ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.271.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 271/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. W., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. F., zastoupenému advokátem, o 299.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 225/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 25 Co 344/2006-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 7 C 225/2005-53, zamítl žalobu na zaplacení 299.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako řidič vozidla, které řídil v rámci činnosti a na základě pokynů svého zaměstnavatele (silniční doprava), zavinil dne 24. 9. 2003 dopravní nehodu, při které žalobce utrpěl následkem úrazu škodu na zdraví, jež byla pojišťovnou zaměstnavatele žalovaného odškodněna částkou 24.000,- Kč. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle §427 odst. 1 a §420 odst. 2 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že pokud žalovaný způsobil dopravní nehodu jako zaměstnanec osoby, která je provozovatelem vozidla, on sám poškozenému za jakoukoli škodu vzniklou ze stejného skutkového děje neodpovídá; odpovědným je provozovatel vozidla. Žaloba tedy byla z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v plném rozsahu zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 25 Co 344/2006-84, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, když konstatoval, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, a proto nebylo třeba se zabývat otázkou výše škody a provádět k tomu dokazování.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že §427 občanského zákoníku není ve vztahu k obecné odpovědnosti za škodu podle §420 občanského zákoníku ustanovením speciálním, ale že obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Dle jeho názoru vedle zaměstnavatele žalovaného jako provozovatele vozidla, který odpovídá za škodu objektivně podle §427 občanského zákoníku, odpovídá za vznik předmětné škody rovněž žalovaný jako řidič vozidla podle §420 občanského zákoníku, a to subjektivně; spatřuje zde splnění předpokladů pro vznik více odpovědnostních vztahů (z více skutkových podstat), z kterých může žalovat. Dále polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, zejména nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a tvrdí, že důkazní řízení nebylo provedeno v souladu se zásadou rovnosti stran. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §427 odst. 1 občanského zákoníku fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.
Podle §420 odst. 2 občanského zákoníku je škoda způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
I když za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá provozovatel tohoto dopravního prostředku (§427 občanského zákoníku), není tím vyloučena zároveň odpovědnost řidiče motorového vozidla za škodu, kterou způsobil při téže škodní události poškozenému porušením právní povinnosti (§420 odst. 1 občanského zákoníku), pokud ovšem nejde o případ uvedený v ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9. 1977, sp. zn. 1 Cz 101/77, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979); o tento případ se jedná právě v posuzované věci. Odvolací soud, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav §420 odst. 2 občanského zákoníku, posoudil tedy věc po právní stránce správně, neboť žalovaný jako zaměstnanec neodpovídá poškozenému za škodu způsobenou provozem vozidla při výkonu svého zaměstnání.
Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze úspěšně uplatnit. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, ročník 2002, pod C 1164).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2007
JUDr. Marta Škárová , v. r.
předsedkyně senátu