ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3098.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 3098/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně JUDr. R. V., proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o 188.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 190/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č. j. 20 Co 312/2005-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j. 22 C 190/2004-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 188.856,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se jako vlastnice nájemního domu domáhala na státu uvedené částky z důvodu, že jí stát v období od února 2002 do konce ledna 2004 neumožnil zvýšit nájemné z bytů a vznikla jí tak škoda v rozdílu mezi výší regulovaného nájemného, jehož dosahuje z jednoho bytu ve svém domě, a výší tržního nájemného, které jí platí ostatní nájemci bytů v tomto domě. Soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze dovodit existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. Po zrušení vyhlášky č. 177/1993 Sb. byly Poslanecké sněmovně PČR předkládány návrhy legislativního řešení, avšak ze skutečnosti, že se nezdařilo v rámci zákonodárného sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, nelze dovozovat nečinnost státu ani nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 zák. č. 82/1998 Sb. Nárok žalobkyně nelze posuzovat ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§420 obč. zák.), neboť vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci státu není vztahem občanskoprávním ve smyslu ust. §1 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2005, č. j. 20 Co 312/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že skutkový stav byl správně posouzen podle §13 zák. č. 82/1998 Sb. Podle ustálené judikatury se nesprávným úředním postupem rozumí porušení postupu, stanoveného právními normami, případně postupu, vyplývajícího z povahy a funkce plnění úkolu, kde stát vystupuje vůči ostatním subjektům v tzv. vrchnostenském postavení. Nesprávný úřední postup nelze tedy dovozovat z obsahu aktu, který byl výsledkem tohoto postupu, nýbrž jen z porušení pravidel procesní povahy při jeho vydání. Vlastní obsah žalobkyní uvedených podzákonných norem (cenový výměr MF ČR č. 01/2002 a č. 06/2002), které Ústavní soud shledal protiústavními, tedy nemůže být tou okolností, z níž by bylo možné dovozovat vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. Předpokladem odpovědnosti za škodu je dále existence škody a žalobkyně by musela prokázat, že nebýt (později zrušeného) cenového výměru, mohla důvodně očekávat vyplacení zvýšeného nájemného. Jelikož nájemci bytů s regulovaným nájemným se s žalobkyní na vyšším nájemném odmítli dohodnout, pak nelze předpokládat, že by žalobkyně s ohledem na pravidelný běh věcí získala v době do 18. 12. 2002, kdy došlo ke zrušení výměru MF ČR č. 06/2002, žalovanou částku. V období do 20. 3. 2003, kdy bylo v účinnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb., se jednalo o platný právní předpis, neboť nález Ústavního soudu, jímž bylo zrušeno uvedené vládní nařízení, nemá zpětné účinky (§74 odst. 4 zák. č. 182/93 Sb.). Ani pro období po 20. 3. 2003 nelze dovodit nesprávný úřední postup, neboť - jak uvedl již soud prvního stupně - z okolnosti, že v rámci zákonodárného sboru nebylo dosaženo politické shody potřebné pro přijetí příslušného zákona, nelze nesprávný úřední postup orgánu státu dovozovat. Uzavřel, že nárok žalobkyně nelze dovozovat ani z obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Uvádí, že odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu, ale žádnou v odůvodnění neuvádí, a proto má dovolatelka za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný a v rozporu s ust. §157 o. s. ř., s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Namítá, že nesprávný úřední postup může být založen nejen porušením pravidel procesní povahy, ale i pravidel hmotněprávních s odkazem na ust. §3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98. Odvolacímu soudu vytýká, že účelově vyložil, že ona nepožaduje ušlý zisk, přičemž právě to, co požaduje, je ušlým ziskem, tedy škodou, která jí vznikla tím, že stát neústavně reguloval a reguluje nájemné. Navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), který má právnické vzdělání ve smyslu ust. §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí skutečně má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neoznačila a neshledal ji ani dovolací soud.
Důvodná není námitka, že odvolací soud v rozporu se zákonem dovodil, že nesprávným úředním postupem je pouze porušení norem procesní povahy. Smyslem argumentace odvolacího soudu je, že obsah právního předpisu, který je výsledkem zákonodárné činnosti Parlamentu, není nesprávným úředním postupem podle ust. §13 zák. č. 82/1998 Sb. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). Samotná neexistence nesprávného úředního postupu pak sama o sobě postačuje k zamítnutí žaloby na náhradu škody.
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98, (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 128/1999), na nějž dovolatelka poukazuje, se týká situace, kdy k pochybení došlo nikoliv legislativní (zákonodárnou) činností, ale pochybením pomocného administrativního aparátu bývalého Federálního shromáždění při publikaci zákona, který byl vyhlášen v jiném znění, a k tomuto nálezu se dovolací soud již vyjadřoval v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, i v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005; ostatně ani nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nemění nic na judikatuře Nejvyššího soudu, že výkon moci zákonodárné není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu by mohla zakládat vadu řízení, a tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ. Ani další námitky v dovolání nejsou zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na právním názoru, že dovolatelka nepožaduje ušlý zisk, ale spočívá na závěru, že nebylo prokázáno, že by při pravidelném běhu věcí mohla v době regulace nájemného požadovaný přínos od nájemníků očekávat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu