišit, zda žalobci dovozují škodu z důvodu nesprávného úředního postupu dle §18 zákona č. 58/1969 Sb., za níž je ovšem odpovědná Česká republika, nebo z porušení povinností vlastníka pozemku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 11. 1998, č. j. 20 C 11/97-101, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům 453.371,- Kč s 19 % úrokem od 1. 5. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná není za škodu způsobenou pádem stromů z pozemku žalované na pozemek žalobců ve dnech 8. a 16. 7. 1995 ( spočívající v poškození uměleckých děl, plotu a zahradního altánu zde umístěných ) odpovědná, protože ke správě a údržbě lesů zřídila městskou příspěvkovou organizaci L. h. m. P., která je odpovědná za součinnost při tvorbě lesního hospodářského plánu, a měla navrhnout příslušná opatření orgánu státní správy lesního hospodářství podle §20 odst. 3 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, č. j. 13 Co 30/1999-118, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že namísto žalované odpovídá příspěvková organizace, kterou žalovaná zřídila k plnění svých úkolů vlastníka pozemku, neboť vlastník lesního pozemku má nejen práva, ale i povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám ve smyslu §415 obč. zák., kterých se nemůže zbavit tím, že ke správě svého majetku zřídí jiný subjekt. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, zejména výslechem žalobců o okolnostech pádu stromů, vyžádáním zprávy Hydrometeorologického ústavu o stavu počasí ve dnech, kdy k pádu stromů došlo, a dalších důkazů, které navrhnou účastníci, případně jejichž provedení se v další řízení ukáže potřebným.
Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 1999, č. j. 20 C 11/97-142, bylo rozhodnuto tak, že právní základ nároku je opodstatněný a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák., neboť dlouhodobě neprováděla pozvolnou těžbu stromů a obnovu lesa, aby stromy nevzrostly do výše znamenající nebezpečí jejich vyvrácení a pádu na sousední pozemek, a neučinila žádná opatření ani v době, kdy bylo ohrožení majetku žalobců bezprostřední, a nereagovala na jejich výzvy k odstranění stromů nakloněných nad jejich pozemek, ačkoliv mohla požádat o výjimku z lesního hospodářského plánu podle ust. §20 odst. 3 zákona č. 61/1977 Sb. a provést nárazovou těžbu stromů z bezprostřední blízkosti zahrady žalobců. Protože porušení prevenční povinnosti žalované je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, jejíž existence je prokázána, žalovaná odpovídá za škodu a jako vlastník lesa není zbavena odpovědnosti za škody vzniklé třetím osobám tím, že zřídila správce svého majetku. Snaha žalované, respektive lesníka pečujícího o les, aby byl chráněn každý strom vyrostlý v lese, pak nemůže být v rozporu s prevenční povinností předcházet škodám. V řízení nebylo prokázáno, že by vyvrácení stromů bylo způsobeno nepředvídatelnými okolnostmi (silným větrem, srážkami), neboť zpráva Hydrometeorologického ústavu o žádných silných srážkách nebo nadměrně silném větru ve dnech vzniku škody v dané lokalitě nehovoří.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2000, č. j. 13 Co 98/2000-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, neboť vlastník pozemku, který trpí závadný stav, z něhož může dojít ke vzniku škody, a neprovádí žádná opatření k tomu, aby ke škodě nedošlo, porušuje právní povinnost podle ust. §415 obč. zák., mající za následek odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák.; tak je tomu v daném případě, kdy škoda vznikla v důsledku špatného stavu porostu na pozemku žalované, přičemž stav habrů nakloněných nad pozemek žalobců byl žalované znám a žalovaná se nemůže dovolávat lesního hospodářského plánu ani toho, že na jeho vypracování neměla vliv. Po škodné události byl les nad pozemkem žalobců vykácen. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že ke škodné události došlo vlivem působení přírodních sil (neodvratitelnou událostí), neboť ve dnech vzniku škody nedosáhla povětrnostní situace intenzity živelní události, která by odpovědnost žalované za škodu vylučovala. Dovodil, že v daném případě nelze uvažovat o spoluzavinění žalobců ve smyslu ust. §441 obč. zák., protože sotva bylo možné na nich požadovat, aby své věci na zahradě přemístili na jiné místo (zejména plot a zahradní altán).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení odpovědnosti za škodu podle ustanovení §415 obč. zák., neboť žalovaná žádnou právní povinnost neporušila, protože jen orgán státní správy lesů může rozhodnout o dalších opatřeních souvisejících se zajištěním bezpečnosti osob a majetku i o změně ve způsobu hospodaření, a pokud žalobci požadovali nějaký zásah do lesního hospodářství, měli se obrátit na příslušný orgán státní správy se žádostí o odstranění stromů, což neučinili. Namítá, že lesní hospodářský plán, na jehož tvorbě se nemohla podílet, nepředepisoval těžbu habrů (pouze akátů) a žalovaná ji nemohla samovolně provést, a na vyvráceném stromě nebylo možno pozorovat žádné poškození. Trvá na tom, že ke škodě došlo působením přírodních sil, tedy neodvratitelnou událostí. Pokud se soud prvního stupně opíral o znalecký posudek znalce Ing. J. T., dovolatelka tento posudek zpochybňuje, neboť znalec se zřejmě v dané problematice neorientoval, když při vypracování posudku vycházel z tehdy neplatných právních předpisů. Dovozuje, že žalobci nesplnili svou prevenční povinnost danou ust. §415 obč. zák., neboť se měli v souladu s lesním zákonem obrátit na příslušný orgán státní správy se žádostí o odstranění stromů, což prokazatelně neučinili. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Především nedůvodně je v dovolání vytýkáno odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení odpovědnosti žalované za škodu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst.1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu vychází z nezpochybněného skutkového základu, že žalobcům byla způsobena škoda na jejich majetku pádem stromů ze sousedního pozemku, přičemž vzhledem k špatnému stavu porostů na svažitém pozemku žalované bylo nebezpečí možnosti vyvrácení a pádu stromů, nakloněných nad pozemek žalobců, reálné a stav stromů byl žalované znám.
Zcela správně shledal odvolací soud porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. na straně žalované jakožto vlastníka pozemku. Povinnostmi vlastníka ve vztahu k vlastníkům sousedních nemovitostí jsou nejen povinnosti výslovně v zákoně vyjmenované - zdržet se všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv ( srov. §127 obč. zák.), nýbrž i další povinnosti, jež zákon v §415 obč. zák. ukládá každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení.
K námitce žalované, že nemohla samovolně provést těžbu stromů a že se sami žalobci měli obrátit na příslušný orgán státní správy se žádostí o odstranění stromů, je třeba uvést, že péči o porosty na vlastním pozemku a odpovědnost za jejich stav nelze přenášet na jiné osoby, byť by to byli vlastníci sousedních nemovitostí, navíc k porušení prevenční povinnosti žalovanou došlo v daném případě už tím, že žalovaná, ač byla upozorněna na to, že stav porostů na jejím pozemku hrozí způsobit škodu, na výzvy žalobců nereagovala a neučinila žádné kroky k nápravě (srov. rozhodnutí NS publikované pod č. 9 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992.).
Spoluzavinění poškozených (§441 obč. zák.) by přicházelo v úvahu nejen z hlediska jejich možnosti ochránit svůj majetek na zahradě před nebezpečím pádu stromu, jak uvažoval odvolací soud, ale i tehdy, pokud by v době hrozící škody sami nezakročili přiměřeným způsobem k jejímu odvrácení (srov. §417 obč. zák.). O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť způsob, jakým se žalobci snažili zakročit k odvrácení škody jim hrozící (upozornění vlastníka na polovyvrácené a nakloněné stromy a na potřebu provést vhodné opatření), byl přiměřený okolnostem ohrožení jejich majetku i jejich možnostem.
Tvrzení dovolatelky, že ke škodě došlo působením přírodních sil, nemá oporu ve skutkových zjištěních ani v důkazech provedených v řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 písm. o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu