ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3043.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3043/2018-1104
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: D. C. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá Skála 397, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, 2) Česká republika – Krajské státní zastupitelství v Brně , se sídlem Mozartova 18/3, Brno, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 66/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 17 Co 466/2017-1042, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 17 Co 466/2017-1042, se ve výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že se žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku pro dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 zamítá, a ve výroku III v rozsahu, jímž byly zrušeny výroky rozsudku soudu prvního stupně X a XII o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala pojistného plnění, respektive náhrady škody na zdraví utrpěné v důsledku dopravní nehody ze dne 29. 4. 2002, a to odškodnění bolesti ve výši odpovídající trojnásobku základního bodového ohodnocení (bolestné v základní výši již bylo uhrazeno), náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) včetně zvýšení na trojnásobek základního bodového ohodnocení a odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 27 C 66/2005-947, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 453.333 Kč a zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně částky 906.667 Kč (výrok I), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 303.600 Kč a 296.333 Kč a zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně částky 592.667 Kč (výrok III), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 4.090.902 Kč (výrok III), zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně povinnosti hradit žalobkyni peněžitý důchod ve výši 15.000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2015 (výrok IV), ohledně peněžitého důchodu ve výši 49.009 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2015 řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zastavil (výrok V), ohledně částky 13.050 Kč řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a ohledně částky 18.750 Kč řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zastavil (výroky VI a VII), zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení (výroky VIII a IX), uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to žalované 1) částku 842.160 Kč a žalované 2) částku 142.280 Kč (výroky X a XI) a rozhodl, že se České republice vůči žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok XII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 29. 4. 2002 v Břeclavi na přechodu pro chodce, když světelné znamení signalizovalo „volno“, sražena nákladním vozidlem ve vlastnictví K. C., které bylo ke dni dopravní nehody pojištěno u žalované 1). Žalobkyně při střetu utrpěla vážná poranění, která si vyžádala dlouhodobé léčení a znemožnila jí vykonávat její dosavadní profesi státní zástupkyně. Byl jí přiznán částečný invalidní důchod, který od ledna 2004 činil 6.037 Kč měsíčně. Později jí byl přiznán plný invalidní důchod, který od ledna 2008 činil 13.514 Kč měsíčně. Od ledna 2016 pak žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 15.845 Kč. Uplatněné nároky soud posoudil podle právních předpisů účinných ke dni 29. 4. 2002 a uzavřel, že je dána platební povinnost obou žalovaných, a to ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dle §788 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.), a mezi žalobkyní a žalovanou 2) podle §195 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. práce“). Za opodstatněné považoval zvýšení základní náhrady bolestného o jednonásobek, tj. 453.333 Kč, a zvýšení náhrady ZSU podle §7 vyhl. č. 440/2001 Sb. rovněž o jednonásobek, tj. 296.333 Kč. Současně žalobkyni přiznal doplatek náhrady ZSU v částce 303.600 Kč. Nárok na přiznání renty 15.000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 soud nepovažoval za opodstatněný co do základu, neboť dle něj nejde o ztrátu na výdělku, ani o nárok z titulu ušlého zisku. Úroky z prodlení ze žalobkyni již zaplacené náhrady za ztrátu na výdělku do 65 let věku a z přiznané náhrady po 1. 8. 2009 soud nepřiznal pro rozpor s dobrými mravy, jelikož žalované se svým povinnostem nevyhýbaly. Ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 shledal žalobu důvodnou s ohledem na §447 obč. zák., §18 odst. 4 a §21 odst. 1 písm. f) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2013, (dále jen „zákon o státním zastupitelství“). Deklaroval, že přiznáním starobního důchodu zaniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, nikoliv však samotným vznikem nároku na starobní důchod. I po dovršení věku 65 let, tedy až do 31. 12. 2014, žalobkyni náleží zmíněná náhrada.
3. K odvolání žalobkyně a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 17 Co 466/2017-1042, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích IV, VIII, IX (výrok I), změnil ve výroku III ohledně náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok II), zrušil ve výroku I ohledně částky 453.333 Kč, ve výroku II ohledně částek 303.600 Kč a 296.333 Kč a ve výrocích o nákladech řízení X, XI a XII (výrok III) a odmítl odvolání žalované 1/ (výrok IV). Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu doplatku a zvýšení náhrady ZSU a zvýšení náhrady bolestného pro nepřezkoumatelnost. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 konstatoval, že i když před 1. 1. 2010 splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod samo o sobě neznamenalo zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, žalobkyni nárok nepřísluší s ohledem na §195 odst. 4 zák. práce a §21 odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství. Dovršením věku 65 let jí zanikla možnost vykonávat funkci státní zástupkyně, a pokud by se tak nestalo, došlo by k zániku jejího nároku ke dni 1. 1. 2010, kdy se její nárok na invalidní důchod změnil ze zákona na nárok na důchod starobní. V návaznosti na uvedené pak odvolací soud považoval za zřejmé, že žalobkyni nenáleží ani požadovaná renta od 1. 1. 2015 ve výši 15.000 Kč měsíčně. Jde-li o žalobkyní požadované úroky z prodlení, měl odvolací soud za to, že žalované musejí zacházet s jím svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře a mohou tedy odškodnit jednotlivé nároky až poté, co bude zřejmá jejich existence a výše. Žalovaná 1) přitom získala podklady až v roce 2011, žalované fakticky plnily bez zbytečného odkladu. Ohledně úroků z prodlení za dobu po zániku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pak jde dle odvolacího soudu o nárok co do základu nedůvodný.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výrokům I a II) žalobkyně podala dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při invaliditě poškozené (požadavek peněžité renty) po 70. roku věku poškozené; jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla na obdobném skutkovém základě řešena; dále v otázce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, tedy předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dle dovolatelky by nemělo být aplikováno řešení vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4066/2016), a v otázce nároku na úroky z prodlení z náhrady za ztrátu na výdělku, ve které se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2009 dovolatelka namítá, že neměl být aplikován zák. práce, ale §447 obč. zák. Domnívá se, že jí dnem 31. 7. 2009 nezaniklo právo na zmíněný nárok a ve věci měl být aplikován zákon o státním zastupitelství ve znění od 1. 7. 2003, podle kterého věkové omezení pracovního poměru státního zástupce činí 70 let. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2014 se dovolatelka domnívá, že by mělo být přihlédnuto ke specifikům pracovního poměru státního zástupce a ústavnímu principu plného odškodnění újmy na zdraví. Prvek autonomie vůle a svobody jednání sice absentuje v právní konstrukci zákonného přechodu invalidních důchodců na statut starobních důchodců podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění od 1. 1. 2010, takové východisko je však obsaženo ve veřejnoprávním předpisu a nelze jej automaticky přenášet do posuzování nároků na náhradu za ztrátu na výdělku podle občanského zákoníku. Invalidní důchod navíc pouze snižuje ztrátu na výdělku, protože část ušlého výdělku je již prvotně odškodněna invalidním důchodem, neplní však funkci jednoho z předpokladů pro vznik a trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Závěr rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4066/2016 o zániku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku zákonné transformace invalidních důchodů na starobní důchody tedy podle dovolatelky negativně dopadá na množinu invalidních poškozených a bezdůvodně tuto skupinu diskriminuje oproti méně zdravotně postiženým. Judikatura zavádí věkovou hranici pro omezení doby trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku věkem postiženého 65 let, ačkoliv ustanovení obdobné §371 odst. 6 zák. práce ve starém ani v novém občanském zákoníku není. Nejedná se přitom o mezeru v zákoně. Dovolatelka dále poukazuje na to, že změna souvisejících právních předpisů, které se promítají do nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, nepředstavuje podstatnou změnu poměrů postiženého. Namítá proto, že jí bylo judikátem Nejvyššího soudu zasaženo do jejího legitimního očekávání, neboť v době vzniku jejího nároku měla za to, že jí bude odškodněn ušlý výdělek z profese státní zástupkyně minimálně do konce kalendářního roku, ve kterém dovrší věk 70 let. Domnívá se navíc, že by jí měla být přiznána náhrada i za dobu po dovršení věku 70 let, jelikož je vysoce pravděpodobné, že by se po skončení výkonu funkce státní zástupkyně věnovala advokacii. Výše ušlého zisku z pravděpodobného výkonu advokacie by měla být určena postupem dle §136 o. s. ř. Dovolatelka má dále za to, že má právo na úroky z prodlení ze zmíněných náhrad. Namítá, že odvolací soud učinil z žalovaných tzv. privilegované dlužníky, kteří, dokud není nárok prokázán co do základu a výše, nedostávají se do prodlení. Dovolatelka se přitom domáhala zmíněných nároků po žalovaných formou mimosoudních žádostí a žalovaní měli dostatek podkladů pro výpočet částky nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a vrátil jej tomuto soudu k novému řízení.
5. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, projednávaná věc neobsahuje specifické skutkové okolnosti, aby byla posouzena jako věc dovolacím soudem dosud neřešená, případně aby věc byla posouzena jinak. Ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dovršení věku 70 let dovolatelka brojí především proti zjištěnému skutkovému stavu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
6. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání obsáhle zdůvodňovala, proč považuje nárok žalobkyně na úroky z prodlení za rozporný s dobrými mravy. Uvedla, mimo jiné, že chtěla dostát své povinnosti, avšak požadovala, aby byla existence závazku s patřičnou jistotou prokázána. Namítá, že přiznáním nároku žalobkyně na úroky z prodlení by došlo k popření tohoto institutu. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je zčásti přípustné k řešení otázky přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), která byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně je v této části důvodné.
8. Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
9. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), které žalobce uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
10. Vzhledem k §3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“).
11. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle §447 obč. zák. je jedním z nároků na náhradu škody z odpovědnosti za škodu na zdraví. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako předtím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1233/97, publikovaný pod č. 29/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Pokud se poškozený rozhodne odejít do důchodu a na základě jeho žádosti je mu starobní důchod (případně mimořádný starobní důchod) přiznán, vyplývá z toho, že dalším zdrojem jeho příjmů již nebude výdělek, případně částky či dávky, které jej nahrazují, ale přiznaný důchod; důvody, pro které se poškozený rozhodl, že požádá o starobní důchod (mimořádný starobní důchod), jsou přitom nerozhodné. Není-li zdrojem příjmů poškozeného výdělek či dávky jej nahrazující, ale přiznaný důchod, pak zde také není důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku; důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku (snížení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením) přiznáním starobního důchodu poškozenému odpadl (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, publikovaný pod č. 35/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Poživatel starobního důchodu tedy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle §447 obč. zák. nemá a od okamžiku vzniku nároku na výplatu starobního důchodu je v občanskoprávních vztazích oprávněn požadovat pouze případnou náhradu za ztrátu na důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000, nebo ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3258/2010).
14. Do 31. 12. 2009 přitom platilo, že splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod (mimořádný starobní důchod) samo o sobě neznamenalo zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák; i po splnění těchto předpokladů totiž poškozený neměl právní povinnost požádat o přiznání starobního důchodu, nýbrž záleželo na jeho rozhodnutí, zda o takovou dávku skutečně požádá (§94 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 110/1990 Sb., č. 180/1990 Sb. a č. 231/1990 Sb. rozhodném pro posouzení nároků řešených v již citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1100/2000 a 25 Cdo 3258/2010). Nárok na dávku důchodového zabezpečení a sociální péče vznikal dnem splnění podmínek stanovených příslušným zákonem, popřípadě prováděcími předpisy; nárok na výplatu dávky vznikal splněním podmínek stanovených pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení dávky (důchodu). Od 1. 1. 2010 však platí, že dnem, kterým poživatel invalidního důchodu dosáhl věku 65 let, zaniká mu na tento důchod nárok a současně mu vzniká nárok na důchod starobní, přičemž dochází k provedení zákonné přeměny invalidního na starobní důchod z úřední povinnosti (§61a odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010, a §81 odst. 4 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 2010). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tedy zaniká invalidnímu důchodci dnem, kdy mu ze zákona vznikl nárok na výplatu starobního důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4066/2016, publikovaný pod č. 33/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu je vhodné doplnit, že tento závěr se vztahuje k případům (a to je i situace žalobkyně), kdy poškozený po skončení pracovní neschopnosti žádnou práci již nadále nevykonává, invalidní důchod je jeho jediným příjmem, a náhrada za ztrátu na výdělku tak představuje rozdíl mezi příjmem před poškozením a vypláceným invalidním důchodem; tehdy je opodstatněné, že při změně povahy vypláceného důchodu zaniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku.
15. V posuzované věci odvolací soud správně vycházel z citovaného rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4066/2016 pro dobu od 1. 1. 2010 (na dobu předchozí toto rozhodnutí zjevně nedopadá), přičemž Nejvyšší soud se nedomnívá, že pracovní poměr státního zástupce vykazuje taková specifika, aby v dané věci nebyly aplikovány závěry tohoto rozhodnutí. Zákonem stanovený věkový limit výkonu funkce státního zástupce totiž není garancí trvání pracovního poměru do konce roku, v němž je dovršen předpokládaný věk, nýbrž nejzazší hranicí, kdy funkce státního zástupce zanikne ze zákona. Není proto ani důvod k předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu k přehodnocení uvedených právních závěrů, zvláště za situace, kdy v mezidobí bylo zmíněné rozhodnutí schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k jeho publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud tak správně konstatoval, že před 1. 1. 2010 splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod samo o sobě neznamenalo zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Nesprávný je však jeho závěr, že žalobkyni nárok nepřísluší s ohledem na §195 odst. 4 zák. práce a §21 odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství.
16. Právní úprava obsažená v zákoníku práce se aplikuje na pracovněprávní vztahy vznikající mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (srov. §1 odst. 1 zák. práce). V posuzovaném případě dovolatelka dovozuje svůj nárok ze zvláštní povahy provozu dopravního prostředku, za niž odpovídá provozovatel vozidla, resp. uplatňuje přímý nárok na pojistné plnění proti pojistiteli jeho odpovědnosti. Protože nejde o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce dovolatelky pro žalovanou 1) ani pro provozovatele vozidla, jde naopak o vztah z titulu pojištění odpovědnosti za provoz vozidla subjektu, vůči němuž nebyla poškozená v pracovněprávním vztahu, odvolací soud pochybil, jestliže na tento vztah, který nemá povahu pracovněprávního vztahu, aplikoval ustanovení zákoníku práce (ten se může uplatnit jen ve vztahu k druhé žalované), a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 30, ročník 2001).
17. Odkaz odvolacího soudu na §21 odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství, ve znění od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2013, je pak zcela nerozhodný, neboť i v případě aplikace tohoto ustanovení by u dovolatelky došlo k zániku funkce státní zástupkyně až 31. 12. 2009. Nesprávný je tudíž závěr, že žalobkyni dnem dovršení věku 65 let zanikla možnost vykonávat funkci státní zástupkyně.
18. Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na řešení otázky přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není v dovoláním napadeném rozhodnutí správný, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo o tomto nároku rozhodnuto, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zrušen přitom musel být celý výrok o náhradě za ztrátu na výdělku, neboť odvolací soud nerozlišil, jaká část nároku připadá na dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2009 a na dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2014 a vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru nezvažoval, jaké plnění na tomto nároku bylo žalobkyni poskytnuto.
19. Ve zbylém rozsahu není dovolání žalobkyně přípustné podle §237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
20. K námitce dovolatelky ohledně neexistence rozporu žalobou uplatněné výše úroků z prodlení z náhrady za ztrátu na výdělku s dobrými mravy je třeba konstatovat, že institut úroků z prodlení představující odůvodněnou ochranu věřitele slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1422/2011).
21. V dané věci bylo zjištěno (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že obě žalované se od počátku nevyhýbaly své povinnosti nahradit dovolatelce ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) co do důvodu i výše. Nároky, uplatněné žalobou, byly zjišťovány prostřednictvím obsáhlého dokazování znaleckými posudky a žalované získaly od dovolatelky podklady pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku až v roce 2010, resp. 2011, tedy více než 8 let od škodní události. Za takového stavu proto lze konstatovat, že úroky z prodlení by v dané věci neplnily svou funkci a smysl, tedy postihnout dlužníka za to, že se vyhýbá své povinnosti plnit na určitou pohledávku, nýbrž by pouze navyšovaly nároky dovolatelce přiznané.
22. Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelky, že jí měla být přiznána náhrada i za dobu po dovršení věku 70 let, jelikož je vysoce pravděpodobné, že by se po skončení výkonu funkce státní zástupkyně věnovala advokacii. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011) je ušlý zisk z podnikání ve smyslu §442 obč. zák. ztrátou očekávaného přínosu způsobenou tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku, tedy v situaci, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, byl nejen ochoten ale i schopen začít s provozem konkrétní podnikatelské činnosti, včetně zajištění příp. zákonných podmínek, a majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodní událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí. Tzv. pravidelným během věcí, se přitom rozumí taková skladba okolností svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Otázka, zda se o takový případ v dané věci jedná, je otázkou konkrétních skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, a jejichž kritika tudíž nemůže založit přípustnost dovolání.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že se odvolací soud při řešení zbylých dovoláním předestřených otázek neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, dovolací soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž není přípustné, odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
24. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. Jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2020
JUDr. Robert Waltr
podepsáno JUDr. Petrem Vojtkem
za nepřítomného předsedu senátu