ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2573.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2573/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce A. – A., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, a 2) JUDr. J. G., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 1176/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č.j. 22 Co 633/2006-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č.j. 22 Co 633/2006-223, se v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na státu a na soudním exekutorovi domáhal náhrady škody ve výši 3.254.646,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 26. 5. 2004 do zaplacení, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalovaného 2) pověřeného provedením exekuce vedené proti A. Č. jako povinnému. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že zaměstnanci žalovaného 2) odvezli z provozovny žalobce movité věci patřící žalobci, které byly poté prodány v dražbě, přestože žalobce podal předtím ohledně těchto věcí vylučovací žalobu.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č.j. 8 C 1176/2004-206, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením téhož soudu č.j. Nc 2423/2001-9, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2002, byla nařízena exekuce na majetek povinného A. Č. Provedením exekuce byl pověřen žalovaný 2), který exekučním příkazem rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného. Dne 26. 6. 2003 byla u téhož soudu podána žaloba na vyloučení movitých věcí, sepsaných a odvezených zaměstnanci žalovaného 2) z provozovny žalobce v květnu 2003, z výkonu rozhodnutí (exekuce). Tyto movité věci byly exekutorem prodány v dražbě dne 12. 8. 2003. Vylučovací žaloba byla ke dni 18. 5. 2004 pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že dotčené věci již byly prodány. Žalovaný 2) byl zproštěn obžaloby z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, kterého se měl dopustit tím, že jako soudní exekutor nařídil provedení dražby, ačkoliv mu bylo známo, že byla podána vylučovací žaloba. Proti žalovanému 2) soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, když dovodil, že z ustanovení §32 odst. 1 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „ex. řád“), vyplývá, že za činnost exekutora jako veřejného činitele jednajícího z pověření soudu odpovídá výlučně stát podle §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.; v posuzovaném případě žalovaný 2) jako exekutor jednal z pověření soudu. Stran odpovědnosti žalované 1) za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti jako jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, neboť exekutor postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, když v řízení bylo prokázáno, že soupis movitých věcí v provozovně povinného ve Z. byl proveden již 9. 3. 2002 (v době před vznikem žalobce), později byl v souladu s §326 odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) doplněn, podání vylučovací žaloby není zákonnou překážkou pro prodej věcí zajištěných v rámci exekuce, v době dražby ještě nebylo o žalobě pravomocně rozhodnuto a exekuce nebyla rozhodnutím soudu odložena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č.j. 22 Co 633/2006-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) o věci samé a o náhradě nákladů řízení, potvrdil; změnil jej, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vyhodnotil i další důkazy provedené v nalézacím řízení, jimiž se však soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, ačkoliv jejich zhodnocení bylo pro správné rozhodnutí ve věci samé nezbytné. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že i když se žalovaný 2) jako soudní exekutor při provádění exekuce dopustil drobných pochybení, nelze jeho činnost hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nebyly tedy splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona. Odvolací soud dovodil, že přestože exekuční řád ani občanský soudní řád nestanoví při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí v případě podání vylučovací žaloby povinnost odročit dražební jednání do pravomocného rozhodnutí o této žalobě, je v zájmu ochrany třetích osob namístě, aby exekuční soud odložil provedení výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 2 o. s. ř., byla-li podána nikoliv neopodstatněná žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Odložit výkon rozhodnutí je však oprávněn toliko soud, exekutor v této fázi exekučního řízení nemá žádná oprávnění, a nařídí-li dražební rok, a následně prodá věci, ohledně kterých byla vylučovací žaloba podána, on sám se nesprávného úředního postupu nedopouští. Nesprávný úřední postup spočívající v tom, že po podání nikoliv zjevně neopodstatněné vylučovací žaloby nebyla exekuce odložena, by bylo možno shledat na straně Okresního soudu v Rakovníku. Jelikož však žalobce v dopise ze dne 21. 5. 2004, jímž v souladu s §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil nárok na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti, výslovně uvedl, že nesprávný úřední postup spatřuje v jednání soudního exekutora, tj. žalovaného 2), nelze v tomto soudním řízení přiznat nárok na náhradu škody způsobené jiným subjektem.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda soudní exekutor pověřený výkonem exekuce podle §44 odst. 2 ex. řádu je povinen odložit zpeněžení věcí sepsaných v rámci exekuce, dozví-li se o podání žaloby na vyloučení těchto věcí z výkonu rozhodnutí. Podle dovolatele nemůže odpovědnost za to, že v dražbě nebudou prodány věci patřící jinému vlastníkovi než povinnému, nést pouze exekuční soud, ale také exekutor, který na základě pověření soudu podle §44 odst. 2 ex. řádu vykonává státní moc. Otázkou zásadního právního významu je dle dovolatele také to, zda je soud oprávněn pro nedostatek předběžného projednání nároku zamítnout žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, shledá-li nesprávný úřední postup na straně jiného subjektu než toho, který byl poškozeným označen v rámci uplatnění nároku podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele by se měla na uplatnění nároku podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vztahovat procesní zásada, že v návrhu na zahájení řízení je žalobce povinen uvést všechny potřebné skutkové okolnosti, nikoli však právní hodnocení věci. V projednávané věci žalobce svůj nárok na náhradu škody předepsaným způsobem uplatnil u příslušného ministerstva, přičemž vylíčil všechny skutečnosti, z nichž svůj nárok odvozuje. Bylo-li by možné projednávanou věc posoudit tak, že nesprávného úředního postupu se nedopustil exekutor, nýbrž soud v exekučním řízení, jednalo by se o totožný nárok založený na stejných skutkových okolnostech, pouze jinak právně hodnocený, a nebylo by možné žalobu zamítnout pro nesplnění podmínky předběžného projednání nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda soudní exekutor je povinen odložit zpeněžení věcí sepsaných v rámci exekuce, dozví-li se o podání žaloby na vyloučení těchto věcí z exekuce, a je i důvodné.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle části třetí o. s. ř.
Citované ustanovení upravuje tzv. vylučovací (excindační) žalobu. Byl-li nařízen výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitosti nebo prodejem podniku, představuje podání vylučovací žaloby překážku jeho provedení (§336i odst. 1 a §338v odst. o. s. ř.). V ostatních případech soud až do pravomocného rozhodnutí o žalobě odloží výkon rozhodnutí (exekuci) podle §266 odst. 2 o. s. ř. Podání vylučovací žaloby je však důvodem k odložení výkonu rozhodnutí (exekuce) jen tehdy, jestliže na jejím základě skutečně může být rozhodnuto o vyloučení dotčeného majetku z výkonu rozhodnutí (exekuce), tedy nejedná-li se o žalobu zjevně neopodstatněnou; o zjevně neopodstatněnou žalobu by se jednalo, např. byla-li by podána někým, kdo k jejímu podání není věcně legitimován, byl-li by v ní tvrzen důvod, který nemůže vést k vyloučení majetku apod. (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, s. 836, nebo Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, s. 1455).
Povinností exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit zdárný výkon exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce (§46 odst. 1 ex. řádu). Nepokračovat v exekučním řízení může exekutor pouze tehdy, když soud exekuci odloží nebo zastaví nebo byla-li uspokojena pohledávka oprávněného a současně uhrazeny náklady exekuce; žádná z těchto situací však v projednávané věci nenastala.
Na rozdíl od výkonu rozhodnutí, v němž rozhodnutí o odkladu i realizace exekucí postižených věcí či práv náleží do pravomoci soudu, v exekuci nepřísluší exekutorovi posuzovat, zda podaná žaloba je způsobilá přivodit zastavení exekuce, a naopak je povinen v exekuci pokračovat až do doby, kdy soud takto žalobu posoudí a rozhodne o odkladu [srov. Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), Komentář, 1. vydání, Praha C.H.Beck, 2007, s. 167]. Ač tedy někteří autoři dovozují, že by exekutor, dozví-li se o podané vylučovací žalobě, měl vyčkat, zda soud k odkladu přistoupí (viz tamtéž), neučiní-li tak, nelze jeho postup označit za nesprávný, když navíc není zřejmé, dokdy by exekutor měl takto vyčkávat, neboť zvažuje-li soud, zda exekuci odloží bez návrhu dle §266 odst. 2 o.s.ř. a §52 odst. 1 a §54 odst. 1 ex. řádu a dospěje k negativnímu závěru, žádné rozhodnutí o tom nevydává.
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že po podání vylučovací žaloby, jež není zjevně neopodstatněná, má být exekuce do pravomocného rozhodnutí o této žalobě odložena, přičemž o odkladu exekuce podle §266 odst. 2 o. s. ř. je oprávněn rozhodnout toliko exekuční soud, proto exekutor nepochybil, když nařídil dražební rok a následně v dražbě prodal movité věci, ohledně nichž byla podána vylučovací žaloba, aniž vyčkal, až o ní bude pravomocně rozhodnuto, korespondují jeho závěry uvedenému výkladu.
Odvolací soud též správně dovodil, že pokud Okresní soud v Rakovníku, ač byl včas informován o podání nikoli zjevně bezdůvodné vylučovací žaloby, neodložil exekuci, jde o nesprávný úřední postup. Tento správný dílčí závěr však ještě nepostačuje pro posouzení opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu škody.
Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., jež je objektivní odpovědností státu, je založena na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li následkem nesprávného úředního postupu škoda. Závěr o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt nesprávného úředního postupu nedošlo by k majetkové újmě poškozeného. Jako předběžnou otázku proto soud musí zkoumat, zda podaná excindační žaloba byla důvodná, tedy zda by na jejím základě došlo k vyloučení postiženého majetku z exekuce.
V projednávané věci odvolací soud, poté co neshledal nesprávnost úředního postupu na straně exekutora, nezkoumal splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu z hlediska postupu Okresního soudu v Rakovníku v exekučním řízení, neboť žalobu zamítl pro nesplnění podmínky uplatnění nároku na náhradu škody u soudu vymezené ustanovením §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006, se u orgánu uvedeného v ustanovení §6 tohoto zákona uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Podle §15 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v uvedeném znění, se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že dle právní úpravy platné do 26. 4. 2006 se požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního správního úřadu vztahoval pouze na nároky na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí a rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Režim předběžného projednání byl na všechny nároky vůči státu, tedy i na nároky z nesprávného úředního postupu, rozšířen až zákonem č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 27. 4. 2006 změněn zákon č. 82/1998 Sb. Projednávaná žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 9. 11. 2004, tedy v době, kdy dle tehdy platné právní úpravy nebylo uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem u soudu podmíněno uplatněním tohoto nároku u příslušného ústředního správního úřadu. Ostatně nedostatek předběžného projednání nároku nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. Jak soudní praxe již dříve dovodila (a jak vyplývá z aktuálně platného ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, publikovaný v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod č. 28, obdobně též ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR publikované v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, pod č. 20).
Jelikož dovolání bylo z důvodů shora vyložených shledáno důvodným, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. (aniž nařizoval jednání - §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O nákladech řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu