ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2616.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2616/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka právní věci žalobkyně A. N., proti žalovaným 1/ F. H., a 2/ O. H., oběma zastoupeným advokátem, o 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 163/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 1999 č. j. 10 Co 993/98 - 88, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. září 1998 č. j. 15 C 163/96 - 65 se zastavuje.
II. Dovolání prvního žalovaného se zamítá.
III. Dovolání druhé žalované se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 22. 5. 1995 č.j. 15 C 163/96 - 27 zamítl žalobu o zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně a první žalovaný jsou každý co do jedné ideální poloviny podílovými spoluvlastníky v žalobě označených nemovitostí, jež po jejich zakoupení užívali společně se svými manžely k provozování pohostinství; po neshodách mezi účastníky bylo společné podnikání ukončeno a nadále byla nemovitost pronajímána jiným osobám za účelem pohostinské činnosti. Dne 31. 3. 1994 byla mezi spoluvlastníky uzavřena na dobu 3 měsíců dohoda, nazvaná jako nájemní smlouva, kterou se žalovaní zavázali platit žalobkyni měsíční nájemné ve výši 7.000,- Kč za to, že v nemovitosti budou podnikat jen sami (za tuto dobu zaplatili žalobkyni 21.000,- Kč). Dále bylo zjištěno, že v následujícím období již mezi spoluvlastníky k dohodě o způsobu užívání nemovitostí nedošlo, a že od července 1994 v nich podnikatelskou činnost provozovali jen žalovaní. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že požadavku žalobkyně na zaplacení částky 42.000,- Kč jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných za období od července 1994 do prosince 1994, kdy žalobkyně byla z užívání nemovitostí vyloučena, nelze vyhovět, neboť zisk, který žalovaní z podnikatelské činnosti provozované v předmětných nemovitostech získali, nemůže být bezdůvodným obohacením, když nemovitosti byly zakoupeny za účelem provozování pohostinství a první žalovaný je jejich podílovým spoluvlastníkem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 12. 1997 č. j. 10 Co 495/97 - 43 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že při svém rozhodování opomenul ust. §137 odst. 1 obč. zák., podle něhož podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Spoluvlastnický podíl je tedy mírou účasti na vlastním vztahu ke společné věci i pokud jde o užívání společné věci. Proto tam, kde spoluvlastníkovi nelze zajistit užívání společné věci v rozsahu určeném jeho podílem, má nárok na poskytnutí tomu odpovídající náhrady. Krajský soud okresnímu soudu uložil řízení doplnit za účelem zjištění, "jak se účastníci dohodli na užívání předmětných nemovitostí, kdo a v jakém rozsahu ji užíval v době, za kterou žalobkyně finanční náhradu požaduje, a zda žalobkyně měla možnost nemovitosti a v jakém rozsahu užívat v uvedené době", s tím, že teprve po takto doplněném dokazování bude moci okresní soud posoudit, zda žalobkyni vznikl nárok na náhradu za nemožnost užívání poloviny nemovitostí v požadované době a v jaké výši.
Okresní soud v Karlových Varech ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 1998 č. j. 15 C 163/96 - 65 tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 42.000,- Kč s 19 % úrokem od 9. 7. 1996 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných v původním řízení a po doplnění dokazování v naznačeném směru vzal dále za prokázané, že na způsobu užívání předmětných nemovitostí se žalobkyně s prvním žalovaným od 1. 7. 1994 nedohodli, neboť s návrhem žalobkyně, aby jí žalovaní platili měsíční nájemné ve výši 15.000,- Kč - 20.000,- Kč, tito nesouhlasili. Vzhledem k tomu, že dále bylo zjištěno, že v době, za kterou žalobkyně žádá finanční náhradu, tedy od 1. 7. 1994 do 31. 12. 1994, podnikala v nemovitostech pouze druhá žalovaná, dospěl okresní soud s poukazem na ust. §137 odst. 1 obč. zák. k závěru, že žalobkyně neměla možnost předmětné nemovitosti užívat a že jí tak vznikl nárok na náhradu, přičemž požadovanou částku ve výši 7.000,- Kč měsíčně považoval za přiměřenou.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 4. 1999 č. j. 10 Co 993/98 - 88 rozsudek okresního soudu změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 42.000,- Kč s 19 % úrokem od 9. 7. 1996 do zaplacení, žalobu proti druhé žalované v celém rozsahu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že žalobkyni za období od 1. 7. 1994 do 31. 12. 1994 vznikl nárok na poskytnutí náhrady za nemožnost užívání společné věci vyplývající z ust. §137 odst. 1 obč. zák. Oproti soudu prvního stupně však krajský soud dospěl k závěru, že tento nárok jí přísluší jen proti prvnímu žalovanému, a nikoliv též proti druhé žalované, neboť ta není spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, byť to byla právě ona, která v nich živnost provozovala. Požadovanou výši nároku žalobkyně považoval odvolací soud shodně s okresním soudem za přiměřenou, když částku 7.000,- Kč měsíčně je možno převzít z dohody účastníků "o výši nájemného" z předchozího období. Námitce žalovaných, že soud překročil návrh žalobkyně, když jí přisoudil náhradu za nemožnost užívání společné věci, ačkoliv požadovala vydání bezdůvodného obohacení, krajský soud nepřisvědčil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 9. 1998 č. j. 15 C 163/96 - 65 podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §238 o.s.ř. a podávají jej z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýkají, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť pokud žalobkyni přiznaly náhradu za nemožnost užívání společné věci, ačkoliv ona se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, přisoudily jí více, než požadovala. Avšak ani nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není důvodný, protože k užívání domu byli žalovaní oprávněni z titulu podílového spoluvlastnictví. S poukazem na ust. §139 odst. 1 obč. zák. dále dovolatelé vyslovují názor, že pokud se účastníci na způsobu užívání nemovitostí nedohodli, neboť žalobkyně se o dohodu ani nepokusila, měla podat návrh, aby soud určil, jakým způsobem se s nemovitostmi bude nakládat. Nelze tedy mít za to, že žalobkyně se způsobem užívání nesouhlasila, spíše jej mlčky akceptovala. Jediné, z čeho by se mohla vyvozovat konkludentní dohoda mezi spoluvlastníky, je skutečnost, že žalobkyně v březnu 1996 uzavřela velký sál, kde žalovaní provozovali diskotéky, z čehož by se dalo usuzovat, že byla srozuměna s tím, že tento sál bude užívat a že žalovaní budou užívat ostatní prostory restaurace. Tyto skutečnosti však soud nezohlednil a stejně tak nevzal v úvahu, že žalobkyně mohla užívat i společný pozemek a sociální zařízení, které lze mít pro několik provozoven společné. Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud se nezabýval započtením částky 124.733,15 Kč, kterou žalobkyně měla zaplatit na úvěr u České spořitelny, a.s., poskytnutý na rekonstrukci předmětných nemovitostí. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc mu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po přezkoumání věci (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání prvního žalovaného není důvodné, že druhá žalovaná není k podání dovolání oprávněna a že projednání dovolání
proti rozsudku soudu prvního stupně brání nedostatek funkční příslušnosti.
Dovolatelé odůvodňují přípustnost dovolání podle ust. §238 o.s.ř.; proto se dovolací soud nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
I když odvolací soud v posuzované věci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42.000,- Kč s 19 % úrokem od 9. 7. 1996 do zaplacení a proti druhé žalované žalobu v plném rozsahu zamítl, jde ve skutečnosti ohledně částky 42.000,- Kč s 19 % úrokem od 9. 7. 1996 do zaplacení přisouzené žalobkyni ve vztahu k prvnímu žalovanému o rozsudek potvrzující, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné, když jimi shodně byla konstituována práva a povinnosti účastníků (žalobkyně a prvního žalovaného), a jen ohledně zamítavého výroku ve vztahu k druhé žalované jde o rozsudek měnící.
K podání dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba ve vztahu k druhé žalované zamítnuta, však druhá žalovaná není subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla druhé žalované způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem v plném rozsahu vyhověno.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované podle §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. odmítl.
Ve výroku o platební povinnosti prvního žalovaného ohledně částky 42.000,- Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není proto z hlediska ust. §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. dána, a nelze jí dovozovat ani z ust. §239 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.), a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání prvním žalovaným nebyl učiněn (§239 odst. 2 o.s.ř.). Protože však odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je dovolání prvního žalovaného přípustné podle §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Dovolací soud tedy přezkoumal dovolání prvního žalovaného z důvodů v něm uvedených.
Právní posouzení je nesprávné (§241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že soud překročil návrh žalobkyně, když jí přiznal náhradu za nemožnost užívání společné věci, ačkoliv ona se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, a dále ze závěru, že na straně prvního žalovaného (žalovaných) nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, když i v době od 1. 7. 1994 do 31. 12. 1994 nemovitost užíval z titulu svého spoluvlastnického práva ve smyslu §137 odst. 1 obč. zákoníku, a žalobkyně takovéto užívání mlčky akceptovala a jiné úpravy se nedomáhala.
Podle §137 odst. 1 obč. zákoníku podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle §139 odst. 2 věta první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše citovaného ust. §137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2 tohoto ustanovení). Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat. Citované ust. §458 odst. 1 věta druhá výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v předmětném období byl první žalovaný spoluvlastníkem jedné ideální poloviny shora označených nemovitostí a že jeho manželka (druhá žalovaná) provozovala v těchto nemovitostech s jeho souhlasem pohostinství. Protože však dále bylo zjištěno, že žalobkyně a první žalovaný po skončení nájemní smlouvy ze dne 31. 3. 1994 neuzavřeli od 1. 7. 1994 do 31. 12. 1994 smlouvu o bezplatném užívání nemovitosti žalovanými, je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobkyně, tedy co do jedné ideální poloviny, užíval první žalovaný spolu se svojí manželkou nemovitost, aniž v tomto rozsahu poskytoval žalobkyni finanční protihodnotu, bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.), a že tedy na jeho straně za stavu, kdy žalobkyně neměla možnost nemovitosti užívat, došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobkyni vydat způsobem uvedeným v §458 odst. 1 obč. zák. - poskytnutím finanční náhrady. Z hlediska citovaných ustanovení hmotného práva (§137 odst. 1, §451 odst. 1 a §458 odst. 1) není proto významné, že žalobkyně se jiné úpravy užívání nemovitosti nedomáhala, jak se mylně dovolatel domnívá.
S ohledem na uvedené nebylo třeba se dále zabývat námitkou dovolatele, že soud překročil návrh žalobkyně a přisoudil jí více, než čeho se domáhala, a ani tím, že v březnu 1996 uzavřela žalobkyně velký sál, kde žalovaní provozovali diskotéky, z čehož dovozují konkludentní dohodu o způsobu užívání nemovitosti, neboť tato okolnost se netýká období, za něž žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení požaduje.
Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že se "nezabýval" započtením částky 124.733,15 Kč, kterou žalobkyně měla zaplatit na úvěr u Č. s., poskytnutý na rekonstrukci předmětných nemovitostí, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že takovouto námitku žalovaní (první žalovaný) v průběhu řízení uplatnili.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není tedy naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku správné. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací proto dovolání prvního žalovaného podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Pokud žalovaní dovoláním napadají také rozsudek soudu prvního stupně, bylo nutno v této části řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová