ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.3065.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 3065/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. K., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany ČR se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o 43.536,00 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 247/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000 č. j. 55 Co 324/2000-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice - Ministerstvu obrany ČR domáhala "odškodnění dle §30 zákona 82/68 Sb. ve znění zákona 70/70 Sb." v částce 43.536,- Kč představující náhradu výživného za období od 10. 12. 1952 do 30. 6. 1960 ve výši 480,- Kč měsíčně po zesnulém manželu JUDr. L. K., který byl rozsudkem Nejvyššího soudu - Vojenského kolegia v Praze ze dne 25. 9. 1953 sp. zn. Tv 6/53 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, z nějž před amnestií vykonal 11 let a 4 měsíce; rozhodnutím Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 1993 byl na základě povolené obnovy řízení zproštěn obžaloby a původní odsuzující rozsudek byl zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 11. 1998 č. j. 30 C 247/95-28 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že nárok je prekludován ke dni 14. 12. 1994 uplynutím jednoroční lhůty podle §374 odst. 1 trestního řádu, neboť rozsudek Vyššího vojenského soudu v Olomouci nabyl právní moci 14. 12. 1993, zatímco žalobkyně podala žalobu až dne 21. 6. 1995; žádost syna žalobkyně o odškodnění ve výši 227.500,- Kč podanou dne 31. 8. 1994 přitom za včasné uplatnění nároku považovat nelze, neboť syn žalobkyně se této částky domáhal z jiného právního titulu. Kromě toho nepovažoval soud žalobu za důvodnou s ohledem na to, že zákon o rodině účinný v předmětném období neupravoval vyživovací povinnost mezi manžely.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2000 č. j. 51 Co 364/99-71 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. S odkazem na ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. dovodil, že žalobkyně označila žalovanou stranu nesprávně tak, že k názvu Česká republika připojila označení státního orgánu, který před soudem jejím jménem neměl jednat ani vystupovat, neboť se ho posuzovaná věc netýká. Uložil proto soudu prvního stupně, aby v dalším řízení postupem podle §43 a §104 odst. 2 o.s.ř. vyzval žalobkyni k označení orgánu, do jehož kompetence náleží uspokojení nároku.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 6. 2000 č. j. 30 C 247/95-79 řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 19. 4. 2000 č. j. 30 C 247/95-76 žalobkyni vyzval, aby upřesnila označení žalované České republiky tak, že označí státní orgán, do jehož kompetence by za splnění dalších podmínek patřilo uspokojení nároku. Žalobkyně podáním ze dne 9. 5. 2000 sdělila, že nemění označení žalované, jíž nadále zůstává Česká republika - Ministerstvo obrany (právní názor vyslovený v usnesení odvolacího soudu není podle žalobkyně závazný pro žalující stranu, ale pouze pro soud prvního stupně). Soud dovodil, že žalobkyně v označení žalované uvedla státní orgán, kterého se věc netýká (za stát má v tomto případě jednat Ministerstvo spravedlnosti), a tento odstranitelný nedostatek podmínky řízení přes výzvu soudu neodstranila; proto bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 2 o.s.ř. v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 1996 sp. zn. 3 Cdon 451/96.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2000 č. j. 55 Co 324/2000-93 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S poukazem na správné právní závěry soudu prvního stupně obsažené ve vyčerpávajícím odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud dovodil, že nárok měl být jednoznačně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti v souladu s ustanovením §374 trestního řádu a že soud prvního stupně postupoval správně, když řízení podle §104 odst. 2 o.s.ř. s odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR zastavil, a nikoli žalobu zamítl. Odvolací soud připustil proti svému usnesení dovolání k řešení otázky odpovědnosti ústředního orgánu státu v odškodnění za vazbu a trest u nároku, jehož základem je rozhodnutí vojenského soudu vydané před účinností zákona č. 58/1969 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Důvodem dovolání není jen otázka odpovědnosti orgánu státu, jak ji definoval odvolací soud, ale též otázka, zda při označení jiného orgánu státu, jehož se věc údajně netýká, je možné po výzvě, aby byl označen jiný státní orgán, řízení zastavit, či zda při úsudku, že je žalobou označen pro jednání za Českou republiku existující státní orgán, kterého se věc netýká, je nutné zamítnout žalobu pro nedostatek pasivní legitimace. Soudy obou stupňů se podle dovolatelky zcela vyhnuly řešení zásadní otázky, zda je vůbec možné porušení povinnosti ústředního orgánu státní správy, který nepostoupil včasné podání příslušnému orgánu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., dávat k tíži subjektu, který u tohoto orgánu uplatnil svůj nárok v dobré víře, že státní orgány budou postupovat plně v souladu s platnými právními předpisy. Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právním názorem soudů obou stupňů a navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a/ změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b/ rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c/ rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d/ odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e/ odvolání odmítnuto,
f/ odvolací řízení zastaveno.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, proto dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není přípustné. Přípustnost dovolání není dána ani podle písm. b/ až f/ tohoto ustanovení, když §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. dopadá pouze na rozhodnutí potvrzující usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, zatímco v dané věci bylo řízení zastaveno pro neodstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok. Usnesení o zastavení řízení (stejně jako usnesení odvolacího soudu o jeho potvrzení) věcně taková práva neřeší a nerozhoduje tedy o věci samé, neboť je-li vydáno pro neodstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení, jako tomu bylo v posuzovaném případě, jde o rozhodnutí procesního charakteru opírající se o závěr, že v řízení, jež by teprve mělo vést k věcnému rozhodnutí, nelze pokračovat, neboť žalobkyně přes výzvu neoznačila příslušný státní orgán, který má jednat za stát.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, proto dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. není přípustné bez ohledu na to, že odvolací soud v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými pro přípustnost dovolání v občanském soudním řádu dovolání proti svému rozhodnutí ve výroku připustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR publikovaná pod č. 50 a 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Protože z hlediska ustanovení §238a odst. 1 a §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání není přípustné a protože dovolatelka netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. o.s.ř. (o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu písm. f/ tohoto ustanovení se nemůže jednat již jen proto, že hodnotící úsudek soudů obou stupňů o neprojednatelnosti věci pro nedostatek podmínky řízení, který nebyl přes výzvu odstraněn, se projevil v rozhodnutí o zastavení řízení, nikoliv v průběhu řízení), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková