ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2603.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2603/2018-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: M. T., zastoupen zákonnými zástupci P. a M. T., zastoupený Mgr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Zelený pruh 1294/50, proti žalované: Thomayerova nemocnice, příspěvková organizace, IČO: 00064190, se sídlem Praha 4, Vídeňská 800, zastoupená JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO: 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o 499 655,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 396/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 54 Co 397/2017-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 54 Co 397/2017-435, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 6. 2017, č. j. 43 C 396/2013-393, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 489.898,36 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu za poškození zdraví, kdy při jeho porodu došlo ke zlomenině klíční kosti a postižení pravého brachiálního plexu následkem dystokie ramének. Odvolací soud plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně, vycházejícími zejména ze znaleckého dokazování včetně revizního posudku ústavu, že postup žalované při porodu žalobce byl lege artis, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy; dystokie ramének je komplikace nepreventabilní a neprediktabilní, vyšší váha plodu automaticky neznamená provedení porodu císařským řezem, a žalobcova matka již dříve přirozenou cestou porodila dítě o vyšší hmotnosti. Nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti žalované za škodu dle §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky zavinění a s tím související otázky možnosti zprostit se odpovědnosti, resp. se vyvinit, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a na správně zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval §420 odst. 3 obč. zák. Uvádí, že žalovaná postupovala zmatečně, nesvědomitě, nevyhodnotila rizikové faktory u rodičky, údajně provedla váhový odhad plodu v den porodu, jímž se řídila, který však nemá vypovídací hodnotu, a selhání této metody nemůže být důvodem ke zproštění její odpovědnosti. Namítá, že žalovaná nemůže prokázat, že byl váhový odhad v den porodu skutečně proveden, a neprokázala, že pro vedení porodu měla relevantní informaci. Protože neprokázala, že škodu nezavinila, nejsou podmínky pro zproštění její odpovědnosti podle §420 odst. 3 obč. zák., a tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2387/1998, 25 Cdo 4223/2009, 25 Cdo 2181/2002 a 25 Cdo 552/2014, z nichž dovolatel cituje. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno, popř. aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná i vedlejší účastník na straně žalované vyvraceli důvody dovolání a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Žalovaná poukazovala na výsledky řízení a na závěry znalců a uvedla, že napadené rozhodnutí nezávisí na právních otázkách, při jejichž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vedlejší účastník má dovolání za nepřípustné, neboť daná věc nespočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatel v otázce aplikace §420 odst. 3 obč. zák. namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na závěru, že nebyly naplněny předpoklady §420 odst. 1 obč. zák. pro vznik odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce, a to zejména proto, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalované (včetně prevenční povinnosti) při poskytnutí lékařské služby žalobci a jeho matce, naopak postup žalované byl shledán „lege artis“.
Občanský zákoník v §420 odst. 1 obč. zák. vychází z principu předpokládaného (presumovaného) zavinění. Zaviněním se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, která je výsledkem tohoto protiprávního jednání. Presumpce zavinění ve formě nevědomé nedbalosti nastupuje, pokud byla prokázána škoda, porušení právní povinnosti a existence příčinné souvislosti mezi těmito předpoklady. Jsou-li předpoklady odpovědnosti škůdce splněny, lze uvažovat o jeho vyvinění. Je na něm, aby prokázal, že vzniklou škodu nezavinil, tedy že při jeho protiprávním jednání nešlo ani o nevědomou nedbalost. Ostatně i rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatel poukazuje, vycházejí z názoru, že tzv. vyvinění podle §420 odst. 3 obč. zák. přichází v úvahu, jsou-li splněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním posouzení zavinění žalované ani na řešení otázky zproštění její odpovědnosti a vzhledem k tomu, že nebyly shledány podmínky pro vznik její odpovědnosti za škodu, nevznikla ani potřeba tyto otázky řešit. Odvolací soud neaplikoval §420 odst. 3 obč. zák. a otázku zproštění odpovědnosti žalované vůbec neřešil.
Protože napadené rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení předložené hmotněprávní otázky, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn (§237 o. s. ř.).
Další námitky dovolatele, týkající se znaleckého dokazování a hodnocení provedených důkazů postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům, jejichž změnou se snaží žalobce zpochybnit napadené rozhodnutí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Je třeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu