ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2511.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2511/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému MUDr. J. L., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 86/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005, č. j. 25 Co 729/2004-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč na účet advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný na nákladech na výživu pozůstalé manželky platil 20.910,- Kč měsíčně od 23. 1. 2003 do 8. 7. 2011, s odůvodněním, že žalovaný neposkytl potřebnou pomoc jejímu manželovi O. B., ač s ohledem na své zaměstnání byl takovou pomoc povinen poskytnout (byl proto odsouzen pro trestný čin podle §207 odst. 2 tr. zák.). Žalobkyně přitom jako osoba v domácnosti byla na zemřelého manžela odkázána výživou.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č. j. 10 C 86/2003-82, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 6 T 7/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 12 To 379/2002, pravomocně uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. Protiprávního jednání se jako lékař pohotovostní lékařské služby N. P. dopustil dne 23. 9. 2000 tím, že pacienta O. B. (manžela žalobkyně), u nějž učinil diagnostický závěr o podezření na infarkt myokardu a doporučil mu vyšetření na interním oddělení nemocnice v J., po objednání odvozu opustil. Pacient tak zůstal bez lékařské pomoci po dobu delší než 50 minut, v jejímž průběhu upadl do bezvědomí a zemřel. Soud s odkazem na ustanovení §725 obč. zák. dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného, který jako příkazník vykonával na základě příkazní smlouvy lékařskou první pomoc pro Okresní nemocnici J. Jestliže při tom postupoval non lege artis, k čemuž si nevyžádal souhlas příkazce (odchýlil se od pokynů příkazce), je sám odpovědný za škodu tím vzniklou ve smyslu §420 obč. zák. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. V. D., CSc., znalce z oboru zdravotnictví, specializace kardiologie, revizního znaleckého posudku přednosty I. interní kardioangiologické kliniky Lékařské fakulty M. v B. prof. MUDr. J. T., CSc., a z výpovědí MUDr. D. a MUDr. Š. soud prvního stupně vzal za prokázané, že bez provedení pitvy nebylo možné zjistit příčinu smrti O. B., tedy ani příčinnou souvislost mezi protiprávním postupem žalovaného a smrtí manžela žalobkyně, jakož i následné škody. Odlišný závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem při poskytnutí zdravotní péče a poškozením zdraví s následkem smrti zaujala pouze Územní znalecká komise při Fakultní nemocnici H. v zápisu ze dne 27. 11. 2000. Svědek MUDr. P. T. jako předseda komise ve své výpovědi v této souvislosti však uvedl, že komise nezjišťovala příčinu smrti O. B. Na základě těchto důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo-li možné provést pitvu zemřelého, nebyla jednoznačně prokázána příčina jeho smrti, proto nebylo ani prokázáno, že by protiprávní jednání žalovaného bylo v příčinné souvislosti se smrtí O. B. a vzniklou škodou žalobkyně. Z toho učinil závěr, že není splněna jedna z podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 25 Co 729/2004-100, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (zejména s tím, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a smrtí svého manžela), nikoli však s jeho právními závěry v otázce pasivní legitimace žalovaného. S odkazem na ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaný při lékařském výkonu nesledoval svůj osobní zájem, a nelze tak hovořit o vybočení z činnosti, kterou měl na základě příkazní smlouvy jako lékař pro zmíněnou nemocnici vykonávat; není proto ve věci pasivně legitimován.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje hodnocení znaleckých posudků renomovaných lékařů o příčině smrti v souvislosti s rozhodováním o náhradě škody v případě, že není možné provést důkaz pitvou zemřelého. Vytýká soudům obou stupňů, že znalecké posudky doplněné výpověďmi znalců, z nichž při svém rozhodování vycházely, zhodnotily v rozporu se zákonem, jestliže dovodily, že jimi nebyla prokázána příčinná souvislost mezi trestným jednáním žalovaného a smrtí manžela žalobkyně. Namítá, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem, který by stanovil příčinu smrti jejího manžela podle zdravotní dokumentace, současných znalostí z oboru, existující statistiky a zkušeností, s ohledem na zpopelnění těla zemřelého, kdy důkaz pitvou provést nelze, návrh však bez odůvodnění zamítl. Dovolatelka má za to, že příčinnou souvislost mezi smrtí manžela a trestným činem žalovaného, za který byl pravomocně odsouzen, dostatečně prokázala znaleckým posudkem Lékařské fakulty M. v B., zprávou Znalecké komise při Fakultní nemocnici v H. a doplňujícími svědeckými výpověďmi znalců. Dále se neztotožňuje s právním názorem soudu odvolacího o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, neboť podle jejího názoru, pokud žalovaný jednal non lege artis, jednal tak nad rámec příkazní smlouvy a je za škodu odpovědný. Dovolání směřuje rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů, ačkoliv zde byly dány po celou dobu řízení důvody uvedené v ustanovení §150 o.s.ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a uvádí, že dovolatelka pouze předkládá vlastní skutková zjištění ohledně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí jejího manžela a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, což však nemůže odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rovněž v otázce nedostatku pasivní legitimace souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neshledává zde důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), z formulace otázky zásadního právního významu a z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen. Otázka, kterou formuluje jako otázku zásadního právního významu, neřeší problém právní, nýbrž směřuje do oblasti hodnocení důkazů a týká se tak posouzení správnosti skutkových zjištění, jež přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Dovolatelka odkazuje zejména na znalecký posudek Lékařské fakulty M. v B., zprávu Znalecké komise při Fakultní nemocnici v H. a výpovědi svědků MUDr. Š. a MUDr. P. T., z nichž podle jejího názoru jednoznačně vyplývá, že smrt jejího manžela byla v příčinné souvislosti s postupem žalovaného non lege artis. Dovolatelka tak předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí v této konkrétní věci, aniž by jí formulovaná otázka, týkající se způsobu hodnocení důkazů, měla zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění v otázce příčinné souvislosti (otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025), nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Námitka se tak týká skutkových zjištění, která podle názoru dovolatelky nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nikoli řešení otázek právních (§241a odst. 3 o.s.ř.). Stejně tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá ani dovolatelkou vytýkaná vada řízení (neprovedení důkazu znaleckým posudkem), která je dovolacím důvodem podle
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že žalovaný byl pravomocným rozhodnutím trestního soudu (rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 6 T 7/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 12 To 379/2002) odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako lékař pohotovostní lékařské služby po objednání odvozu opustil pacienta, u nějž učinil diagnostický závěr o podezření na infarkt myokardu a jemuž doporučil vyšetření na interním oddělení nemocnice, přičemž pacient tak zůstal bez lékařské pomoci po dobu delší než 50 minut, v jejímž průběhu upadl do bezvědomí a zemřel.
Obecně platí, že soud v občanském soudním řízení je vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, přičemž rozsah této vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o vzniku určité újmy, kterou v případě trestných činů proti životu a zdraví představuje i nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou (srov. Zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, bývalého NS ČSR ze dne 5. 12. 1979, sp. zn. Pls 2/79, publikovanou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, s. 491-492).
Škodný následek ani příčinná souvislost mezi neposkytnutím pomoci a vzniklým následkem není znakem skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci, za který byl žalovaný pravomocně odsouzen (podle ustanovení §207 odst. 2 tr. zák. kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti). Právnická literatura v souladu s ustálenou soudní praxí dovozuje, že trestní odpovědnost lékaře při výkonu služby za tento trestný čin připadá v úvahu jen tehdy, nevznikly-li z jeho opomenutí žádné následky na životě nebo zdraví poškozeného, jinak by šlo o některý z trestných činů proti životu a zdraví ve smyslu ustanovení §219 až §224 tr. zák. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004, str. 1238, bod 14, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 72/97, publikovaný pod č. 37, bod II., ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Jestliže byl tedy v této konkrétní věci žalovaný odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci, neobsahuje pravomocný trestní rozsudek ve výroku o vině závěr o vztahu opomenutí žalovaného vůči vzniklému následku; odvolací soud byl proto oprávněn otázku příčinné souvislosti sám posoudit na základě jím provedených důkazů, aniž byl rozhodnutím trestního soudu v tomto směru vázán.
Za situace, kdy z hlediska otázky příčinné souvislosti neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, pozbývá významu otázka pasivní legitimace žalovaného; nepodléhá-li totiž dovolacímu přezkumu otázka příčinné souvislosti jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se ani jakékoliv řešení otázky pasivní legitimace projevit v poměrech dovolatelky kladně (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).
Dovolání dále výslovně směřuje i proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ačkoli výroky o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím jsou obsaženy v rozsudku, mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), proto je třeba přípustnost dovolání proti nim posuzovat podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede, za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) je tedy pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto V daném případě „věcí samou“ byl tedy požadavek na placení měsíčního výživného pozůstalé manželky.
Dovolání pak není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje v celém rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §2 a §3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ustanovení §10 odst. 3 a §3 odst. 1 bod 6. vyhlášky a snížená na polovinu podle §14 odst. 1 a poté podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Žalovanému tak vznikly náklady v celkové výši 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu