ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2758.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2758/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 13,231.000,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 186/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 39 Co 42/2004-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 39 Co 42/2004-69, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. října 2003, č. j. 4 C 186/2001-44, s výjimkou výroku o zastavení řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 15. 11. 2001 se žalobce domáhal na státu náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem příslušníků Policie ČR OOP T., kteří dne 22. 4. 1992 nezasáhli, když je žalobce k tomuto vyzýval, a nezjednali mu přístup do provozovny Jednoty, kterou měl žalobce pronajatou. Jednota K., s níž žalobce uzavřel smlouvu o společném podnikání, tuto smlouvu neoprávněně a neplatně vypověděla a dne 22. 4. 1992 mu zamezila přístup do pronajaté provozovny a zabránila mu tak v jeho dalším podnikání a v nakládání s jeho majetkem umístěným v provozovně. Škodu ve výši 11,426.722,90 Kč žalobce vyčíslil jako ušlý zisk, jehož by z podnikání dosáhl, kdyby mu Policie zjednala přístup do provozovny.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 4 C 186/2001-44, žalobu na zaplacení částky 11,426.722,90 Kč s příslušenstvím zamítl, řízení co do částky 1,804.227,30 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23. 4. 1992 oznámil Policii ČR OOP T. vloupání do prodejny v B. a domáhal se ochrany svého majetku. Po příjezdu bylo zjištěno, že Jednota, která je vlastníkem objektu, vede se žalobcem občanskoprávní spor. Trestní stíhání proti představitelům Jednoty a obce byla Obvodním oddělením Policie ČR K. dne 21. 8. 1992 i vyšetřovatelem OÚV Policie ČR R. dne 18. 9. 1998 odložena. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou posoudil podle ust. §20, §22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. a shledal ji důvodnou. Žalobce se o škodě a o tom, kdo ji způsobil, dozvěděl již dne 23. 4. 1992, kdy policisté odmítli zasáhnout na základě jeho podnětu proti pracovníkům Jednoty k ochraně jeho majetku, a jak vyplývá i z výpočtu škody, ke škodě mělo dojít již tím, že policie dne 23. 4. 1992 nezasáhla. Tříletá subjektivní lhůta marně uplynula dne 23. 4. 1995, žalobce svůj nárok soudně uplatnil dne 15. 11. 2001, tedy až v době, kdy již byl promlčen. Soud proto žalobu zamítl a co do částky 1,804.227,30 Kč řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 39 Co 42/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku. Nesprávný úřední postup Policie ČR spatřoval žalobce v tom, že dne 22. 4. 1992, kdy Jednota obsadila jím pronajatou prodejnu, Policie ČR OOP T. nezasáhla, ačkoliv se jednalo o neoprávněné vniknutí do objektu a došlo při něm k ohrožení žalobcova majetku, který se v prodejně nacházel, a k trestnému činu krádeže. Vzhledem k tomu, že žalobce zcela jednoznačně označuje nesprávný úřední postup Policie ČR dne 22. 4. 1992, odvolací soud dovodil, že již v ten den se žalobce o něm dozvěděl, a za této situace počal běh tříleté promlčecí doby následujícím dnem, tedy 23. 4. 1992, a skončil marně dne 23. 4. 1995, neboť do té doby nebyl nárok uplatněn u soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť soudy nesprávně posoudily počátek promlčení jeho nároku. Namítá, že dne 23. 4. 1992 neznal výši způsobené škody a teprve z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 563/98-588, který nabyl právní moci dne 23. 12. 1999, se dověděl, že dne 22. 4. 1992 došlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu na jeho úkor a výše škody způsobená odcizením zboží byla vyčíslena na částku 917.280,89 Kč. Svůj nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu Policie ČR uplatnil „na základě titulu o náhradě škody, jejíž výši mohl uplatnit až poté, co byla výše škody zjištěna na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové“. Nárok nemohl uplatnit dříve, než se dověděl o její výši, a subjektivní promlčecí doba počala běžet od určení výše škody pravomocným rozsudkem, tedy od 24. 12. 1999 a uplynula by až dne 24. 12. 2002, žalobce však žalobu podal včas. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly dovolacím soudem zrušeny.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ust. §237 odstavce 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku promlčení nároku žalobce na náhradu ušlého zisku v rámci náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem, vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, proto pro řešení této otázky je dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Protože předmětem řízení před soudy obou stupňů (po částečném zpětvzetí žaloby) je nárok žalobce na náhradu ušlého zisku za dobu od 22. 4. 1992 do 31. 10. 2001 v částce cca 100.234,- Kč měsíčně, je zřejmé, že tvrzená škoda byla žalobci způsobena částečně v době před účinností tohoto zákona, tj. před 15. 5. 1998, a částečně po nabytí jeho účinnosti. Proto úprava promlčení se řídí jak zákonem č. 82/1998 Sb., tak i zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a to v závislosti na době vzniku tvrzené škody způsobené následkem nesprávného úředního postupu.
Podle ust. §22 odst. 1, věty první, zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě.
Podle §32 odst. 1, věty první, zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle předchozí i současné právní úpravy rozhodující pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí doby je okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Pojem „dozví se o škodě“ ve smyslu těchto ustanovení se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (podle současné právní úpravy i o tom, kdo za ni odpovídá – tj. stát či územní samosprávný celek).
Je jednoznačné, že běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody nemůže započít dřív, než škoda vůbec vznikla. Logicky totiž platí, že dokud nebyla škoda způsobena (nevznikla), nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět. Znamená to, že nejdříve ode dne vzniku škody může začít běžet subjektivní promlčecí doba, nikoliv předtím. S názorem odvolacího soudu, že o škodě (spočívající v ušlém zisku), jež byla způsobena v době od 22. 4. 1992 do 31. 10. 2001, se žalobce dozvěděl nejpozději dne 23. 4. 1992 (tj. den následující po dni, který žalobce označil za den, kdy mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu Policie ČR) nelze souhlasit, neboť škoda - majetková újma, spočívající ve ztrátě zisku z podnikání – mu mohla vzniknout až v okamžiku, kdy ke ztrátě zisku skutečně došlo. Dokud škoda nevznikla (neztratil zisk), nemohl svůj nárok ani uplatnit u soudu.V roce 1992 by mohl tedy podat žalobu na náhradu za ztrátu zisku, který mu již ušel, avšak nikoliv za ztrátu, ke které by teprve v budoucnu mohlo dojít.
V tomto směru odvolací soud, jenž převzal právní závěry soudu prvního stupně, pochybil, když za počátek běhu promlčecí doby stanovil 23. 4. 1992 z důvodu, že nesprávný úřední postup Policie ČR je datován 22. 4. 1992. Toho dne došlo sice k tvrzené škodní události, z níž měla škoda vzniknout, nikoliv však ke vzniku škody samotné, jejíž náhrada je požadována, tedy ke ztrátě zisku za každý měsíc podnikání za dobu od 22. 4. 1992 do 31. 10. 2001. Jestliže tvrzená škoda v podobě ušlého zisku měla žalobci vzniknout v uvedeném období a žalobou podanou dne 15. 11. 2001 požadoval náhradu škody za ušlý zisk za každý kalendářní měsíc, nelze uzavřít, že by jeho nárok za celou požadovanou dobu byl promlčen, nýbrž běh promlčecí doby je třeba posoudit zvlášť za každý měsíc, v němž ke ztrátě zisku mělo dojít.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu subjektivní promlčecí doby není správný a správné tudíž není ani jeho rozhodnutí, že celý nárok žalobce na náhradu škody, uplatněný žalobou podanou u soudu dne 15. 11. 2001, je promlčen. Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně.
Nelze -li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl ve stejném rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 3 , věta druhá, o. s. ř.).
Na druhé straně nelze přisvědčit názoru dovolatele, že se dozvěděl o tom, že mu ušel zisk z podnikání a v jaké výši, až z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 563/98-588 v řízení, v němž se domáhal náhrady škody včetně ušlého zisku z podnikání na právním nástupci Jednoty. Především k tomu, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není třeba, aby znal výši škody přesně, nýbrž o škodě se poškozený dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Závěr o tom, že pro podání žaloby o náhradu škody postačuje orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. R 38/1975 a Sborník rozhodnutí Nejvyššího soudu IV., str. 634).
Pro počátek běhu promlčecí doby pak není významné ani to, kdy a s jakým výsledkem skončilo soudní řízení vedené poškozeným o náhradu škody proti jinému škůdci. Výsledek takového řízení není podmínkou (ani překážkou) pro uplatnění nároku na náhradu škody proti jinému a nemá ani vliv na vědomost poškozeného o tom, že mu v určitém rozsahu vznikla škoda. Zahájení takového řízení může být naopak důkazem o vědomosti poškozeného o tom, že mu vznikla škoda a přibližně v jaké výši.
Pro úplnost je třeba dodat, že otázka výše ušlého zisku má význam za situace, že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, byla skutečně způsobena činností, resp. nečinností Policie ČR, tedy zda žalobce, nebýt toho, že Policie ČR mu dne 22. 4. 1992 nezjednala přístup do provozovny, by i nadále (v období, za něž není nárok promlčen) dosahoval zisku z tohoto podnikání, a to i za situace, že Jednota, s níž měl smlouvu o společném podnikání, mu vypověděla smlouvu a další spolupráci s ním odmítla. Pokud by škodlivý následek na straně poškozeného nastal i bez tvrzené skutečnosti (příčiny), nemůže nastat ani odpovědnost žalované za škodu.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1
o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu