ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.2744.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2744/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce O. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o 35.000,- USD a 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 630/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 1999 č.j. 17 Co 214/97-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1. 11. 1996 č.j. 7 C 630/95-55 zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci 35.000,- USD a 500.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uplatněný nárok na vrácení 35.000,- USD a 500.000,- Kč odůvodnil žalobce tím, že tyto částky předal dne 2. 7. 1994 žalovanému za přítomnosti svědků s tím, že se jedná o depozitum, k jehož vrácení následně žalovaného vyzval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření příkazní smlouvy mezi účastníky (jak tvrdil žalobce) a ani jiné smluvní ujednání tvrzené žalovaným, když svědecké výpovědi se navzájem vylučují a listinné důkazy předložené soudu rovněž nemají ve svém důsledku žádnou důkazní hodnotu. Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, protože žalobce neprokázal skutečnosti, které tvrdil v žalobě, a neunesl tak důkazní břemeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 1999 č.j. 17 Co 214/97-78 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč a 35.000,- USD, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění řízení opětovným výslechem obou účastníků se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti žalobu zamítnout. Za situace, kdy žalobce prokázal sice pouze jedinou, ale zásadní skutečnost, a to že žalovanému skutečně finanční částky 35.000,- USD a 500.000,- Kč dne 2. 7. 1994 předal a ten je převzal, a právní důvod předání těchto částek nebyl ani po opakování výslechů účastníků prokázán, odvolací soud dovodil, že žalovaný převzal od žalovaného toto plnění bez právního důvodu, na jeho úkor se tedy bezdůvodně obohatil a musí takto získaný majetkový prospěch žalobci vydat, přičemž není rozhodné, že se žalobce domáhal vrácení těchto peněz z titulu smluvního ujednání (příkazní smlouvy uzavřené mezi účastníky), neboť soud není vázán právní kvalifikací žalobního nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na to, že v řízení byl nesporně zjištěn pouze fakt předání a převzetí uvedených částek, avšak nikoliv také důvod jejich předání, a vzhledem k naprosto rozporným tvrzením obou účastníků nebylo zjištěno, jaký vztah mezi nimi vznikl. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní názor, když na daný případ aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení a když dovodil, že šlo o plnění bez právního důvodu. Podle dovolatele za stavu, kdy tvrzení žalobce ani žalovaného o tom, co bylo právním důvodem předání peněz, nebyla prokázána ani vyvrácena, nelze předání peněz mezi nimi kvalifikovat jako plnění bez právního důvodu. Aby mohla být věc takto posouzena, muselo by být prokázáno, že bylo plněno bez jakéhokoliv právního důvodu, tedy že právní důvod plnění prokazatelně chybí, což se podle názoru dovolatele nestalo, když oba účastníci i svědci uváděli - byť zcela rozporné - právní tituly převzetí žalovaných částek. Odvolací soud navíc pochybil, když nevzal v úvahu zásadu uvedenou v ustanovení §120 o.s.ř., podle které je žalobce jako nositel důkazního břemene povinen prokázat skutečnosti tvrzené v žalobě, tzn. nejen to, že k předání peněz došlo, ale i tvrzený právní titul převzetí těchto částek žalovaným, tedy uzavření příkazní smlouvy a charakter peněz jako depozita. Žalobce však v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud jednak nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, a dále dospěl k chybnému závěru, že za situace, kdy právní důvod plnění nebyl prokázán, jde o plnění bez právního důvodu.
Podle §120 odst. 1, věty první o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle §120 odst. 3, věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o.s.ř.) označil důkazy. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu se jedná v případě, že právní důvod přijetí plnění od počátku chyběl.
Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy - ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( §456 obč. zák.).
Domáhá-li se tedy žalobce vrácení určitých částek s tvrzením, že tyto částky žalovanému předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení. Je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž není k vrácení plnění povinen. Jestliže však žalovaný uvedenou skutečnost neprokázal, neunesl v tomto směru důkazní břemeno, a není-li v řízení zjištěn ani jiný právní důvod přijetí plnění, znamená to, že právní titul na jeho straně chybí, takže plnění bylo přijato bez právního důvodu.
Při právním posouzení soud aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z okruhu tvrzených skutkových okolností hodnotí po právní stránce jen ty, které byly prokázány. Proto okolnost, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce o právním důvodu, na jehož základě žalovanému plnění předal, nemá - z hlediska právního posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení - význam. Žalobce byl totiž povinen vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž svůj nárok zdůvodňuje (srov. §79 o. s. ř.); rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu uvedeného ustanovení jsou ty skutečnosti, které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Při právním posouzení věci není soud vázán tím, jak po právní stránce žalobce svůj nárok kvalifikuje, a dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic mu nebrání věc po právní stránce takto posoudit. Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat nesprávný právní názor, jestliže na zjištěný skutkový stav, jak byl shora uveden, aplikoval ustanovení §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková