ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2744.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2744/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s.,o 73.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 440/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 25 Co 47/2006-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 C 440/2004-36, uložil žalované zaplatit žalobkyni 14.865,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2004 do zaplacení, co do částky 58.635,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 11. 2002 došlo k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno vozidlo žalobkyně. Žalobkyně, která podniká v obchodu se zvířaty a živočišnými produkty, nemohla své vozidlo po dobu jeho nepojízdnosti při podnikatelské činnosti užívat, proto si pronajala náhradní vozidlo od 19. 11. 2002 do 23. 12. 2002 za sjednanou cenu 2.625,- Kč za den, celkově 73.500,- Kč, jež požaduje po žalované. Soud prvního stupně dovodil, že dopravní nehodu zavinil řidič druhého (cizozemského) vozidla a že žalovaná je povinna k náhradě škody podle §789 obč. zák. ve spojení se zákonem č. 168/1999 Sb. v tehdy účinném znění (ostatně Č. p., a. s., již žalobkyni v souvislosti se zajištěním náhradní přepravy externím dopravcem zaplatila celkem 41.801,- Kč). Dospěl však k závěru, že za situace, kdy žalobkyně měla v rozhodné době k dispozici pronajaté náhradní vozidlo a využívala navíc k přepravě služeb externího dopravce, nelze tyto souběžné nároky kumulativně hodnotit jako účelné a nutné náklady vynaložené v souvislosti s poškozením jejího vozidla, neboť nejméně v době, kdy byla v její prospěch realizována externí přeprava, měla žalobkyně k dispozici i náhradní vozidlo, ze kterého brala či mohla brát užitek. Soud prvního stupně proto při stanovení výše skutečné škody vycházel z měsíčního nájemného v místě a čase obvyklého a přiznal žalobkyni rozdíl mezi takto zjištěnou částkou a již poskytnutým plněním ze strany pojišťovny.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 25 Co 47/2006-52, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nedovodil však vznik škody na straně žalobkyně, jako jednu z podmínek odpovědnosti za škodu. Jelikož žalobkyně za zapůjčené vozidlo dosud nic nezaplatila, nevznikla jí žádná škoda, a to i přesto, že žalobkyni bylo nepravomocným rozsudkem uloženo uhradit dlužnou částku za pronájem vozidla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení toho, co je možno považovat za skutečnou škodu. Namítá, že škodu nereprezentují pouze majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit na uvedení věci do původního stavu, nýbrž i hodnoty, které by bylo nutno takto vynaložit. Škoda tak nemusí nutně vzniknout až „zaplacením ceny“, nýbrž k jejím vzniku dochází již v okamžiku „zvýšení hodnoty pasiv“ u poškozeného o nový závazek. Je-li v posuzovaném případě nesporným, že se žalobkyně smluvně zavázala k úhradě dohodnuté částky na základě užívání ve smlouvě blíže specifikovaného vozidla, muselo nutně u žalobkyně dojít ke zvýšení hodnoty jejích pasiv a tedy vzniku škody, jež jí musí být nahrazena. Svůj názor žalobkyně opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 25/90, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 38/2000 a nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 548/99.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyni nevznikla škoda, neboť dosud nevynaložila náklady na zajištění provozu náhradního vozidla, jejichž náhrady se domáhá.
Skutečnou škodou se ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Jde vlastně o nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného, představované majetkovými hodnotami potřebnými k uvedení v předešlý stav, popřípadě k vyvážení důsledků vyplývajících z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/71). Skutečnou škodou je i škoda spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení věci, která má nahradit věc v důsledku poškození dočasně nepoužitelnou, ve srovnání s náklady na užití poškozené věci; zaplacením půjčovného (např. za auto) se zmenší existující majetkový stav poškozeného, avšak důsledkem poškození vlastní věci, pro které bylo nutno použít vypůjčenou věc, je pouze vynaložení částky, o kterou převyšovaly náklady na vypůjčení věci výdaje, které by byly spojeny s užitím věci vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/1992) .
Částka, kterou žalobkyně uplatnila v tomto řízení proti žalované z titulu náhrady škody a která odpovídá částce, již dluží svému věřiteli, není újmou, která by již nastala v její majetkové sféře. Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svému věřiteli dluh vznikla z jejího závazku ze smlouvy o pronájmu náhradního vozidla a dokud nebyla splněna (dluh zaplacen), majetkový stav žalobkyně se o tuto hodnotu nesnížil. To platí i za situace, kdy o platební povinnosti žalobkyně vůči jejímu věřiteli již bylo rozhodnuto soudem. Rozhodující je, že dluh nebyl splněn. Dovodil-li odvolací soud, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť dosud nezaplatila částku, která podle ní představuje škodu, jejíž náhrady se domáhá, posoudil otázku vzniku odpovědnosti za škodu správně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001; 25 Cdo 987/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/2005).
Právní názory vyslovené v soudních rozhodnutích zmíněných dovolatelkou v dovolání vyplývají z odlišné povahy uplatněných nároků v těchto věcech a nejsou tak v rozporu s právním názorem odvolacího soudu. Ve věci projednávané v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 548/99 se poškozený domáhal náhradu škody na věci uvedením do původního stavu (§§442 odst. 2 a 443 obč. zák.), kdy ke zmenšení majetku poškozeného dochází v okamžiku poškození jeho věci, na rozdíl od nároku spočívajícím v náhradě částky zaplacené věřiteli v důsledku škodné události. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, řeší otázku vlivu inflace na výši škody spočívající v průtazích soudního řízení o odměně za využívání zlepšovacího návrhu a právní názor zde vyslovený se tak netýká právní otázky existence škody zaplacením dlužné částky věřiteli v důsledku škodné události.
Odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí proto nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolání žalobkyně je tedy podáno proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu