ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.292.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 292/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 284.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 232/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2002, č. j. 57 Co 92/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2001, č. j. 28 C 232/97-90 zamítl žalobu na zaplacení částky 84.000,- Kč, požadované jako náhradu za dobu strávenou ve vazbě od 21. 8. 1971 do 10. 9. 1971, a na zaplacení částky 200.000,- Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1989 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 1991, sp. zn. 7 Tz 19/91, byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1972, sp. zn. 2 Ta 10/71, kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1995, sp. zn. 8 T 81/95, který nabyl právní moci dne 30. 9. 1995, byl žalobce podle ust. §226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek dříve posuzovaný jako trestný čin výtržnictví. Žalobce dne 8. 11. 1995 uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 303.578,- Kč a byl odškodněn za ztrátu na výdělku ve výši 1.049,- Kč, za náklady výkonu vazby 420,- Kč a za náklady obhajoby 1.200,- Kč. Dne 17. 7. 1997 podal žalobce žalobu, kterou dne 14. 6. 1999 rozšířil o částku 84.000,- Kč požadovanou jako náhradu za dobu strávenou ve vazbě od 21. 8. 1971 do 10. 9. 1971, a u původně žalované částky 200.000,- Kč, uplatněné z titulu náhrady za morální újmu, změnil důvod a požaduje ji jako náhradu za ztrátu na výdělku za období od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1999. Soud změnu žaloby připustil usnesením ze dne 5. 10. 1999, č. j. 28 C 232/97-43, a věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb. a §447 odst. 2 obč. zák. Dospěl k závěru, že uplatněné nároky nejsou opodstatněné, neboť nemají oporu v zákoně a žalovanou byla důvodně vznesena námitka promlčení. Nároky, které žalobce nově uplatnil po změně žaloby, jsou již promlčeny podle §22 zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, č. j. 57 Co 92/2002-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nejprve se zabýval otázkou promlčení uplatněných nároků. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 84.000,- Kč způsobené v souvislosti s výkonem vazby podle §5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., soud posoudil promlčení tohoto nároku podle ust. §23 tohoto zákona, a protože zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 9. 1995, jednoletá promlčecí doba, která se po dobu předběžného projednání nároku, maximálně po dobu 6 měsíců (§22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb.) staví, skončila dne 31. 3. 1997. Desetiletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po propuštění z vazby za dobu od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1989 počala běžet podle ust. §22 zákona č. 58/1969 Sb. ode dne doručení původního odsuzujícího rozsudku ze dne 26. 6. 1972. Žaloba na náhradu škody byla podána dne 17. 7. 1997 a předmětné nároky byly uplatněny až změnou žaloby dne 14. 6. 1999, takže již v té době byly promlčeny. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž bylo třeba se zabývat otázkou důvodnosti uplatněných nároků.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení vztahu §8 a §23 zákona č. 58/1969 Sb., který byl odvolacím soudem nesprávně posouzen. Dovozuje, že pokud je v §ust. 8 zákona č. 58/1969 Sb. užita formulace „této odpovědnosti se nelze zprostit“, nezakotvuje toto ustanovení pouze objektivní odpovědnost státu za škodu, ale rovněž vylučuje vznesení námitky promlčení, což je úkon, kterým se stát zprošťuje odpovědnosti. Ust. §8 je tak lex specialis k ustanovení §23 tohoto zákona. Dále namítá, že vznesení námitky promlčení žalovanou je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák., neboť stát stanovil pro možnost uplatnění nároku na odškodnění v §23 zákona č. 58/1969 Sb. extrémně krátkou dobu. Rozpor s dobrými mravy spatřuje dále v tom, že teprve po dlouhých průtazích byl trestní odsuzující rozsudek v r. 1995 zrušen a že soud po dobu tří let od podání žaloby na odškodnění přes urgence žalobce ve věci nejednal a tím také porušil právo žalobce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., a nakonec stát vznesl námitku promlčení, čímž zabránil meritornímu projednání věci. Odvolacímu soudu vytýká, že si nepoložil otázku, zda ust. §22 zákona č. 58/1969 Sb. nezasahuje do základních práv a svobod garantovaných ústavním zákonem a že se neobrátil v tomto směru na Ústavní soud. Navrhl zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle §242 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §8 zákona č. 58/1969 Sb. se odpovědnosti podle ustanovení §5 a 6 nelze zprostit.
Podle §23 tohoto zákona se právo na náhradu škody podle části první, hlavy druhé promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno.
Obě tato ustanovení se vztahují k §5 zákona č. 58/1969 Sb., podle kterého žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody za dobu výkonu vazby. Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že ustanovení §8 tohoto zákona je ustanovením zvláštním k ust. §23 téhož zákona, neboť nelze zaměňovat ani směšovat dva rozdílné právní instituty - objektivní odpovědnost a promlčení. Zatímco ust. §8 zákona č. 58/1969 Sb. jednoznačně určuje charakter odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě nebo trestu jako odpovědnosti objektivní, a to bez možnosti liberace, ust. §23 tohoto zákona upravuje délku promlčecí doby, ve které lze nárok na náhradu škody uplatnit, aniž by se právo na náhradu škody stalo po vznesení námitky promlčení soudně nevymahatelným. Každé z těchto ustanovení upravuje zcela jiný okruh právních otázek, jsou na sobě zcela nezávislá a vztahem speciality a generality nepropojená.
Ustanovení §22 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb. dopadají na promlčení všech práv podle tohoto zákona s výjimkou práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu, jež upravuje ustanovení §23 zákona. V prvním případě jde o kombinaci lhůty subjektivní a objektivní, pro druhou kategorii zákon počítá s jedinou, a to objektivní lhůtou v délce jednoho roku, počínající dnem právní moci rozhodnutí, kterým došlo k zastavení trestního řízení, zproštění obžaloby či uložení mírnějšího trestu. Důvodová zpráva k ustanovení §23 zákona doslova říká : „Jde-li o promlčení práva na náhradu škody za vazbu nebo trest upravené v druhé hlavě, první části, bylo třeba připnout počátek běhu promlčecí lhůty ke dni, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno. Vzhledem k tomu také stačilo stanovit pouze jednu objektivní promlčecí lhůtu v délce jednoho roku.“
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Základním předpokladem promlčení je okolnost, že věřitel své právo nevykonal, to znamená neuplatnil je ve stanovené lhůtě žalobou podanou proti dlužníkovi u soudu. Takto je třeba pojímat i charakter promlčecích lhůt podle ustanovení §22 a 23 zákona č. 58/1969 Sb., neboť používají-li tato ustanovení formulaci „právo na náhradu škody se promlčí“ (shodně jako ustanovení §106 obč. zák.), jednoznačně odkazují na obecnou úpravu promlčení. Zda byl nárok předběžně projednán u jiného orgánu (§9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) či nikoliv a kdy se tak stalo, není pro zákonem zmiňované „vykonání práva“ významné, neboť u tohoto jiného orgánu se na rozdíl od soudu právo ve smyslu ustanovení §100 odst.1 obč. zák. nevykonává. Ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb. pak upravuje stavení běhu promlčecí lhůty pro všechny druhy nároků, uvedených v §9 odst. 1 tohoto zákona. Po dobu předběžného projednání nároku, maximálně po dobu šesti měsíců (§22 odst. 3 zákona) se promlčecí doba staví, avšak teprve uplatnění práva žalobou u soudu je výkonem práva rozhodným z hlediska promlčení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu.
Dovolatel dále namítá, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ust. §20 zákona č. 58/1969 Sb. výslovně zakotvuje subsidiární užití občanského zákoníku na vztahy tímto zákonem neupravené. Dovolateli tak lze přisvědčit v tom, že §3 odst. 1 obč. zák. se vztahuje i na stát a tudíž i žalovaná musí dbát na to, aby výkon jejích práv, kterým je i vznesení námitky promlčení, nebyl v rozporu s dobrými mravy.
Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva založeného zákonem je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného (tzv. šikanozní výkon práva). Vznesení námitky promlčení by bylo v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Dovolatel se „dovolává použití“ tohoto ustanovení z toho důvodu, že lhůta stanovená v §23 zákona č. 58/1969 Sb. k uplatnění práva na náhradu škody je nepřiměřeně krátká a že po zrušení odsuzujícího rozsudku bylo projednání nároku na náhradu škody protahováno, až mu uplynula promlčecí doba, a po dobu tří let od podání žaloby soud ve věci nejednal. Především je třeba zdůraznit, že v rozporu s dobrými mravy může být výkon práv a povinností, nikoliv samotné ustanovení zákona. Žádné závažné důvody, pro které by žalobce ve stanovené době nemohl své nároky u soudu uplatnit, pak tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu nevyplývají, a pokud tedy žalovaná využila v řízení svého práva, které jí zákon poskytuje, nelze usoudit, že by se jednalo o zneužití tohoto práva na úkor žalobce. Vznesení námitky promlčení nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani z důvodu průtahů v soudním řízení vzhledem k tomu, že z hlediska promlčení nároku je rozhodující, kdy právo na plnění bylo u soudu uplatněno, zatímco délka soudního řízení nemá na běh promlčecí doby vliv.
Z uvedeného vyplývá, že otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. a právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v otázce promlčení uplatněných nároků na náhradu škody, je v souladu s hmotným právem. Podmínky přípustnosti dovolání tak nejsou splněny.
Námitka, že odvolací soud měl řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ust. §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Tento postup v řízení je třeba dodržet v případě, že soud dospěl k závěru, že ustanovení zákona je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou (nyní s ústavním pořádkem). Ani Nejvyšší soud neshledal důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, neboť ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. má za souladné s ústavním pořádkem České republiky.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu