ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.254.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 254/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: C. s. s. P., zastoupeného advokátem, proti žalované: Č. P. V. a. s., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Č. k. p., zastoupeného Č. p. a. s., o zaplacení 44.377,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 574/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2003, č. j. 53 Co 42/2003, 53 Co 113/2003, 53 Co 158/2003-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. 11. 2001, č. j. 21 C 574/98-47, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 12. 2001, č. j. 21 C 574/98-51, a doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č. j. 21 C 574/98-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 44.377,- Kč, ohledně částky 31.244,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že zaměstnanec právního předchůdce žalované zavinil dne 16. 5. 1991 dopravní nehodu, při níž způsobil zaměstnankyni žalobce B. H. pracovní úraz s pracovní neschopností do 11. 10. 1991. Plný invalidní důchod jí byl přiznán ode dne 7. 12. 1993 a žalobce jí nahradil škodu spočívající ve ztrátě na výdělku podle §190 a násl. zák. práce v částce vyšší, než mu uhradila pojišťovna za žalovanou z titulu pojištění odpovědnosti za škodu s poukazem na nižší rozsah občanskoprávní odpovědnosti. Ze znaleckého posudku JUDr. B. K., znalce z oboru ekonomika, řízení, plánování a organizace ekonomiky - mzdy, soud zjistil, že výše náhrady ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti B. H. za období od ledna 1994 do srpna 1997 činila celkově 160.411,- Kč (žalobce ji zaplatil) a že rozsah náhrady podle občanskoprávních předpisů činil 116.034,- Kč, které pojišťovna ke dni 31. 8. 1997 žalobci refundovala. Soud dospěl k závěru, že žaloba je ohledně rozdílu uvedených částek (44.377,- Kč) důvodná, protože žalobce z titulu pracovněprávní odpovědnosti vyplatil své zaměstnankyni o tuto částku vyšší náhradu, než mu Č. p. a. s. uhradila za žalovanou. Žalobce ani pojišťovna podle soudu jinak postupovat nemohou, neboť tento postup jim ukládá zákon, avšak žalovaná odpovídá za takto vzniklý rozdíl v rámci obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2003, č. j. 53 Co 42/2003, 53 Co 113/2003, 53 Co 158/2003-72, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 44.377,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvnímu stupně, vytkl mu však, že se neřídil ustanovením §205c odst. 1 zák. práce, podle nějž má zaměstnavatel, který nahradil poškozenému škodu, nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícímu míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že žalobce jako zaměstnavatel odpovídá své zaměstnankyni za veškeré nároky, jež jí vznikly v souvislosti se škodou na zdraví, utrpěnou při pracovním úrazu zaviněném pracovníkem žalované (jejího právního předchůdce), avšak vůči škůdci, resp. v tomto případě vůči jeho zaměstnavateli, může svůj nárok na náhradu škody vzniklé jeho plněním uplatnit jen do výše škody, za kterou by škůdce (jeho zaměstnavatel) odpovídal podle občanského práva. Navýšení nároku na náhradu škody podle pracovního práva tak nese ke své tíži, nebylo-li dohodnuto něco jiného, zaměstnavatel sám. Vzhledem k tomu žalobce nemůže po žalované úspěšně požadovat rozdíl mezi svým plněním zaměstnankyni z nároků podle ustanovení §190 a násl. zák. práce a plněním podle ustanovení §447 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele odvolací soud změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou bývalé zaměstnankyni žalobce podle občanského práva a nikoliv podle práva pracovního. Takový závěr však odporuje ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., kde je jasně řečeno, že škůdce (v daném případě žalovaná) hradí skutečnou škodu. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a je zcela lhostejné, zda tato škoda poškozenému (žalobci) vznikla tím, že vůči bývalé zaměstnankyni byl nucen plnit podle předpisů pracovního práva. Kdyby nedošlo k porušení právní povinnosti ze strany žalované (resp. jejího zaměstnance), nevznikla by škoda jako majetková újma žalobci; jestliže se tak však stalo, vznikla žalobci škoda ve výši určené znaleckým posudkem, přičemž mezi jednáním a následkem je zcela nepochybně příčinná souvislost. Žalovaná se podle dovolatele nemůže zprostit odpovědnosti za škodu, protože nemůže prokázat, že škodu nezavinila. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vedlejší účastník se k dovolání vyjádřil tak, že poškozené v důsledku pojistné události vznikl nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo podle ustanovení §427 obč. zák. odpovídá za škodu způsobenou provozem motorového vozidla; žalovaná odpovídala poškozené v rozsahu ustanovení §442 a násl. obč. zák. Provozovatel vozidla měl právo, aby Č. p. a. s. za něho nahradila škodu způsobenou provozem motorového vozidla jinému, pokud za tuto škodu ze zákona odpovídá; je-li přitom tato odpovědnost občanskoprávní, řídí se i náhrada škody občanskoprávními předpisy. Pro případ odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem však provozovatel vozidla pojištěn nebyl, tedy nevzniklo a ani mu nemohlo vzniknout právo na náhradu pracovněprávních nároků. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle ustanovení §205c odst. 1 zák. práce zaměstnavatel, který nahradil poškozenému škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.
Ustanovení §205c odst. 1 zák. práce upravuje regresní nárok zaměstnavatele na úhradu zaměstnanci poskytnuté náhrady škody vůči třetímu subjektu, který za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku. U pracovních úrazů se jedná zejména o situace, kdy zaměstnanec utrpí úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to v důsledku zaviněného porušení povinností jiným subjektem - typickým případem je dopravní nehoda, jak tomu bylo i v dané věci. Zaměstnanec má možnost si vybrat, zda uplatní nárok na náhradu škody z titulu pracovního úrazu podle zákoníku práce vůči svému zaměstnavateli nebo zda bude požadovat náhradu od přímého škůdce podle ustanovení o náhradě škody v občanském zákoníku. Pokud zaměstnanec náhradu škody uplatní u svého zaměstnavatele, má zaměstnavatel nárok, aby to, co svému poškozenému zaměstnanci na náhradě škody zaplatil, mu nahradil ten, kdo škodu způsobil a kdo by za ni poškozenému zaměstnanci odpovídal podle občanského zákoníku. Přímý škůdce, který odpovídá za škodu podle občanského zákoníku, však zaměstnavateli, který škodu nahradil v rámci své odpovědnosti podle zákoníku práce, poskytuje náhradu jen rozsahu, v jakém nese za škodu odpovědnost podle občanského zákoníku. Tento správný závěr odvolacího soudu vyplývá přímo z citovaného ustanovení zákona, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 58/68, publikované pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, či rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 24. 9. 1984, sp. zn. 4 Cz 73/84, publikovaný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986) a je zdůvodnitelný též logickým argumentem, že uplatnil-li by poškozený nárok stejného obsahu, jaký uplatnil u svého zaměstnavatele, u žalovaného jako subjektu odpovědného podle občanského zákoníku, nemohl by mít úspěch v rozsahu, v němž občanský zákoník na rozdíl od zákoníku práce nárok nepřiznává; ostatně by nebylo logické, aby byl přímý škůdce uznán povinným plnit zaměstnavateli něco, k čemu by nebyl povinen vůči poškozenému.
Odvolací soud proto nepochybil, pokud žalobu ohledně nároku vyčísleného nad rámec náhrady podle občanského zákoníku zamítl, a jeho rozsudek je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud ČR tedy dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované ani vedlejšímu účastníku v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu