ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2731.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2731/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. T. , zastoupené JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem úřadu v Praze 10, Vršovická 68/1429, IČO: 00063941, o zaplacení 117.600,- K s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 281/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2007, č.j. 29 Co 368, 372/2007-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady za poškození zdraví, jež utrpěla pádem na zledovatělém neposypaném chodníku před domem ve správě žalované městské části.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. ledna 2007, č.j. 15 C 281/2005 43, žalobu na zaplacení částky 117.600,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalobkyně dne 20. 1. 2003 kolem deváté hodiny ranní, když šla do parku venčit psa, upadla na chodníku. Svá tvrzení, že chodník byl celý pokryt ledem skrytým pod popraškem čerstvého sněhu, s ohledem na provedené důkazy (zejména meteorologické zprávy) neprokázala, podle skutkových zjištění se na chodníku v době úrazu nevyskytovaly vady mající charakter závady ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., chodník před domem žalované jako celek byl bez sněhu, ať již čerstvého nebo umrzlého, navíc na podkladě provedených důkazů nebylo spolehlivě zjištěno, že k jejímu pádu došlo skutečně před domem čp. 2, jak tvrdila. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, soud prvního stupně uzavřel, že provedeným dokazováním nevyšla najevo existence nepředvídatelné kvalitativní změny či vlastnosti komunikace v místě pádu v ulici za Strašnickou vozovnou, jež by se dala podřadit pod pojem „závada ve schůdnosti“, s níž je dle §26 a 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, spojena objektivní odpovědnost za škodu, a ani žalobkyně to přes opakované poučení netvrdila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2007, č.j. 29 Co 368, 372/2007-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že provedené důkazy prokazují tvrzení žalobkyně, že 20. 1. 2003 upadla před domem čp. 2 na chodníku, jenž byl kluzký v důsledku nočních teplot pohybujících se pod bodem mrazu a ranních srážek v podobě slabého deště, shodně se soudem prvního stupně však dospěl k závěru, že situaci, jež nastala na uvedené komunikaci dne 20. 1. 2003, nelze podřadit pojmu závada ve schůdnosti ve smyslu ustanovení §§26 a 27 zákona č. 13/1997 Sb., za niž se pokládá nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy. Žalobkyně – jak sama uvedla – poté, kdy vyšla z domu, si uvědomila, že je kluzko.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) v otázce výkladu pojmu schůdnosti komunikace. Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §27 odst. 4 ve spojení s §26 odst. 7 zák. č. 13/1997 Sb. Uvádí, že nepředvídatelnost změny schůdnosti komunikace nelze vykládat jako nepředvídatelnost absolutní, ale pouze takovou, jež nastane i přesto, že chodec svůj pohyb přizpůsobí stavebnímu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům, přičemž možnost předvídat příslušné změny je nutno posuzovat s ohledem na pohyb chodce přizpůsobený v zákoně uvedeným okolnostem. Samotné vědomí žalobkyně, že chodník byl kluzký, nemůže postačit k závěru, že právě v důsledku tohoto vědomí se nemohlo jednat o „kvalifikovanou nepředvídatelnost“ ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. Ačkoliv soudy obou stupňů odkazovaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, závěry v něm uvedenými se „vůbec neřídily“. Za otázky zásadního právního významu označila, „zda vlastník nemovitosti odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku za situace, kdy u chodce na takové komunikaci - přestože přizpůsobil svůj pohyb stavu komunikace a povětrnostním podmínkám - došlo k pádu a poškození jeho zdraví, a zda nepředvídatelnost změny ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou tak nemůže chodec předvídat, je dána již samotným vědomím chodce o takových změnách nebo až způsobem jeho pohybu s ohledem na tyto změny“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl vydán dne 15. listopadu 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaná neodpovídá podle silničního zákona za škodu vzniklou žalobkyni pádem na chodníku vzhledem k tomu, že stav komunikace, na níž došlo k pádu, nelze podřadit pod pojem „závada ve schůdnosti“ ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Podle §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (ve znění účinném v době úrazu žalobkyně) vlastník nemovitosti, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit; u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit.
Podle §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrností situace a jejich důsledky.
Otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti, popř. sjízdnosti, se dovolací soud opakovaně zabýval a obsah pojmu tohoto pojmu ve svých rozhodnutích vyložil. Objektivní odpovědnost podle §27 odst. 4 silničního zákona je spojována jen s takovým stavem na komunikaci, který tvoří závadu ve schůdnosti. Podstatné tedy je, zda na komunikaci existovala konkrétní závada, jejíž charakter odpovídá pojmu závady ve schůdnosti, a zda právě tato závada byla příčinou, popř. alespoň jednou z hlavních příčin vzniklé škody (srov. např. 25 Cdo 1495/2003, 25 Cdo 1697/98, 25 Cdo 2101/2000, 25 Cdo 1713/2008).
Již ze znění §26 odst. 7 cit. zák. vyplývá, že v zásadě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy. Samotné vědomí žalobkyně, že chodník byl kluzký, samozřejmě nepostačuje k závěru, že se nemůže jednat o závadu ve schůdnosti ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., jak namítá dovolatelka. Avšak ani samotná skutečnost, že kluzká komunikace nebyla v době nehody posypána, neodpovídá pojmu „závada ve sjízdnosti“ (srov. např. 2 Cdon 1172/97 a obdobně - 2 Cdon 279/96) a obdobně to platí i pro závadu ve schůdnosti. Jestliže podle skutkových zjištění k pádu žalobkyně došlo v lednu na chodníku, který následkem povětrnostních vlivů byl kluzký (teplota pod nulou a slabý déšť v ranních hodinách), je zřejmé, že takovou okolnost, jako je kluzký povrch, může chodec předvídat, a také sama žalobkyně, když vyšla z domu, si uvědomila, že je kluzko. Protože příčinou pádu žalobkyně nebyla změna ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., kterou by chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů nemohl předpokládat, je právní posouzení odpovědnosti žalované odvolacím soudem v souladu s ustanoveními zákona č. 13/1997 Sb.
Vzhledem k tomu nepředstavují námitky dovolatelky právní otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobce směřuje tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na základě výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dané věci úspěšná a žalované v dovolacím řízení dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu