ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.313.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 313/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A) J. B. a B) B. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. R., stavebnímu bytovému družstvu, zastoupenému advokátkou, o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 49/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2002, č. j. 19 Co 459/2001-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č. j. 13 C 49/98-75, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 500.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vycházel ze zjištění, že žalobci jsou společnými nájemci bytu v domě, který je ve vlastnictví žalovaného bytového družstva. Dne 10. 3. 1993 podali žalobci žalovanému žádost o převod družstevního bytu do jejich vlastnictví a dne 1. 12. 1995 byla mezi žalovaným a žalobci uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, podle které měl žalovaný povinnost uzavřít s žalobci dohodu o převedení bytu do vlastnictví do 31. 12. 1995, kterou však žalovaný nesplnil v důsledku nevyřešených majetkoprávních vztahů k pozemku pod domem, v němž se byt nachází. Žalobci požádali žalovaného jako pronajímatele dopisem ze dne 25. 8. 1996 o udělení souhlasu k podnájmu bytu, tento souhlas jim však rozhodnutím představenstva žalovaného ze dne 9. 6. 1997 nebyl udělen s odkazem na negativní stanovisko výboru samosprávy, podle kterého žalobci dostatečně nedoložili „vážné důvody“, které byly podle čl. 47 stanov družstva nezbytné pro povolení podnájmu družstevních bytů. Dne 24. 7. 1998 pak žalovaný s ohledem na změnu situace v domě souhlas s podnájmem bytu žalobců udělil. Žalobci předložili soudu smlouvu o podnájmu předmětného bytu, kterou uzavřeli dne 30. 8. 1996 s J. L., podle níž by jim za podnájem bytu od 15. 9. 1996 platil 12.000,- Kč měsíčně, a domáhali se na žalovaném zaplacení náhrady škody, která jim měla vzniknout na ušlém nájemném za dobu od 15. 9. 1996 do 27. 2. 1998, kdy žalobci nemohli byt pronajímat. Soud prvního stupně věc posoudil podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že není prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného (nesplněním povinnosti převést vlastnické právo k bytu na žalobce) a vznikem škody (ušlým nájemným), ani zavinění žalovaného. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, č. j. 19 Co 459/2001-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou. Žalobci skutek v žalobě vymezují tak, že svůj družstevní byt „podnajímali“ až do doby, kdy jim k tomu představenstvo žalovaného neudělilo souhlas, a po jeho pozdějším udělení v „podnajímání bytu“ opět pokračovali. Bezprostřední příčinou toho, že po určitou dobu nemohli byt „podnajímat,“ je tedy nikoli porušení právní povinnosti žalovaného spočívající v tom, že byt nebyl převeden do vlastnictví žalobců, ale ta skutečnost, že žalobcům nebyl udělen souhlas žalovaného k podnájmu předmětného bytu panu L. Protože k tomu došlo v souladu s tehdy platným čl. 47 odst. 1 stanov družstva, nejedná se o protiprávní jednání žalovaného, nehledě k tomu, že podle čl. 47 odst. 2 těchto stanov se mohli žalobci domáhat nahrazení souhlasu družstva rozhodnutím soudu. Dle odvolacího soudu porušení povinnosti žalovaného převést byt do vlastnictví žalobců není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávný právní názor na otázku příčinné souvislosti, která podle nich měla být posuzována mezi ušlým ziskem ze smlouvy o podnájmu ze dne 30. 8. 1996 a porušením povinnosti žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu na žalobce. Dovozují, že tato příčinná souvislost existuje, protože kdyby byli vlastníky bytu, již by souhlas žalovaného k pronájmu bytu nepotřebovali a k jejich škodě by tak nedošlo. Dále namítají, že odvolací soud se nezabýval existencí dalších předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, není důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Z tohoto hlediska dovolací soud shledal zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v otázce, která je uplatněna v dovolání a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tj. v otázce příčinné souvislosti jakožto zákonného předpokladu vzniku odpovědnosti pronajímatele za škodu vůči nájemcům bytu, jimž ušel zisk za podnájem bytu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumované zavinění.
Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody, která jim v podobě ušlého zisku vznikla tím, že od září 1996 do července 1998 nemohli dát do podnájmu předmětný byt. Ušlý zisk je újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. Na základě smlouvy o podnájmu uzavřené dne 30. 8. 1996 s J. L. žalobci mohli očekávat od 15. 9. 1996 rozmnožení svého majetku o nájemné ve výši 12.000,- Kč měsíčně.
Příčinou vzniku škody je ta okolnost, která ztrátu předpokládaného zisku, v daném případě platby za podnájem od J. L., způsobila. Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobci od r. 1984 byt pronajímali a i poté, co žalovaný nesplnil svou povinnost a žalobci se nestali vlastníky předmětného bytu, dosahovali příjmu z podnájmu. Samotná skutečnost, že byt nebyl v zákonné lhůtě převeden do jejich vlastnictví, jim v tom tedy nebránila. Škoda spočívající v tom, že předpokládaný zisk ze smlouvy o podnájmu s panem L. se nedostavil, jim vznikla následkem skutečnosti, že tento podnájem nebyl představenstvem schválen. Jestliže před neudělením tohoto souhlasu i po jeho opětovném udělení žalobci zisku z podnájmu bytu dosahovali, a to bez ohledu na vlastnické právo k tomuto bytu, je zřejmé, že bezprostřední příčinou, proč se majetkový stav žalobců nezvětšil, nebyla okolnost, že se neuskutečnil převod vlastnického práva k bytu, ale ta skutečnost, že družstvo žalobcům neudělilo souhlas s podnájmem předmětného bytu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání, podané z důvodu nesprávného právního posouzení příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem žalobců a jednáním žalovaného, není důvodné, neboť odvolací soud posoudil tuto otázku v souladu s tím, co bylo shora uvedeno. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není tedy naplněn.
Vzhledem k tomu, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle ust. §420 odst. 1 obč. zák. musí být splněny kumulativně a není-li splněn jeden z nich, odpovědnost nevzniká, není pochybením odvolacího soudu, že se uplatněným nárokem žalobců z hlediska dalších předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítnul ( §243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu