ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3144.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 3144/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně O. a., proti žalované A. M. CZ s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 129.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 88/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2005, č. j. 44 Co 273/2004 - 99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované bezpečnostní agentuře (působící dříve pod obchodní firmou A. A. CZ, s.r.o. – dále též jen „agentura“) domáhala zaplacení 129.538,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná porušila své povinnosti ze smlouvy o převozu finančních prostředků, uzavřené mezi účastníky s účinností od 1. 7. 1998 a spočívající v zabezpečení zaměstnanců žalobkyně při převozech peněz z banky do školy, která je sídlem žalobkyně. Dne 12. 12. 2002 vyzvedl zaměstnanec agentury ze školy M. N., hospodářku žalobkyně, doprovodil ji do banky a s hotovostí ve výši žalované částky ji odvezl zpět před školu, odkud – aniž by ji doprovodil do její kanceláře - bez dalšího odjel autem. V prostoru za vstupními dveřmi školy byla M. N. přepadena neznámým pachatelem, který jí nesené peníze odcizil a přitom ji těžce zranil. Žalobkyně proto dovozuje odpovědnost žalované za škodu, která jí byla způsobena odcizením finanční hotovosti ve výši žalované částky.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č. j. 8 C 88/2003 - 81, žalobu na zaplacení 129.538,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení ročně od 7. 1. 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že s účinností od 1. 7. 1998 uzavřeli účastníci řízení smlouvu, jejímž obsahem byla povinnost žalované převážet finanční hotovosti „v dohodnutém rozsahu a kvalitě“, a to vlastními pracovníky i dopravní prostředky v souladu s „dohodnutými požadavky“, přičemž žalovaný převzal odpovědnost za svěřené finanční prostředky. K předávání peněz mezi účastníky řízení však nikdy nedocházelo, žádný pracovník agentury také nedostal konkrétní pokyny o způsobu a rozsahu provádění doprovodu, a proto jej vykonávali podle pokynů doprovázené osoby (zaměstnance žalobkyně). Loupežné jednání neznámého pachatele, při němž došlo ke zranění M. N. a k odcizení žalované částky, se stalo předmětem vyšetřování Policie České republiky; usnesením ze dne 30. 5. 2003, byla tato věc odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti určité osobě. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení §420 obč. zák. a dovodil, že žalovaná žádnou smluvní povinnost neporušila vzhledem k tomu, že vzájemná plnění, spočívající v poskytování bezpečnostního doprovodu žalovanou a úhrady za něj žalobkyní, byla poskytována nikoli podle výše uvedené písemné smlouvy o převozu finančních prostředků odběratele, nýbrž na základě smlouvy částečně ústní a částečně konkludentní, která neobsahovala ujednání o doprovodu zaměstnance žalobkyně pracovníkem agentury až do kanceláře v budově školy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, č. j. 44 Co 273/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 129.538,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení ročně od 7. 1. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že předmětná smlouva o převozu finančních prostředků, jejímž obsahem byla ochrana peněz přepravovaných z peněžního ústavu, byla uzavřena pouze rámcově a formálně navazovala na předchozí kontrakt žalobkyně s předchůdcem žalované, jehož obsahem byl doprovod zaměstnanců žalobkyně „ze školy do školy“. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že agentura právní povinnost, plynoucí ze smlouvy, porušila tím, že její zaměstnanec v den přepadení zjevně nedostatečně vyhodnotil bezpečnostní riziko a nedoprovodil M. N. alespoň ke dveřím školy sídla. Pokud by se choval tak, jak by se z profesního hlediska dalo od pracovníka agentury zajišťující ostrahu majetku a osob očekávat, celá situace by se bezesporu vyvíjela jinak, jeho přítomnost by útočníka nepochybně od loupežného úmyslu odradila a k odcizení peněz by nedošlo; příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, byť k němu došlo přičiněním třetí osoby, je tedy dána.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdí, že její činnost pro žalobkyni se řídila ústně, resp. konkludentně, uzavřenou smlouvou, která neobsahovala právní povinnost doprovodit zaměstnance žalobkyně do budovy školy, a že odvolací soud pochybil, když právní vztah mezi účastníky podřídil režimu písemně uzavřené smlouvy o převozu finančních prostředků odběratele, neboť pominul článek 2 (správně čl. 1 bod 2) uvedené smlouvy, podle nějž se žalovaná (zřejmě nesprávně uveden žalobce) zavázala „převoz finančních hotovostí provádět vlastními pracovníky i dopravními prostředky“; tak ovšem spolupráce neprobíhala. I kdyby se však vztah mezi účastníky měl řídit předmětnou smlouvou, pak v souladu s jejím článkem 1 (správně čl. 1 bod 1) se rozsah a kvalita činnosti agentury ustálily tak, že zaměstnankyně žalobkyně vystoupila z vozidla před budovou školy a na základě vlastního pokynu, který byl ze strany agentury akceptován, pokračovala v cestě sama, bez doprovodu zaměstnance agentury. Odvolací soud nesprávně dovodil, že k takové dohodě nebyla zaměstnankyně žalobkyně oprávněna, naopak ta podle dovolatelky jednala v souladu s §15 obchodního zákoníku, tj. na základě výslovného pokynu a bez jakýchkoli výtek k takovému postupu zaměstnancem agentury končil doprovod před budovou školy. Tím došlo k uzavření platné dohody o rozsahu doprovodu zaměstnankyně žalobkyně ze strany zaměstnanců agentury, která nebyla dne 12. 12. 2002, kdy došlo ke vzniku škody, nikterak porušena. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud dovodil příčinnou souvislost mezi jednáním agentury a vznikem škody bez opory v provedeném dokazování, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu, a to tím, že odvolací soud spekulativně předjímá jednání pachatele, když dochází k závěru, že kdyby zaměstnanec agentury doprovodil M. N. až do budovy školy, nedošlo by ze strany neznámého pachatele ke spáchání trestného činu a tím ke škodě na majetku žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (jak podle §420 obč. zák., tak podle obchodního zákoníku) je porušení právní povinnosti, jímž je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, tedy například i smlouvou, která jí určité povinnosti ukládá; o takový případ jde v posuzované věci. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Předmětem řízení v dané věci je nárok na náhradu škody způsobené odcizením peněz při jejich přepravě z banky do sídla žalobkyně, přičemž porušení povinností ze strany žalované agentury spatřuje žalobkyně v tom, že nebyla dodržena smlouva, jíž se agentura zavázala k ochraně finančních prostředků přepravovaných z peněžního ústavu. Rozhodující je tedy posouzení, zda zaměstnanec agentury tím, že zaměstnankyni žalobkyně s finančním obnosem nedoprovodil až do její kanceláře ve škole, nýbrž že ji vysadil z auta na ulici před školou, porušil povinnost, k níž se agentura zavázala v předmětné smlouvě.
Dovolatelce lze přisvědčit pouze v tom, že písemná smlouva ze dne 1. 7. 1998 neobsahuje podrobnější výčet povinností agentury ani přesný popis, jakým způsobem má ostraha probíhat, a že je skutečně pouze rámcovým ujednáním o tom, že agentura zabezpečí pro žalobkyni převoz finančních prostředků vlastními pracovníky a vlastními dopravními prostředky. Jestliže smlouva konkrétní podrobnosti neobsahuje, správně odvolací soud vyložil její obsah tak, že zavazovala žalovanou bezpečnostní agenturu (podle předmětu podnikání v obchodním rejstříku šlo o podnik zajišťující ostrahu majetku a osob), aby zajistila bezpečnost finančních prostředků přepravovaných z banky do sídla (školy) žalobkyně proti jejich odcizení či ztrátě. Je zřejmé, že vzhledem ke smyslu smluvního ujednání i účelu, za kterým byla smlouva uzavřena, nešlo o pouhou přepravu peněz či pověřené osoby (pak by se jednalo jen o dopravní službu, k níž není zapotřebí angažovat bezpečnostní agenturu), nýbrž právě o zajištění bezpečnosti přepravovaných peněz, tedy buď o jejich ochranu či o ochranu osoby, která je přenášela. Není pochyb o tom, že dne 12. 12. 2002 tato ochrana nebyla zajištěna, neboť peníze byly odcizeny dříve, než byly doručeny do místa, kde s nimi mělo být nakládáno v rámci objektu, kde žalobkyně sídlí; žalovaná agentura tedy závazku zabezpečit převoz finančních prostředků nedostála.
Na tom nemůže nic změnit okolnost, že o peníze oloupil zaměstnankyni žalobkyně nezjištěný pachatel, neboť ostraha majetku, kterou agentura provozuje a svým klientům nabízí, směřuje právě k tomu, aby takovým situacím mohl objednatel ostrahy prostřednictvím bezpečnostní agentury čelit a že se na ni obrací a uzavírá s ní za úplatu dohodu právě proto, aby k něčemu podobnému nedošlo. Má-li bezpečnostní agentura prostřednictvím svých zaměstnanců zajistit bezpečný převoz finanční hotovosti klienta z jednoho místa do druhého, musí peníze sama přepravit či doprovodit osobu, která je přenáší, na místo, kde se prostředky dostávají do dispozice klienta; takovým místem není prostor na ulici před jeho objektem. Tím, že v projednávaném případě zaměstnanec žalované přivezl M. N. před budovy školy a bez dalšího odjel, aniž by zabezpečil či se alespoň ujistil, že v pořádku došla s penězi do své kanceláře, nepočínal si tak, aby zajistil bezpečný převoz finančních prostředků, čímž žalovaná porušila povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení.
Dovolatelka nemůže tento závěr odvrátit ani poukazem na zaužívanou praxi, kdy po dohodě zainteresovaných zaměstnanců ostraha někdy (četnost těchto případů není z tohoto pohledu významná) nedoprovázela osobu nesoucí finanční prostředky až na její pracoviště, nýbrž pouze před školu. Takový způsob výkonu sjednané ostrahy je v rozporu s obsahem písemné smlouvy, podle nějž byla agentura povinna provádět převoz peněz pomocí vlastních zaměstnanců i dopravních prostředků. I za situace, kdy peníze fyzicky přenášela osoba pověřená žalobkyní, tedy nikoliv zaměstnanec žalované agentury, jak bylo sjednáno, nic agenturu neopravňovalo, aby své základní povinnosti k ostraze majetku oslabovala jakousi momentální dohodou k neprospěchu objednatele. Povinnost agentury zajistit bezpečný převoz peněz se tak nemohla zužovat jen na dopravu před sídlo žalobkyně tím, že by obsah smlouvy, uzavřené statutárními zástupci účastníků, byl modifikován počínáním podřízených zaměstnanců, kteří místo toho, aby jednali v souladu s uvedeným ujednáním, ulehčovali zaměstnancům agentury výkon činnosti v rozporu s účelem a smyslem smlouvy.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod není naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto pohledu správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, věty první před středníkem, o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem a 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně by sice s ohledem na výsledek dovolacího řízení měla na náhradu svých nákladů právo, avšak vyjádření k dovolání podala prostřednictvím soudem ustanovené advokátky, jejíž zastoupení skončilo právní mocí napadeného rozhodnutí (§28 odst. 6 o.s.ř.), aniž by byla předložena plná moc pro dovolací řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu