ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.2581.98.1
sp. zn. 25 Cdo 2581/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o 35.810,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 213/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 1998 č. j. 16 Co 318/96 - 53, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 35.810,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované tím, že jí omylem byla 2x vyplacena částka 35.810,- Kč jako odškodnění z důvodu soudní rehabilitace jejího otce, přičemž požaduje vydat bezdůvodné obohacení vzniklé jí na základě plnění, které bylo žalované poskytnuto podle příkazu detašovaného pracoviště MS ČR v Brně ze dne 24. 2. 1993 a ze dne 10. 3. 1993.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 2. 4. 1996 č. j. 5 C 213/96 - 33 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5.000,- Kč, co do částky 30.810,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaná podala u detašovaného pracoviště MS ČR v Brně žádost dle zákona č. 119/1990 Sb. o odškodnění z důvodu soudní rehabilitace jejího otce. Vzhledem k tomu, že tato žádost nebyla ve stanovené lhůtě vyřízena, obrátila se žalovaná se svým nárokem na soud. V průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči uzavřeli účastníci smír, jímž se žalobkyně zavázala zaplatit žalované 30.810,- Kč v hotovosti a zbývajících 5.000,- Kč formou státních dluhopisů; tento smír byl schválen usnesením tohoto soudu ze dne 21. 1. 1993 sp. zn. 1 C 1260/92, jež nabylo právní moci dne 27. 1. 1993. Na základě tohoto rozhodnutí vydal ekonomický odbor žalobkyně dne 5. 2. 1993 pokyn bance k vyplacení částky 30.810,- Kč v hotovosti a téhož dne vydal i příkaz I. b. k přidělení státních dluhopisů v hodnotě 5.000,- Kč. K opětovnému vyplacení těchže částek došlo na základě příkazu ekonomického oddělení detašovaného pracoviště žalobkyně v Brně ze dne 24. 2. 1993 a 10. 3. 1993, přičemž částku 30.810,- Kč obdržela žalovaná dne 1. 3. 1993 a dluhopisy ve výši 5.000,- Kč jí byly přiděleny blíže neurčeného dne v červnu 1993. Vzhledem k tomu, že žalovaná nárok žalobkyně částečně co do částky 5.000,- uznala, rozhodl soud prvního stupně v tomto rozsahu rozsudkem pro uznání (§153a odst. 1 o.s.ř.), jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Ohledně další částky 30.810,- Kč pak s poukazem na ust. §451 odst. 1 a 2 obč. zák. dovodil, že se jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklé plněním bez právního důvodu, avšak současně přisvědčil námitce žalované, že tento nárok je promlčen, neboť byl uplatněn po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která nemohla počít běžet dřív, než okamžikem, kdy k plnění došlo, tedy kdy předmětná částka byla poukázána žalované prostřednictvím pošty (§567 odst. 2 obč. zák.), tj. dne 25. 2. 1993, a toho dne se také žalobkyně o plnění z bezdůvodného obohacení a o tom, kdo je získal, dozvěděla. Pokud žalobkyně žalobu podala až dne 26. 2. 1996, tedy poslední den tříleté promlčecí lhůty, bylo na ní, aby prokázala, že se o zmíněných potřebných skutečnostech dozvěděla nejdříve 25. 2. 1994, popř. 24. 2. 1994, neboť jen v takovém případě by žaloba byla podána poslední den dvouleté promlčecí lhůty, když 24. 2. 1994 připadá na sobotu a 25. 2. 1994 na neděli. Žalobkyně se však omezila jen na tvrzení, že se o v pořadí druhém plnění, jež bylo žalované poskytnuto, dozvěděla dne 14. 2. 1995 (nesprávně uvedeno 14. 2. 1994) v souvislosti se zrušením jejího detašovaného pracoviště v Brně, aniž by soudu nabídla jakýkoliv důkaz, jímž by své tvrzení prokázala (§120 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyly dány ani podmínky k postupu dle §120 odst. 3 věta prvá o.s.ř., vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně se o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované dozvěděla dne 25. 2. 1993.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 č. j. 16 Co 318/96 - 53 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 30.810,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. §451 odst. 2 obč. zák., neboť jí bylo 2x poskytnuto téže plnění; poprvé bylo plněno na základě pokynu žalobce ze dne 2. 2. 1993 a podruhé (již bez právního důvodu) na základě pokynu detašovaného pracoviště žalobce v Brně ze dne 24. 2. 1993, kdy částka 30.810,- Kč byla žalované poukázána prostřednictvím pošty dne 25. 2. 1993, a žalovaná ji obdržela dne 1. 3. 1993. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované došlo až dne 1. 3. 1993, kdy bylo plněno faktickým převzetím částky 30.810,- Kč. Od tohoto dne podle názoru odvolacího soudu také počala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta. Pokud jde o lhůtu subjektivní, zaujal odvolací soud názor, že pro její počátek je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; na základě toho dospěl k závěru, že o získání bezdůvodného obohacení žalovanou se žalobkyně dozvěděla až v souvislosti se zrušením jejího detašovaného pracoviště v Brně, ke kterému došlo dne 31. 12. 1994, z čehož dovodil, že nejdříve tímto okamžikem počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která tak zůstala zachována, když žaloba byla podána u soudu dne 26. 2. 1996.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí ohledně určení počátku subjektivní promlčecí doby spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že skutečná vědomost žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě bezdůvodně obohacené nastala v okamžiku, kdy žalobkyně zjistila, že podle pokynu jejího detašovaného pracoviště v Brně bylo žalované plněno podruhé, tedy dne 25. 2. 1993, kdy žalované byla předmětná částka poukázána. V této souvislosti dovolatelka namítá, že pro posouzení skutečné vědomosti, která je rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nemohou mít význam organizační uspořádání systému státní správy na hlavní resp.detašovaná pracoviště, neboť odškodnění dle zákona č. 119/1990 Sb. je poskytováno státem jakožto povinným, jehož jménem vystupuje Ministerstvo spravedlnosti ČR. Detašované pracoviště MS ČR v Brně je tedy součástí Ministerstva spravedlnosti ČR, nemá samostatnou právní subjektivitu a tvoří tak společně jeden subjekt, který vědomost o bezdůvodném obohacení nabývá jednotně. Dozvěděla-li se tedy žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na její úkor obohatil, dne 25. 2. 1993, je její nárok uplatněný žalobou ze dne 26. 2. 1993 promlčen v dvouleté promlčecí době. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ohledně částky 30.810,- Kč změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř. a opírá se i o zákonný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady řízení podle §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř. nebyly dovoláním namítány, a ani se ze spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 obč.. zák.). Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve).
Pokud oprávněným subjektem občanskoprávního vztahu je - jako v daném případě - Česká republika (stát), je z hlediska její vědomosti o tom, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal ve smyslu ust. §107 odst. 1 věta první obč. zák., rozhodující okolnost, kdy se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl ten státní orgán (popř. státní organizace), který stát zastupuje a jeho jménem jedná; v posuzované věci je tímto orgánem Ministerstvo spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, které do 31. 12. 1994 mělo své detašované pracoviště též v Brně.
V projednávané věci vycházel soud prvního stupně z právního názoru, že žalobkyně se o v pořadí druhém plnění žalované, tedy o tom, že na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, dozvěděla dne 25. 2. 1993, kdy žalované bylo toto plnění poukázáno prostřednictvím pošty, protože žalobkyně ke svému tvrzení, že se o jeho vyplacení dozvěděla až dne 14. 2. 1994 v souvislosti se zrušením jejího detašovaného pracoviště v Brně a s následnou kontrolou, nenabídla žádný důkaz, jímž by své tvrzení prokázala (§120 odst. 1 o.s.ř.), a v dané věci nebyly dány ani podmínky k postupu dle §120 odst. 3 věta prvá o.s.ř. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby proto okresní soud nesprávně ztotožnil se počátkem běhu lhůty objektivní, tedy s okamžikem, kdy podle jeho názoru ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo.
Krajský soud v odvolacím řízení při absenci jakéhokoliv jiného skutkového tvrzení ze strany žalované o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, jež by tvrzení žalobkyně o tom, že se o v pořadí druhém plnění poskytnutém žalované představujícím bezdůvodné obohacení dozvěděla v souvislosti se zrušením jejího detašovaného pracoviště v Brně, zpochybnilo, uvedenému tvrzení žalobkyně uvěřil, a při právním posouzení věci z něj také vycházel. Pokud proto odvolací soud spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby právě s uvedeným okamžikem, je jeho právní názor, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl u soudu uplatněn před uplynutím subjektivní promlčecí doby, třeba považovat za správný, neboť rozhodující pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není okamžik, kdy bylo v možnostech oprávněného se potřebné skutečnosti dozvědět, nýbrž okamžik, kdy se skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal.
Je sice třeba souhlasit s dovolatelkou, že organizační uspořádání orgánů státní správy na hlavní a detašovaná pracoviště nemá z hlediska nabytí vědomosti tohoto orgánu o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo je získal, význam, když odškodnění dle zákona č. 119/1990 Sb. je poskytováno státem jako povinným, jehož jménem vystupuje Ministerstvo spravedlnosti ČR, a rovněž s tím, že detašované pracoviště MS ČR v Brně je součástí Ministerstva spravedlnosti ČR, které nemá samostatnou právní subjektivitu a tvoří společně jeden subjekt, který vědomost o bezdůvodném obohacení nabývá jednotně, avšak z výsledků řízení nevyšly najevo žádné takové okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že pracovníci detašovaného pracoviště MS ČR v Brně již v době poukázání částky 30. 810,- Kč měli vědomost o tom, že na tentýž nárok plní podruhé, tedy že se o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom kdo je získal, dozvěděli již v okamžiku, kdy žalované byla předmětná částka vyplacena podruhé, jak žalovaná v dovolání namítá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. nebyl naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované podle ust. §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková