ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2523.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2523/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátem, proti žalované O. J., zastoupené advokátem, o 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 37/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 1999, č. j. 11 Co 848/98 - 105, takto:
I. Dovolání žalobkyně se z a m í t á.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.600,- Kč do 3 dnů od právní tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, č.j. 7 C 37/94 - 74, poté, co připustil změnu žaloby, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70.734,20 Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, v částce 4.265,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi v žalobě označených nemovitostí, jejichž jednu ideální čtvrtinu vlastní žalobkyně a tři ideální čtvrtiny žalovaná. Po smrti otce žalobkyně (manžela žalované) v roce 1991 (zemřel dne 8. 11. 1991) se účastnice dohodly na tom, že žalobkyně se se svojí rodinou do domku nastěhuje, bude v něm bydlet a že ponese všechny náklady na rekonstrukci domu; ta byla provedena během července až září 1992 a vyžádala si celkem za materiál a za práci částku 94.312,30 Kč, jak to vyplývá z předložených dokladů a písemných prohlášení. Po neshodách, jež v následujícím období společné soužití přineslo, se žalobkyně s rodinou v červenci 1993 odstěhovala, a v domě, v němž má uzamčeny 2 místnosti a spížírnu, bydlí nadále jen žalovaná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za stavu, kdy žalovaná se na nákladech spojených s rekonstrukcí domu finančně nepodílela, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §454 obč. zák., neboť žalobkyně plnila za žalovanou to, co po právu měla plnit sama, přičemž pro určení výše tohoto obohacení je rozhodující rozsah spoluvlastnických podílů účastnic. Podle názoru okresního soudu totiž ani ujednáním účastnic o tom, že žalobkyně přislíbila uhradit celou rekonstrukci v případě, že v nemovitosti bude s rodinou bydlet, „nebyla zrušena prvotní povinnost žalované, nehledě na to, že z dikce tohoto ujednání je zřejmé, že se jedná o podmínku, k jejímuž plnění nedošlo\".
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 1999, č.j. 11 Co 848/98 - 105, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování opakovaným výslechem obou účastnic a manžela žalobkyně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi jako spoluvlastnicemi rodinného domku byla uzavřena dohoda, podle které žalobkyně a její manžel budou hradit veškeré náklady na opravu předmětného domku, neboť sami měli zájem na tom, aby jejich bydlení v tomto rodinném domku vykazovalo určité kvality. Dovodil, že pokud žalobkyně vázala účinnost této dohody na nastěhování se do předmětného rodinného domku, byla tato odkládací podmínka (§36 odst. 1 a 2 věta první obč. zák.) splněna, a proto se předmětná dohoda stala účinnou, na čemž nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se po 10 měsících bydlení s rodinou odstěhovala, bez ohledu na důvody, pro něž k tomu došlo. Podle názoru odvolacího soudu je dohoda účastnic platným právním úkonem, který není v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), ani neodporuje zákonu, neboť ať se již v dané věci jednalo o náklady nezbytné, či náklady, které nezbytné nebyly, mohly účastnice uzavřít ohledně nich dohodu (§139 odst. 2 věta první obč. zák.), a to i takovou, podle níž budou opravy provedeny pouze na náklady jedné z nich. Vzhledem k tomu, že existenci jiné dohody týkající se rekonstrukce domu žalobkyně neprokázala (listinu označenou jako „zásady dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. 4. 1995\" za takovou dohodu považovat nelze), krajský soud uzavřel, že uplatněný nárok žalobkyně na plnění z titulu bezdůvodného obohacení není důvodný. Námitku litispendence, jíž v průběhu odvolacího řízení žalovaná vznesla, nepovažoval odvolací soud za opodstatněnou, neboť v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 476/93 Olga Jurašková jako žalobkyně návrh na tzv. širší vypořádání, v rámci něhož by bylo rozhodnuto i o vložených investicích do nemovitosti, nepodala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Dalším podáním ze dne 24. 5. 1999 uplatnila dovolatelka dále i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud chybně zjistil skutkový stav věci týkající se obsahu předmětné dohody účastnic. Namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že se zavázala nést veškeré náklady na rekonstrukci sama a že účinnost uzavřené dohody byla vázána na podmínku, že se do domku s rodinou nastěhuje, ačkoliv její podstata spočívala v tom, že v nemovitosti bude trvale bydlet. Podle názoru dovolatelky odvolací soud též pominul další zásadní podmínku spočívající v závazku žalované spolupečovat o společnou domácnost a dvě děti žalobkyně, což však žalovaná nečinila, a nezohlednil ani její negativní postoj ke všem členům rodiny žalobkyně, který posléze vedl k odchodu žalobkyně a ostatních členů její rodiny z předmětného rodinného domku; jednalo se zejména o nesčetná udání žalované, která byla projednávána v přestupkové komisi, a o trestní oznámení, jež učinila. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci pak odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že odkládací podmínka dohody byla splněna, neboť na podmínku spočívající jen v nastěhování se do domku by žalobkyně nikdy nepřistoupila, a kromě toho nevzal krajský soud ani v úvahu, že k naplnění této dohody by došlo jen při vzájemném splnění obou uvedených dohodnutých podmínek. Podle dovolatelky lze též důvodně pochybovat o souladu chování žalované s dobrými mravy, a tedy i o platnosti dohody z takového jednání vyplývající, jak krajský soud dovodil. Kromě toho trpí vůle žalované učinit právní úkon (předmětnou dohodu) nedostatkem vážnosti z důvodu vědomé simulace, a proto je právní úkon žalované směřující k uzavření dohody absolutně neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. Přestože tuto námitku žalobkyně v řízení neuplatnila, vyplývá nutnost jejího zkoumání z ust. §120 odst. 3 o.s.ř., a jestliže se jí soud nezabýval, je založen též dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř., jehož existenci je dovolací soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. S poukazem na ust. §137 odst. 1 a §454 obč. zák. je tedy dovolatelka ze všech namítaných důvodů přesvědčena o tom, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, jde o závěr nesprávný. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., že je přípustné podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř., a že se opírá o zákonné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm.c/ a d/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů, které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. že v jeho hodnocení důkazů či dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, byly prokázány již v řízení před soudem prvního stupně. Námitka dovolatelky, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně učinil podkladem pro své rozhodnutí odlišný skutkový základ, není důvodná, a nelze ani dovodit, že by některé ze skutkových zjištění nemělo oporu v důkazech provedených v řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud, shodně se soudem prvního stupně, za nespornou považoval dohodu účastnic o tom, že žalobkyně a její rodina se do předmětného rodinného domku nastěhují a budou v něm bydlet, a v takovém případě že žalobkyně s manželem budou hradit veškeré náklady na opravu této nemovitosti. Pokud má dovolatelka za to, že odvolací soud pominul podstatu této dohody, jež spočívala v tom, že náklady na rekonstrukci bude hradit jen tehdy, pokud bude mít v domku zajištěno trvalé bydlení, a nikoliv jen, že se domku nastěhuje, nelze této její námitce přisvědčit, neboť krajský soud vzal v úvahu obě tyto okolnosti, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí, když uvedl ... „neboť sami měli zájem na tom, aby jejich bydlení v tomto rodinném domku vykazovalo určité kvality\". Správná není ani její další námitka, že součástí dohody byl i závazek žalované spolupečovat o společnou domácnost a dvě děti žalobkyně, protože takovýto další závazek žalované z výsledků dokazování nevyplynul. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř. není tedy naplněn.
Právní posouzení je nesprávné (§241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Jde o případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za nějž bylo plněno, a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Právní povinnost k plnění může vyplývat ze zákona nebo ze smluvního závazku.
Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
Podle §137 odst. 1 obč. zákoníku podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je tedy určujícím činitelem, kromě případné dohody spoluvlastníků, velikost spoluvlastnických podílů. Nerozhoduje, jde-li mezi spoluvlastníky o běžné či nikoliv běžné záležitosti. Má-li být přijato určité rozhodnutí ohledně společné věci, musí se pro ně vyslovit nadpoloviční většina určená podle podílů (tj. nad 50 %).
V dané věci vycházely soudy obou stupňů ze skutkového závěru, že mezi účastnicemi jakožto podílovými spoluvlastnicemi předmětného rodinného domku byla uzavřena platná dohoda, podle které se žalobkyně se svojí rodinou do tohoto domku nastěhuje a bude v něm bydlet a že ponese všechny náklady na rekonstrukci domu, která byla provedena během července až září 1992. Rovněž bylo zjištěno, že žalobkyně s rodinou v domku 10 měsíců bydlela, v červenci 1993 se odstěhovala, a že v tomto domě, v němž má uzamčeny 2 místnosti a spižírnu, bydlí nadále jen žalovaná. Je tedy zřejmé, že účastnice uzavřely ve smyslu ust. §139 odst. 2 obč. zák. dohodu, dle níž závazek žalobkyně nést náklady na rekonstrukci domu byl vázán na nastěhování se do tohoto domku a na bydlení v něm. Existence této dohody tedy byla právním důvodem plnění (vložených investic do rodinného domku) ze strany žalobkyně.
Dovolatelka v dovolání namítá, že uzavřená dohoda účastnic je ve smyslu ust. §39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť se příčí dobrým mravům.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. pro jeho nedovolenost tedy nastává v těchto případech:
1/ Právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem). Přitom nemusí jít vždy o rozpor s občanským zákoníkem, nýbrž i s jinými zákony, jimž obsah právního úkonu odporuje.
2/ Právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis). V těchto případech není sice právní úkon v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází.
3/ Právní úkon se příčí dobrým mravům (contra bones mores). Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah nebo účel ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Výčet dobrých mravů nelze se zřetelem k jejich mnohotvárnosti určit, neboť morální zásady společnosti a v důsledku toho i dobré mravy se ve vzájemném občanském soužití v souladu se společenským vývojem rozvíjejí, a to jak ve smyslu časovém, tak místním.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že uzavřená dohoda účastnic je ve smyslu ust. §39 obč. zák. platným právním úkonem, neboť nelze dovodit, že by tato dohoda svým obsahem nebo účelem odporovala zákonu nebo jej obcházela, když takovouto dohodu občanský zákoník připouští (ust. §2 odst. 3 a §139 odst. 2 obč. zák.). Nelze mít ani za to, že by se uzavřená dohoda příčila dobrým mravům; ostatně ani ze strany dovolatelky v tomto ohledu nebyly žádné konkrétní skutečnosti v řízení tvrzeny, natož prokázány.
Stejně tak je tomu i ohledně námitky dovolatelky, že ze strany žalované nebyla dohoda uzavřena vážně, a že je tedy podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Žalobkyně totiž v řízení netvrdila a ani neprokázala takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplýval závěr, že by žalovaná nechtěla svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Za tohoto stavu věci není dán ani dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř., jehož existenci je dovolací soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, neboť dovolatelka, jak sama uvedla v dovolání, toto tvrzení v řízení neuplatnila, a pokud se soud touto otázkou nezabýval, nelze mít za to, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za správný je ovšem v dané věci třeba považovat i závěr odvolacího soudu, že na straně žalované k bezdůvodnému obohacení (§454 obč. zák.) nedošlo. Byla-li totiž právním důvodem plnění poskytnutého žalobkyní (investic vložených do rodinného domku) existence předmětné dohody uzavřené mezi účastnicemi jako spoluvlastnicemi nemovitosti, pak by závazek žalobkyně nést tyto náklady ze svého bylo možno zpochybnit jen v případě, že by žalovaná svůj závazek umožnit bydlení žalobkyně s rodinou v předmětném domku porušila; jen tehdy by bezdůvodné obohacení na její straně mohlo vzniknout a požadavek žalobkyně na jeho vydání by byl po právu, neboť porušením dohody ze strany žalované by se vytvořil stav, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Za takové porušení by pak bylo nutno považovat situaci, jež by objektivně žalobkyni a členům její rodiny znemožnila právo na bydlení v domku realizovat (tedy např. šikanózním jednáním ze strany druhé účastnice smlouvy do okamžiku odstěhování se žalobkyně z rodinného domku, případně faktickým znemožněním přístupu žalobkyně do domku), anebo tak, že by druhá účastnice dohody jako většinová spoluvlastnice nemovitosti rozhodla (v rozporu s uzavřenou dohodou) ve smyslu ust. §139 odst. 1 obč. zák. tak, že bydlení žalobkyni s rodinou v domku neumožní. Jestliže však žalovaná závazek z dohody spočívající v umožnění žalobkyni s rodinou v domku bydlet neporušila, závazky z uzavřené dohody pro obě její účastnice trvají, a trvá tedy i závazek žalobkyně nést ze svého náklady vynaložené na rekonstrukci společné nemovitosti. Z dokazování provedeného před soudy obou stupňů totiž nevyplývá, a žalobkyně to ani netvrdí, že by v období 10 měsíců, kdy v předmětném domku s rodinou bydlela, některá z uvedených okolností nastala; naopak v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si v domku uzamkla dvě místnosti, které jsou jí dosud k dispozici, takže má možnost právo na bydlení v tomto domku realizovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm.b/, c/ a d/ o.s.ř.) správný, a proto bylo dovolání žalobkyně zamítnuto (§243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které se stávají z odměny za zastoupení advokátem na 1 úkon v částce 2.525,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v.r.
předsedkyně senátu