ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2558.2008.1; ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2560.2008.1; ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2563.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2558/2008
sp. zn. 25 Cdo 2560/2008
sp. zn. 25 Cdo 2563/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zrušení soudních rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 139/2004, 57 C 140/2004, 57 C 141/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2006, č. j. 8 Co 287, 288, 289/2005-60, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 57 C 139/2004-20, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti zrušení usnesení téhož soudu, č. j. 51 E 208/2001-3, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná jako ústřední orgán moci výkonné nemá pravomoc ani příslušnost k rušení pravomocných soudních rozhodnutí.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 57 C 140/2004-21, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozsudku téhož soudu, č. j. 70 T 91/2000-65, kterým byl odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení s týmž odůvodněním jako ve shora uvedeném rozsudku.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 57 C 141/2004-21, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozsudku téhož soudu ze dne 25. 1. 2000, č. j. 71 T 238/99-38, kterým byl odsouzen za trestný čin krádeže, a rozhodl o náhradě nákladů řízení s týmž odůvodněním jako ve shora uvedených rozsudcích.
K odvolání žalobce proti shora uvedeným rozsudkům Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 1. 2006, č. j. 8 Co 287, 288, 289/2005-60, rozsudky soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že civilní soud nemá pravomoc zasahovat do jiných řízení civilních či trestních, obrana účastníka proti rozhodnutím vydaným v těchto řízeních je možná jen v rámci zákonného postupu daného příslušným procesním předpisem, tedy v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků, popř. ústavní stížnosti. Jelikož není dána pravomoc soudu k projednání uplatněného nároku (§7 o.s.ř.), odvolací soud pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení napadená rozhodnutí zrušil a všechna řízení zastavil podle §104 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení otázky pravomoci soudu, a má za to, že pokud jakékoli rozhodnutí trpí vadou, je v souladu s ústavními principy umožnit jeho změnu či zrušení bez ohledu na právní moc, a že s ohledem na skutečnost, že správu soudů vykonává Ministerstvo spravedlnosti, je v jeho kompetenci takové rozhodnutí zrušit. Tvrdí též, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně bezdůvodně rozdělil jeho žalobu do několika samostatných řízení přesto, že nárok byl řádně odůvodněn. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není z hlediska uplatněných dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, důvodné. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
K námitce dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci proto, že soud prvního stupně „rozdělil žalobu“ do několika samostatných řízení přesto, ač byl nárok řádně odůvodněn, lze uvést jen to, že dostatek či absence náležitostí žaloby není rozhodující pro spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému řízení (srov. §112 o.s.ř.); jde o postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací námitka, že kritizovaná rozhodnutí, proti nimž směřují žaloby, trpí takovými vadami, že je namístě, aby jejich protiprávnost byla odstraněna zrušením ze strany Ministerstva spravedlnosti, pak není způsobilá zpochybnit závěr o nedostatku pravomoci soudu k řízení o žalobě, jíž se žalobce mimo rámec zákonem stanovených opravných prostředků domáhá, aby stát zrušil pravomocná rozhodnutí vydaná v soudním řízení.
Jestliže tedy z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu