ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2954.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2954/2016-201
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně SVATÝ KŘÍŽ, s. r. o. , se sídlem Ondříčkova 915/10, 360 01 Karlovy Vary, IČO 64834760, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 2056/3, 360 01 Karlovy Vary, proti žalovanému A. A. , zastoupenému Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, 360 01 Karlovy Vary, o zaplacení 3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98, zamítl žalobu o zaplacení ušlého zisku v částce 3.800.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci dne 8. 4. 2004 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalovaného za účelem provozování hostinských, ubytovacích, masérských, rekondičních a regeneračních služeb žalobkyní, která se současně zavázala provést na svůj náklad v najatých prostorách rozsáhlou rekonstrukci. Tu realizovala v letech 2006 až 2009 a přibližně ve stejné době rekonstruoval žalovaný jiné části tohoto domu. Na konci roku 2008 bylo rozhodnutím stavebního úřadu žalovanému zakázáno provádět další stavební práce proto, že stavba je prováděna v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu. Byly přerušeny všechny stavební práce, rekonstrukce prováděná žalobkyní byla v té době realizována z 75 %. V následných soudních sporech mezi účastníky byla nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor mezi účelem nájmu a kolaudačním určením stavby, proto byla zamítnuta žaloba, jíž se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po žalované zaplacení nájemného a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 C 52/2010-615, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Co 174/2013-671, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 5.850.000 Kč, jež spočívalo ve zhodnocení domu žalovaného investicemi žalobkyně. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku z podnikání nevznikla, protože dokončenost jí prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila při zastavení stavebních prací maximálně 75 %, jejich užívání bylo podmíněno kolaudací, závislou na celé řadě dalších okolností, a také na existenci právního titulu pro užívání; z tohoto důvodu neshledal mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným ušlým ziskem přímou souvislost a dovodil, že dosažení majetkového prospěchu žalobkyně bylo natolik vzdálené a závislé na mnoha různých okolnostech, že jí ušlý zisk nevznikl. Navíc by žalobkyně byla spoluodpovědná za neplatnost nájemní smlouvy, když již z charakteru v ní vypočtených pronajímaných prostor je zřejmé jejich kolaudační určení a smlouva by byla neplatná i proto, že v důsledku stavebních úprav zanikl předmět nájmu.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nedůvodnost žaloby však spatřoval v tom, že žalobkyně se nemůže domáhat nároku na náhradu ušlého zisku, neboť se již v jiném řízení domohla náhrady za bezdůvodné obohacení a oba nároky nelze kumulovat, neboť se v daném případě vzájemně vylučují. Přestože obecně kumulace nároku z bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody vyloučena není, v posuzované věci první nárok směřuje k restituci či reparaci stavu, který by zde byl, pokud by strany nejednaly podle neplatné smlouvy, zatímco druhý nárok směřuje k výsledku, který by nastal, kdyby strany podle smlouvy jednaly a naplnily ji. Nebýt neplatnosti smlouvy, musela by žalobkyně nést investice, takže v případě úspěchu s oběma nároky by se jí dostalo více, než v případě naplnění platné smlouvy, což není ani smyslem práva na náhradu škody, ani smyslem práva z bezdůvodného obohacení. Nemůže se tedy domáhat náhrady za marné investice a zároveň náhrady zisku, který měl být díky nim dosažen.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky souběhu nároků z bezdůvodného obohacení a z ušlého zisku, kterou se dovolací soud za daných okolností dosud nezabýval. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že v tomto případě nelze oba nároky kumulovat, protože by šlo o duplicitní reparaci škody. I poté, kdy v důsledku rekonstrukce zanikly dosavadní nebytové prostory, měla dovolatelka zájem o užívání nových prostor, byla ochotna uzavřít novou nájemní smlouvu, a proto dále do jejich rekonstrukce investovala, její investice dosáhly přibližně částky 22.884.000 Kč. Na náhradě za bezdůvodné obohacení se žalobkyni dostalo pouze to, oč se zvýšila hodnota majetku žalovaného, nedošlo tedy k úplné reparaci jejích investic, s nimiž počítala, avšak za předpokladu, že by se její majetek zvýšil o očekávatelný zisk. Zisk, jehož náhradu ve výši 3.800.000 Kč požaduje, jí ušel v důsledku stavebních zásahů žalovaného a porušení jeho slibu uzavřít novou smlouvu, stojí tak na zcela jiném skutkovém základě, než bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu jde minimálně o překrytí obou nároků, a dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně nevymezila žádnou právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a za nedůvodné, protože správné je jak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně neměla zajištěny všechny předpoklady pro dosahování zisku a skutečnou motivací pro podání žaloby na náhradu škody je snížení rozdílu mezi jí tvrzenou výší investic a přiznaným bezdůvodným obohacením.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky konkurence odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Zákon výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Vedlo-li ovšem zaviněné protiprávní jednání osoby odpovědné za škodu podle §420 obč. zák. zároveň k jejímu bezdůvodnému obohacení, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody, jehož se může domáhat bez ohledu na případnou existenci vztahu z bezdůvodného obohacení. Právo poškozeného na vydání předmětu bezdůvodného obohacení tedy nevylučuje odpovědnost obohaceného za škodu, jsou-li založeny její zákonem stanovené podmínky (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015, případně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia téhož soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, publikovaný pod C 15225 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“; v právnické literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §451 a §454 obč. zák., a výše plnění se proto odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat to, co neoprávněně získal, a o nějž se na úkor vlastníka obohatil.
Naproti tomu škodu chápe teorie i praxe jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70 publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ušlým ziskem může být i ztráta příjmů spojených s provozováním výdělečné činnosti v pronajatých nebytových prostorách, jestliže škodná událost zabrání nájemci takovou činnost vykonávat; příčinou může být i okolnost, že nájemní smlouva byla uzavřena neplatně a že tedy neumožňuje výkon práv nájemce, který je podmínkou k dosažení předpokládaného zisku z výdělečné činnosti v pronajatém objektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009 - Soubor C 11139).
Odvolací soud, aniž by se blíže zabýval závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, uzavřel, že v posuzované věci se nároky na vydání bezdůvodného obohacení v podobě zhodnocení nemovitosti žalovaného a na náhradu ušlého zisku vzájemně vylučují. S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Žalobkyni byl proti žalovanému přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení, dostane se jí tedy částky, o níž se zvýšila hodnota nemovitosti žalovaného v důsledku jejích investic. Jedná se tedy o vrácení plnění získaného neoprávněně žalovaným, přičemž příčinou plnění je zvýšení hodnoty jeho domu v důsledku investic, jež žalobkyně prováděla v dobré víře v platnost smluvního ujednání, které se ukázalo neplatným. Oproti tomu se žalobkyně v tomto řízení domáhá náhrady škody – zisku, který by z provozování hostinských, ubytovacích a dalších služeb v prostorách, najatých za tím účelem od žalovaného, získala. Jinak řečeno, domáhá se po žalovaném zaplacení finančních prostředků, jichž by při pravidelném běhu událostí (dle jejího tvrzení) dosáhla, nebýt tvrzeného protiprávního jednání žalovaného, které mělo spočívat jednak v uzavření neplatné smlouvy, ale i v neoprávněných stavebních zásazích, kterými byla znemožněna kolaudace. Pro posouzení důvodnosti tohoto nároku jsou rozhodné jiné skutečnosti, než u vydání bezdůvodného obohacení a v případě úspěchu by se jednalo o jiný důvod plnění. Jde tedy o nároky, které se navzájem nevylučují.
Svůj závěr o neslučitelnosti nároků opřel odvolací soud o úvahu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení směřuje k reparaci stavu, jaký by tu byl v případě, že by strany nejednaly podle neplatné smlouvy (tento nárok tedy smlouvu popírá), zatímco nárok na náhradu ušlého zisku směřuje k výsledku, k němuž by vedlo jednání stran podle platné smlouvy (tento nárok se smlouvy dovolává); v tom vidí odvolací soud rozpor. Tato myšlenková konstrukce ovšem pomíjí základní východisko, že tu byla neplatná smlouva, která vedla k faktickým i právním důsledkům, z nichž vychází oba nároky. Pro neplatnost smlouvy se staly sjednané investice do nemovitosti neoprávněně získanými a přinesly žalovanému bezdůvodné obohacení, které nebylo podloženo smluvním ujednáním. Stejně tak to byla neplatnost smlouvy, která zabránila žalobkyni provozovat výdělečnou činnost a dosáhnout zisku. Jinými slovy, v případě platnosti smlouvy by žádný z těchto nároků dán nebyl, neboť investice žalobkyně do nemovitosti by byly smluvně podložené a žalovaný by se jimi neobohatil bezdůvodně, a zároveň by žalobkyně mohla dosáhnout zamýšleného zisku. Žádný rozpor spočívající v tom, že by jeden nárok smlouvu popíral, a druhý se jí dovolával, tu tedy neexistuje.
Lze tedy uzavřít, že v daném případě skutečnost, že žalobkyni bylo vůči žalovanému přiznáno bezdůvodné obohacení, nevylučuje odškodnění žalobkyně z titulu náhrady škody (ušlého zisku). Takový nárok na náhradu škody však může být úspěšný pouze v případě, že budou splněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu (jež odvolací soud neposuzoval).
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Při novém posouzení věci se odvolací soud zaměří na zkoumání, zda jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za žalobkyní požadovanou škodu. V novém rozhodnutí o věci také rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu