ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2885.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2885/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. W., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody za výkon vazby a trestu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 213/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 1999, č. j. 13 Co 1136/98-175, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999 č.j. 13 Co 1136/98-175 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 80.706,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 1997, č. j. 39 C 213/93-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 881.973,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu co do částky 4.059.882,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem bývalého Lidového soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 1960, sp. zn. 4 T 66/60, uznán vinným trestným činem spekulace podle §134a odst. 1 a 2 trestního zákona a trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a k trestu propadnutí celého jmění ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 4 Nt 1/91 byla povolena obnova trestního řízení a zrušen výrok o vině, pokud jde o trestný čin spekulace, a celý výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující. Následně tento soud rozsudkem ze dne 6. 12. 1991, č. j. 8 T 21/91-443, uložil žalobci za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví trest odnětí svobody v trvání 10ti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18ti měsíců, a žalobce zprostil obžaloby pro trestný čin spekulace. Při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu postupoval soud prvního stupně podle ustanovení §371 až §374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a ustanovení §27 a §28 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci. Na náhradě ušlého výdělku za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody přiznal žalobci 80.000,- Kč, na náhradě nákladů vazby částku 2.400,- Kč, na náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody 5.400,- Kč a na náhradě nákladů trestního řízení částku 200,- Kč. Za movité věci přiznal žalobci náhradu 24.108,- Kč a 7.257,- Kč, a za výplatu pojistek 900,- Kč a 438,- Kč. Při stanovení výše náhrady za nemovitosti vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce J. K., který provedl ocenění podle nyní platných předpisů ( vyhl. č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, ve znění vyhl. č. 295/1995 Sb.), neboť při aplikaci ustanovení §27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1968 Sb. by se výše náhrady řídila předpisy o vyvlastnění, což soud prvního stupně považoval za nepřiměřenou tvrdost vůči žalobci, když podle obecné zásady se hradí skutečná škoda, a navíc vyvlastňovací předpisy nemohou kopírovat vývoj cen na trhu nemovitostí. Po krácení cen stanovených znalcem na 10 až 30 % odhadní ceny přiznal žalobci za celý dům číslo 1780 v k. ú. S. O. náhradu ve výši 264.908,50 Kč, za spoluvlastnický podíl žalobce v rozsahu 1/2 na pozemcích v k. ú. S. O. náhradu ve výši 37.708,- Kč, dále za dům č.p. 1503 v k. ú. M. O. náhradu ve výši 381.523,50 Kč a za pozemek parc. č. 9/3 ve výši 77.112,- Kč. Celkem tedy byla žalobci přiznána náhrada ve výši 881.973,- Kč.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, č. j. 13 Co 1136/98-175, zastavil odvolací řízení ve vztahu k přísudku částky 112.721,- Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 146.197,50 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku co do částky 1.684.291,- Kč s příslušenstvím, a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 623.054,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a v zamítavém výroku co do částky 2. 290,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 2.290,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 2.373.301,- Kč s příslušenstvím nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na odškodnění je co do základu důvodný, a že je třeba jej posoudit podle ustanovení §371-374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci. Pokud jde o peněžitou náhradu za nemovitosti, odvolací soud vycházel z ustanovení §27 odst. 1 písm. f) zák. č. 82/1968 Sb. kromě poslední věty, neboť je třeba přiznat ochranu soukromého vlastnictví stejnou měrou všem subjektům. Výši náhrady za nemovitosti posuzoval z hlediska výše škody, jaká byla odnětím majetku způsobena žalobci v době, ve které došlo k realizaci trestu propadnutí jmění, a vycházel z tehdejších předpisů o náhradách za vyvlastnění, tj. z vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, podle níž byly odňaté nemovitosti oceněny znalcem J. K. ve znaleckém posudku. Na základě tohoto posudku odvolací soud určil výši náhrady, když dovodil, že pro náhradu podle nyní platných cenových předpisů chybí jakýkoli právní základ. Na rozdíl od soudu prvního stupně výši náhrady nekrátil s odkazem na nově uložený trest odnětí svobody pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, protože trest propadnutí majetku byl uložen v souvislosti se zrušeným odsouzením za trestný čin spekulace, a náhradu proto přiznal v plné výši, a to v rozsahu, v jakém byl žalobce vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitostí v době jejich připadnutí státu. Za 1/2 novostavby rodinného domu č.p. 17801/2 v k. ú. S. O. tak přiznal náhradu ve výši 80.706,- Kč, za 1/2 pozemků p.č. 1593, 1594, 1595/1 a 1595/2 v k. ú. S. O. náhradu ve výši 19.011,- Kč, za 1/4 domu čp. 1503 v k. ú. M. O. náhradu ve výši 27.242,50 Kč a za pozemek p.č. 9/3 v k. ú. M. O. náhradu ve výši 11.888,- Kč.
Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba co do částky 623.054,50 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda pro stanovení výše škody, která dovolateli vznikla propadnutím nemovitostí ve prospěch státu, je rozhodující cena těchto nemovitostí v době jeho odsouzení nebo cena současná. Podle dovolatele z principu náhrady skutečné škody vyplývá, že se poškozenému má dostat takové finanční částky, která je nezbytná k pořízení nové věci stejného druhu a stejné kvality, jako byla věc odňatá. Navíc dikce ustanovení §433 obč. zák., konkrétně obrat „vychází se“, umožňuje, aby výše škody byla posouzena a určena i podle jiného časového momentu než k okamžiku vzniku škody, a je tedy dostatečně široká k tomu, aby toto ustanovení mohlo být vykládáno v souladu se základními principy náhrady škody i ochranou vlastnického práva zaručenou článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Opačný výklad tohoto ustanovení by také byl neodůvodněným zvýhodňováním škůdců na úkor poškozených. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předpisem o vyvlastnění, na který odkazuje ustanovení §27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., je tehdejší vyhláška o cenách, neboť podle jeho názoru je třeba toto ustanovení vyložit tak, že jde o předpisy platné v době rozhodování soudu, neboť v dřívějších vyvlastňovacích předpisech bylo soukromé vlastnictví diskriminováno. Pokud měl odvolací soud za to, že tento výklad není možný, měl postupovat podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a věc předložit Ústavnímu soudu. Odvolací soud dále pochybil v tom, že žalobci přiznal náhradu jen za polovinu novostavby rodinného domku č.p. 1780 v k. ú. S. O., a pominul skutečnost, že realizace trestu propadnutí majetku byla provedena na celé této nemovitosti. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 1961 sp. zn. 15 C 145/61, jímž bylo rozhodnuto, že stavba jako žalobcův majetek přešla na čsl. stát z důvodu propadnutí jmění. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je jen částečně opodstatněné.
Podle ustanovení §27 zákona č. 58/1969 Sb. (účinnost dnem 1. 7. 1969) se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení §28 odst. 1 o nárocích na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vydaným do dne účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních předpisů o odškodnění za vazbu a trest (§371 až 374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci).
Zákon č. 58/1969 Sb. nabyl účinnosti 1. 7. 1969 (§32 uvedeného zákona). Vzhledem k ustanovení §28 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. se uplatněný nárok na náhradu škody, způsobené žalobci rozhodnutím o vazbě a trestu, posuzuje podle ustanovení §371 až 374 zák. č. 141/1961 Sb. (dále jen tr. ř.) a §46 odst. 2 zák. č. 82/1968 Sb., na které zákon č. 58/1969 Sb. přímo odkazuje, a to i přesto, že uvedená ustanovení obou právních předpisů byla zároveň zákonem č. 58/1969 Sb. (§31) zrušena.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. č. 82/1968 Sb. ustanovení oddílu šestého o rozsahu nahrazovaných škod a o způsobu jejich úhrady platí i pro odškodňování za vazbu a trest v případech, na které se tento zákon nevztahuje.
Rozsah náhrady a její jednotlivé složky jsou taxativně stanoveny v §27 (oddíl šestý) zákona č. 82/1968 Sb.
Znamená to, že právní úprava rozsahu náhrady škody a způsobu její úhrady, obsažená v zákoně č. 82/1968 Sb., platí ode dne jeho účinnosti (tj. od 1. 8. 1968) i tam, kde k nápravě nezákonného soudního rozhodnutí nedošlo podle zákona č. 82/1968 Sb., ale postupem podle trestního řádu (obnovou řízení nebo na základě stížnosti pro porušení zákona). Proto i v daném případě odvolací soud zcela správně při rozhodování o nároku na odškodnění aplikoval ustanovení §27 uvedeného zákona.
Podle ustanovení §27 odst. 1 písm. f) tohoto zákona nárok na odškodnění zahrnuje vrácení věcí nebo majetku, byl-li uložen trest propadnutí věci nebo trest propadnutí majetku; není-li vrácení dobře možné nebo účelné, nahradí se věci penězi; za věci movité, které mohou být v osobním vlastnictví, se poskytne náhrada odpovídající skutečné škodě, za ostatní věci movité se poskytne přiměřené odškodnění; náhrada za věci nemovité se řídí předpisy o náhradách při vyvlastnění. Věci nemovité, které nemohou být v osobním vlastnictví nebo v osobním užívání, nemusí být vráceny ani za ně nemusí být poskytnuta náhrada.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1968 Sb. má ve vztahu k občanskému zákoníku povahu normy speciální k normě obecné, je třeba v případech, pro které platí, a v otázkách, které upravuje, vycházet z jeho ustanovení a nikoliv z obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Ustanovení §27 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona stanoví jak způsob, tak rozsah nároku na odškodnění. Pokud jde o způsob, vychází zákon z principu naturální restituce; náhrada škody v penězích se poskytne, není-li vrácení věci dobře možné či účelné. Též ohledně rozsahu nahrazovaných škod způsobených výkonem trestu, platí zvláštní právní úprava uvedeného zákona, která má přednost před úpravou obecnou, a podle ní se peněžitá náhrada za věci nemovité řídí předpisy o náhradách při vyvlastnění. Z uvedeného je zřejmé, že u náhrady za věci nemovité podle §27 odst. 1 písm. f) tohoto zákona se neuplatní ustanovení §442 obč. zák., zakotvující princip náhrady skutečné škody, a tedy ani výklad tohoto pojmu, na který poukazuje dovolatel a podle nějž náhradou skutečné škody má být finanční částka, nezbytná k pořízení nové věci stejného druhu a stejné kvality.
Při stanovení výše nároku na náhradu škody podle §27 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona nejde tedy o výklad obsahu pojmu „náhrada skutečné škody“, jak dovozuje dovolatel, nýbrž o přímou aplikaci uvedeného zvláštního ustanovení, které jednoznačně vymezuje, podle jaké právní normy se stanoví rozsah nároku na peněžitou náhradu za věci nemovité.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že výše nároku na odškodnění za věci nemovité je dána jejich cenou v době, kdy soud o tomto nároku rozhoduje. Ustanovení §443 obč. zák. stanoví, že při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. Cena v době poškození znamená cenu v době, kdy škoda na věci vznikla, nikoliv v době, kdy byl nárok uplatněn nebo kdy o něm rozhoduje soud v řízení. Toto platí nejen v případě náhrady za poškození věci, ale i v případě náhrady škody, která vznikla ztrátou, zničením či odebráním věci jejímu vlastníkovi. Ustanovení §27 odst. 1 písm. f) zák. č. 82/1968 Sb. pak nezakládá žádnou výjimku z této obecně platné zásady. Jde tedy o náhradu majetkové újmy, jež poškozenému vznikla odnětím věcí v době, kdy pravomocně uložený trest propadnutí věci byl realizován. Proto i v tomto případě se poskytuje peněžitá náhrada za věci nemovité ve výši podle cenového předpisu v době, kdy došlo k majetkové újmě poškozeného, a nelze její výši odvíjet od ceny, jakou by tyto věci měly v době současné podle nyní platných cenových předpisů.
Právní názor krajského soudu, který při určení výše škody vycházel z ceny nemovitostí v době, kdy žalobci vznikla škoda tím, že pozbyl vlastnictví k nim, je správný.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při rozhodnutí o náhradě za nemovitosti v k. ú. S. O. pominul skutečnost, že realizace trestu propadnutí majetku byla provedena na celém rodinném domě č.p. 1780, a nikoliv pouze na jeho polovině. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Soud prvního stupně na základě důkazů provedených v řízení, zejména z obsahu realizačního spisu, učinil zjištění, že v rámci realizace trestu propadnutí majetku, jenž byl uložen žalobci, propadla ve prospěch státu celá novostavba rodinného domu č.p. 1780 v k. ú. S. O. Ačkoliv toto jeho zjištění bylo součástí skutkového stavu věci, který se v průběhu odvolacího řízení nezměnil, odvolací soud bez toho, že by svůj odlišný skutkový závěr odůvodnil, přiznal žalobci náhradu za polovinu domu č.p. 1780 v k. ú. S. O.
Jestliže odvolací soud bez zopakování či doplnění dokazování ohledně rozsahu, v jakém byl realizován trest propadnutí majetku ve vztahu k tomuto rodinnému domu ve S. O., se odklonil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, je zřejmé, že v tomto směru vychází jeho rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 80.706,- Kč s příslušenstvím, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, bylo dovolání žalobce ve zbývajícím rozsahu zamítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu