ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3086.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3086/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Rakovník, Havlíčkova 584, proti žalovaným 1) České kanceláři pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 14/16, adresa pro doručování: Praha 2 - Vinohrady, Londýnská 59, 2) Egrt Metall Holding, s.r.o. , IČO 26331942, se sídlem Stochov, Karlovarská 15, a 3) E. E., podnikající pod obchodní firmou Emil Egrt METALL Holding International, žalovaní 2) a 3) zastoupeni Dr. Mgr. Antonínem Votavou, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, třída Legií 370, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 110/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č.j. 26 Co 9/2009-227, takto:
I. Dovolání žalované 1) do výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.620,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Skoupého, advokáta se sídlem Rakovník, Havlíčkova 584.
Odůvodnění:
Žalobce v rámci náhrady škody na zdraví způsobené při dopravní nehodě požadoval zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (240.000,- Kč) a náhradu za nevyčerpanou dovolenou (8.093,- Kč).
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, č.j. 6 C 110/2007-192, žalobu na zaplacení 248.093,- Kč zamítl a nepřiznal žalovaným a státu náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 1. 6. 2004 řídil svůj motocykl, který se střetl s motorovým vysokozdvižným vozíkem zn. D. řízeným zaměstnancem třetího žalovaného. Žalobce při nehodě utrpěl otevřenou zlomeninu bérce pravé nohy a zlomeniny prstů na obou rukou, v důsledku zranění má zkrácený bérec o 2,5 cm, není schopen plné zátěže pravé nohy, chodí o francouzské holi, má doporučenou ortézu a bandáže. Před úrazem hodně sportoval (bruslil, lyžoval, hrál míčové hry, běhal), jezdil na kole a na motocyklu, tančil, věnoval se turistice, hrál na harmoniku, prováděl údržbu rodinného domu a zahrady, byl sexuálně aktivní. Ve všech těchto aktivitách je nyní omezen, nemůže bruslit, vylézt na žebřík, jezdit na motocyklu, chodit na houby, zvládne jen lehčí práce, musí mu pomáhat kamarádi a příbuzní, snadno se unaví, dělá mu problémy sednout si do dřepu, nosit harmoniku, tančit, ujde maximálně 3 km. Řidič vysokozdvižného vozíku byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 2 T 119/2004, za své jednání, jímž byla způsobena dopravní nehoda, uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví. Soud dovodil pasivní věcnou legitimaci druhé žalované a třetího žalovaného podle §427 obč. zák., neboť bylo prokázáno, že vysokozdvižný vozík byl v době dopravní nehody ve vlastnictví druhé žalované, řidič vozíku byl zaměstnancem třetího žalovaného a vozík přemisťoval v rámci plnění svých pracovních povinností. Pasivní věcná legitimace první žalované vyplývá z ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, neboť škoda byla způsobena provozem motorového vozidla, k němuž nebylo ke dni 1. 6. 2004 sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Soud zjistil, že žalobci byla poskytnuta náhrada za ztížení společenského uplatnění Kooperativou, pojišťovnou, a. s., v částce 120.000,- Kč. Požadavek žalobce na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. však soud považoval za nedůvodný, neboť v daném případě nedošlo k naplnění vyhláškou předpokládaných podmínek. Žalobu co do částky 8.093,- Kč představující náhradu za nevyčerpanou dovolenou z důvodu vzniku úrazu při dopravní nehodě soud rovněž zamítl, neboť tento nárok nemá podle soudu oporu v žádném právním předpise.
K odvolání žalobce, které směřovalo proti výroku o zamítnutí žaloby co do částky 240.000,- Kč a proti výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č.j. 26 Co 9/2009-227, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 240.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně pasivní věcné legitimace druhé žalované a třetího žalovaného podle §427, popřípadě §420 odst. 1, 2 obč. zák. a pasivní věcné legitimace první žalované podle zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud – odlišně od soudu prvního stupně – posoudil splnění podmínek pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť žalobce je v důsledku zranění z dopravní nehody do budoucna trvale omezen v mnoha činnostech, které dříve ve značném rozsahu a s oblibou vykonával. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce po dobu více jak čtyř let nemohl vykonávat své zaměstnání, rok po úrazu byl v pracovní neschopnosti, do poloviny listopadu roku 2008 byl v plném invalidním důchodu a ani nyní není schopen zaměstnání na plný úvazek a pobírá částečný invalidní důchod. S poukazem na rozdílnou aktivitu lidí téhož věku odvolací soud odmítl názor, že u žalobce jde o přirozený úbytek aktivity přiměřený věku. Za přiměřené těmto následkům považoval zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění o další dvojnásobek, tedy o částku 240.000,- Kč, když základní ohodnocení činilo 1000 bodů a podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. činí hodnota bodu 120,- Kč.
První žalovaná podala proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a namítá v něm nejen nesprávné právní posouzení věci, ale také to, že soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když aktivita poškozeného a jeho zapojení ve společenském životě nebyly na vysoké a mimořádné úrovni, což žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval. Podle dovolatelky je žalobce v důsledku zranění utrpěných při dopravní nehodě omezen pouze v běžném způsobu života. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že závěr o omezení žalobce při práci ve výškách a vyloučení z jízdy na motocyklu učinil bez vazby na provedené dokazování a že v řízení neproběhlo řádné dokazování, které by nezpochybnitelným způsobem prokázalo, že se skutečně jedná o zcela výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Odvolací soud se také nezabýval námitkami dovolatelky ve vztahu k aplikaci §150 o. s. ř. soudem prvního stupně. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobce sám předložil důkaz, že jeho zranění ke zvlášť závažným následkům a tedy k aplikaci §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. nevedlo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s námitkami dovolatelky. Označuje dovolání za zcela nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání první žalované odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 3. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání do výroku o věci samé ve vztahu k dovolatelce není důvodné.
Ztížení společenského uplatnění vyjadřuje následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v osobním životě či jiných sférách jeho života. Odškodnění ztížení společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb. představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§3 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění; jsou tedy omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti.
Předpokladem přiměřeného zvýšení základní částky podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté. Zvýšení náhrady tedy zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti.
Úkolem soudu je, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Tato úvaha není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech řídí. Vždy však platí, že mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti.
Odvolací soud v daném případě vyšel ze zjištění, že žalobce se před úrazem velmi aktivně věnoval širokému spektru činností - rekreačně, ale intenzivně sportoval, provozoval turistiku, rád jezdil na kole, na motocyklu i autem, prováděl opravy a údržbu rodinného domu a zahrady, hrál na harmoniku, tančil, vedl aktivní intimní život. Po úrazu, který utrpěl ve věku 54 let, je vyřazen ze všech sportovních aktivit, není schopen bez cizí pomoci zajišťovat údržbu domu, nemůže pracovat ve výškách a v dřepu, může vykonávat jen lehčí práce bez dlouhého stání, je omezen v chůzi, nadále musí používat francouzské hole a ortézu a zraněnou nohu musí bandážovat. Zcela vyloučen je z jízdy na motocyklu, není schopen delší chůze a jízdy na kole, auto řídí s obtížemi. V důsledku úrazu nemohl po dobu více jak čtyř let vykonávat své zaměstnání, rok po úrazu byl v pracovní neschopnosti a tři roky v plném invalidním důchodu, ani nyní není schopen zaměstnání na plný úvazek a je částečně invalidní. Je tedy zřejmé, že žalobce je po úrazu vyřazen, popřípadě omezen v široké řadě aktivit, které předtím ve značné intenzitě vykonával a poškození zdraví představuje závažný nepříznivý zásah do jeho života. Okolnost, že žalobce určité činnosti běžného života zvládá, byť s omezeními a se zvýšeným úsilím, vzal soud v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Námitky dovolatelky, že mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (§7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) je možné pouze ve zcela výjimečných případech, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (s odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu), nejsou opodstatněné. Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění aktuální judikatura neomezuje pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, nýbrž je přiznává i v případech, kdy úroveň kulturních, sportovních a jiných aktivit poškozeného před vznikem škody nebyla vysoká a mimořádná (nešlo o špičkové umělce, vrcholové sportovce apod.), a o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele jde z jiných důvodů, přičemž je třeba diferencovat i různou intenzitu následků takové zvýšení odůvodňujících (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4438/2008 – všechna i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho webové stránce www.nsoud.cz). Ústavně konformní výklad vyhlášky č. 440/2001 Sb. totiž klade důraz na přiměřenost odškodnění (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, přičemž tam uvedená hlediska pro posouzení opodstatněnosti a rozsahu tohoto nároku jsou uvedena pouze příkladmo).
Šíře aktivit, jimž se žalobce před zraněním věnoval a v nichž je nyní omezen či zcela vyloučen, opravňuje k závěru, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele (tj. vybočující z rámce případů obvyklých, v nichž by u osob stejného věku nebyl zásah do běžného způsobu života a životních aktivit stejně rozsáhlý a intenzivní). Jestliže odvolací soud rozhodl na základě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu a základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění zvýšil o další dvojnásobek, tedy o částku 240.000,- Kč, nejde v daném případě o úvahu nesprávnou či nepodloženou. Za nepřiměřenou nelze přiznanou náhradu považovat ani z hlediska porovnání s jinými obdobnými případy posuzovanými dovolacím soudem.
K námitce dovolatelky, že „žalobce sám předložil důkaz, že jeho zranění ke zvlášť závažným následkům a tedy k aplikaci §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. nevedlo“, je třeba uvést, že možnost přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (srov. bod III citovaného stanoviska sp. zn. Cpjn 203/2010).
Dovolatelka též uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění o zdravotních omezeních žalobce v běžném životě (práce ve výškách či jízda na motocyklu), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se jedná, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo. Soud v této souvislosti vycházel zejména z výpovědi žalobce ze dne 29. 9. 2008, který podrobně popsal své pracovní i mimopracovní aktivity, jimž se před úrazem věnoval, a také zdravotní problémy způsobené dopravní nehodou. Důkaz výslechem účastníka je jedním z důkazů předpokládaných procesními předpisy (§131 o. s. ř.), jímž lze zjišťovat skutkový stav věci stejně jako důkazy jinými. Vedle výpovědi žalobce měl soud k dispozici i lékařské potvrzení ze dne 6. 6. 2008. Odvolací soud tedy vycházel z provedených důkazů, které nebyly zpochybněny ani jinými důkazy vyvráceny.
Dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. tedy nejsou naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné a vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží, z obsahu spisu nevyplývají. Proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.
Pokud dovolatelka napadá výrok o věci samé ve vztahu k žalovaným 2) a 3), není k podání dovolání subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že se jím nemůže domáhat zrušení výroků ukládajících povinnost jiným subjektům a nepředstavujících tak újmu v právní sféře dovolatelky, jež by byla odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovoláním je výslovně napadán rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku s tím, že se odvolací soud nezabýval aplikací ustanovení §150 o. s. ř. soudem prvního stupně, který u žalobce shledal důvody hodné zvláštního zřetele a nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšným žalovaným. Nákladové a poplatkové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání do těchto výroků směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tvořena odměnou za zastupování advokátem, krácenou o polovinu v částce 21.050,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vše navýšeno o 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 25.620,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu