ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. K., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1708/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2004, č. j. 44 Co 164/2003-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2004, č. j. 44 Co 164/2003-189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalovanému městu (dále též jen „žalovaný“) domáhal, aby mu nahradilo škodu ve výši 207.886,- Kč s příslušenstvím, sestávající ze skutečné škody na zboží a ušlého zisku za dobu od února do května 1995, která mu měla vzniknout tím, že na ulici K., kde žalobce provozoval prodejnu, probíhala od 1. 2. 1995 rekonstrukce ulice bez řádného stavebního povolení, které bylo původně vydáno M. ú. v K. dne 27. 1. 1995 a které bylo O. ú. v H. dne 19. 1. 1996 jako nezákonné zrušeno. V důsledku rekonstrukce ulice došlo k fyzickému znehodnocení uskladněného zboží a k ušlému zisku z neuskutečněného prodeje, neboť přístup do prodejny žalobce byl zákazníkům téměř znemožněn.
Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 2. 1998, č. j. 9 C 1708/96-35, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 207.886,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2001, č. j. 15 Co 410/98-60, se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaného je třeba posuzovat podle §420 odst. 1 obč. zák., nikoli podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a že mezi porušením právní povinnosti žalovaného (rekonstrukcí ulice K. na základě stavebního povolení, které bylo pro nezákonnost zrušeno) a vznikem škody na straně žalobce existuje vztah příčinné souvislosti, avšak z předložených listinných důkazů nelze jednoznačně zjistit výši škody.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 9 C 1708/96-163, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako soukromý podnikatel provozoval v období od dubna 1991 do srpna 1995 na ulici K. v K. podnikatelskou činnost - koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Rozhodnutí M. ú. v K. ze dne 27. 1. 1995 o povolení stavby rekonstrukce této ulice bylo zrušeno rozhodnutím O. ú. v H. ze dne 19. 1. 1996, následně byla tato stavba dodatečně povolena rozhodnutím M. ú. v K. ze dne 1. 8. 1996, které však bylo zrušeno rozhodnutím O. ú. v H. ze dne 19. 12. 1996. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání tím, že prováděl rekonstrukci předmětné komunikace na základě stavebního povolení, které bylo pro nezákonnost zrušeno, v důsledku čehož byl znemožněn (eventuálně omezen) příjezd do ulice zásobovacími vozy, ztížen pohyb chodců, a v příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda. Ze znaleckého posudku B. M. pak vyplynulo, že znehodnocené zboží není po stránce cenové ani objemové řádně a průkazně zdokumentováno, pro chybějící předepsanou skladovou evidenci není možné zjistit pohyby zásob v rozhodném období, rozsah a dopady případných doprodejových akcí ani skutečných odpisů vadného zboží; znalec proto vyčíslil jen předpokládaný ušlý zisk za období od února do května roku 1995 ve výši 38.534,- Kč, skutečnou škodu na zásobách zboží pak s ohledem na předložené doklady nemohl určit vůbec. Protože v řízení byla zjištěna škoda jen ve výši 38.534,- Kč, přičemž žalovaný ještě před zahájením soudního řízení vyplatil žalobci 40.000,- Kč jako příspěvek na pokrytí ztráty, soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2004, č. j. 44 Co 164/2003-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že s ohledem na skutková tvrzení o příčině vzniku škody (rekonstrukce ulice K. v K.) je nutno protiprávní jednání spatřovat v tom, že tato rekonstrukce byla zahájena a do 17. 3. 1995 pokračovala bez pravomocného rozhodnutí o povolení stavby, nikoli ve vydání stavebního povolení - posléze zrušeného. Mezi tímto zjištěným protiprávním jednáním a vznikem škody není dána příčinná souvislost, neboť bezprostřední příčinou „zkažení zboží“ je působení určitých chemických procesů daných charakterem zboží a jeho vnitřní strukturou a vyvolaných vnějšími vlivy jako je působení teploty, dlouhodobé skladování atd.; příčinou ušlého zisku žalobce je pak jeho „volní rozhodnutí“ o uzavření prodejny, nikoli tedy dočasné nepovolené provádění stavebních prací, v jehož důsledku došlo ke ztížení (nikoli k absolutnímu zamezení) přístupu osob do prodejny žalobce. Shodně se soudem prvního stupně, byť z jiného důvodu, neshledal odvolací soud nárok žalobce opodstatněným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání tím, že dne 1. 2. 1995 zahájil stavební práce na ulici K. v K. bez územního rozhodnutí o umístění stavby a bez stavebního povolení, které bylo posléze vydáno, ovšem bez souhlasu dotčených orgánů státní správy (okresní hygieny, inspektorátu bezpečnosti práce, referátu životního prostředí a dopravy). Jelikož žalovaný prováděl stavební práce po celé šířce i délce ulice, byl absolutně zamezen příjezd a přístup k obchodu žalobce, což vedlo k následnému uzavření prodejny a ke vzniku škody. Žalovaný totiž nedodržel §75 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého byl povinen zajistit vytyčení prostorové polohy stavby odborně způsobilými osobami. Jelikož odvolací soud otázku protiprávního jednání a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody na straně žalobce nesprávně právně posoudil, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že soudy obou stupňů úplně a objektivně zjistily skutkový stav věci a správně interpretovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu i příslušná ustanovení stavebního zákona o věcné kompetenci k vydávání stavebního povolení, a proto jsou jejich rozhodnutí zcela správná. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., podle nějž odvolací soud věc posuzoval, je porušení právní povinnosti, tj. jednání či opomenutí, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (či fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že protiprávní jednání žalovaného spočívá v tom, že rekonstrukci ulice K. v K. a s tím související omezení podnikatelské činnosti žalobce zahájil a do 17. 3. 1995 pokračoval bez pravomocného rozhodnutí o povolení stavby, avšak že mezi tímto protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobce není dána příčinná souvislost. Nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobce spatřuje odvolací soud v tom, že „bezprostřední příčinou zkažení zboží je působení určitých chemických procesů daných charakterem zboží a jeho vnitřní strukturou a vyvolaných vnějšími vlivy jako je působení teploty, dlouhodobé skladování atd.“, a příčinou ušlého zisku pak „volní rozhodnutí žalobce o uzavření prodejny“, nikoli tedy dočasné nepovolené provádění stavebních prací, v jehož důsledku došlo ke ztížení přístupu osob do prodejny žalobce.
S takovýmto posouzením otázky vztahu příčinné souvislosti nelze souhlasit; odvolacímu soudu lze sice přisvědčit v tom, že bezprostřední příčinou, proč se zkazilo zboží, jsou konkrétní biologické či chemické pochody vedoucí ke znehodnocení věci, nicméně měly-li takové účinky nastat v důsledku toho, že pro stavební činnost žalovaného nemohl žalobce provozovat svoji podnikatelskou činnost, při jejímž pravidelném běhu by ke zkažení zboží nedošlo, lze za přímou příčinu z věcného hlediska považovat i okolnost, že žalovaný (bez ohledu na administrativní stavebněprávní titul) svou stavební činností omezil žalobce v jeho podnikatelské činnosti. Obdobné platí i u nároku na náhradu ušlého zisku, kde rozhodnutí žalobce o přerušení činnosti za situace, kdy on či jeho zákazníci měli omezen či znemožněn přístup do provozovny, nelze považovat za jedinou a rozhodující příčinu ušlého zisku, která by přetrhovala řetězec příčin a následků vyvolaný stavební činností žalovaného.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu