ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2647.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2647/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. D. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalované ČSOB pojišťovně, a.s ., člen holdingu ČSOB, se sídlem Pardubice – Zelené předměstí, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, o 720.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 199/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2011, č.j. 14 Co 532/2010-123, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. zaplacení 720.720,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (bolestného 216.720,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění 504.000,- Kč), jež mu měla vzniknout v důsledku dopravní nehody zaviněné pojištěncem žalované.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 10. září 2010, č.j. 6 C 199/2009-92, zastavil řízení ohledně částky 272.940,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení 27.780,- Kč, uložil žalované zaplatit žalobci 420.000,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z částky 420.000,- Kč a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 9. 8. 2006 při jízdě na motocyklu sražen vozidlem řízeným I. B., pojištěnou u žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Soud přiznal žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění 420.000,- Kč odpovídající pětinásobku bodového ohodnocení dle §7 odst. 1, 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Žalobci byl v důsledku trvalých nepříznivých zdravotních změn způsobených nehodou přiznán částečný invalidní důchod, je omezen ve výběru zaměstnání, neboť jeho pracovní způsobilost je snížena nejméně o 33% (není schopen fyzicky náročné práce, práce s pravou horní končetinou nad horizontálou, přenášení těžkých břemen, práce v nepříznivých klimatických podmínkách, dlouhého stání a dlouhé chůze zejména v nerovném terénu), úraz utrpěl ve věku 33 let a přišel o možnost věnovat volný čas sportovním aktivitám, které byly jeho hlavní zálibou.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. února 2011, č.j. 14 Co 532/2010-123, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil co do částky 84.000,- Kč, změnil jej ohledně 336.000,- Kč tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce o pětinásobek podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Žalobce sice nemůže vykonávat dosavadní zaměstnání, avšak našel si práci řidiče, kterou vykonávat může, ostatně ani před nehodou nevykonával práci, které se vyučil. Rovněž nemůže sportovat, avšak nebylo prokázáno, že by před úrazem podával mimořádné sportovní výkony, jednalo se pouze o rekreační aktivity. Věk 33 let sám o sobě důvodem mimořádného zvýšení náhrady není, je pouze jedním z kritérií, a to nikoli dominantním. Odvolací soud uzavřel, že rozsah změn, k nimž u žalobce po poškození zdraví došlo, vystihuje zvýšení náhrady o jednonásobek, tj. o 84.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím a nákladovém výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí odporuje principu proporcionality a „zcela ignoruje“ věk žalobce, v němž u něj došlo k poškození zdraví. Přiznané odškodnění ve výši 168.000,- Kč představuje při předpokládané délce dalšího života pouhých 337,- Kč měsíčně. Žalobce je zásadně a nevratně omezen ve svých předchozích četných sportovních aktivitách, stejně jako v možnosti pracovního uplatnění, přičemž na nehodě nenesl žádnou vinu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“).
Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu však není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele řídí.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je opodstatněno v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po ustálení zdravotního stavu poškozeného je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného. V každé konkrétní věci s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem soud uváží opodstatněnost zvýšení náhrady.
Odvolací soud uvedená východiska právní úpravy respektoval a na základě zjištěného skutkového stavu věci zvážil všechny relevantní okolnosti. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 168.000,- Kč, tj. ve výši dvojnásobku základní náhrady odpovídající bodovému ohodnocení, nelze považovat za nepřiměřeně nízké ve vztahu k rozsahu, v jakém jsou (podle soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, z něhož vycházel i soud odvolací) omezeny či ztíženy možnosti žalobce pro další uplatnění v životě a ve společnosti, zahrnuje i zohlednění jeho věku, a v porovnání s jinými případy, kdy trvalá ztráta dosavadních možností poškozeného je rozsáhlá a výrazná, odpovídá i principu proporcionality. Závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu důvody pro požadované další zvýšení náhrady dány nejsou, lze tedy považovat za správný.
K námitkám uplatněným v dovolání lze dodat, že okolnost, že žalobce nenesl na nehodě žádnou vinu, není důvodem pro další zvýšení náhrady; pokud by nehodu spoluzavinil, bylo by to důvodem pro poměrné snížení náhrady škody (§441 obč. zák.). Věk poškozeného je skutečně jen jedním z řady kritérií, k nimž je třeba při úvaze o výši odškodnění přihlížet, a v daném případě k němu adekvátně přihlédnuto bylo. Zdůrazňuje-li dovolatel, že požadované odškodnění je poskytováno na zbytek předpokládané délky života, nutno podotknout, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008).
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné.
Dovoláním rovněž napadené výroky o nákladech řízení, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží, aniž byly uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou (respektive tato námitka není nijak obsahově konkretizována) a z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu