ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3144.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3144/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o 10.750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 34/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 39 Co 162/2006-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému státu byla uložena povinnost zaplatit jí částku 10.750.000,- Kč s 3 % úrokem z částky 9.500.000,- Kč od 1. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1072/97 došlo k více než šestiletým průtahům, které žalobkyni „znemožnily včas získat exekuční titul“ na zaplacení uvedené částky jako nedoplatku kupní ceny za nemovitost a uspokojení jejího nároku proti společnosti A., s.r.o., a zapříčinily vznik škody na straně žalobkyně.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2004, č. j. 25 Cdo 916/2003-76, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. 22 Co 401/2002-53, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2002, č. j. 16 C 103/2001-37, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že tvrzená škoda byla žalobkyni způsobena tím, že na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2000, č.j. 5 C 1072/1997-246, nemohla dosáhnout uspokojení přiznaného práva na plnění proti dlužníkovi, a posouzení odpovědnosti žalovaného státu za škodu se řídí ustanovením §13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ovšem jen za splnění dalších předpokladů – vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č. j. 16 C 34/2004-279, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 5 C 1072/97, vzal za prokázané, že žalobkyně B. a. s., podala dne 7. 4. 1994 proti žalované společnosti A., s.r.o., žalobu na zaplacení částky 10.750.000,- Kč s příslušenstvím a současně též návrh na vydání předběžného opatření, kterým by žalované bylo zakázáno disponovat částkou ve výši 10.850.000,- Kč. Platebními rozkazy ze dne 11. 4. 1994 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.500.000,- Kč s příslušenstvím a částku 1.250.000,- Kč a usnesením ze dne 11. 4. 1994 bylo žalované společnosti zakázáno disponovat částkou 10.927.020,- Kč, složenou na účtu u A., a. s., P. K odvolání žalované společnosti Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 1995, č. j. 17 Co 32/95-35, usnesení Okresního soudu v Benešově, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 7. 1995 převzala předmětnou pohledávku od společnosti B., a. s., žalobkyně B., spol. s.r.o. Poté, co byla v době od 30. 1. 1996 do 9. 4. 1997 řešena otázka věcné příslušnosti soudu, následovaly úkony v souvislosti se zjišťováním dědiců po zemřelém jednateli žalované A., s.r.o., V. N., a Okresní soud v Benešově pak ve věci pravomocným rozsudkem ze dne 9. 5. 2000, č. j. 5 C 1072/97-246, rozhodl tak, že žalovaná A., s.r.o., je povinna zaplatit žalobkyni B., spol. s.r.o., částku 10.750.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 9.500.000,- Kč od 1. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu státu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, spočívající v opakovaném rozhodování o věcné a místní nepříslušnosti, které ve svém důsledku způsobilo časovou prodlevu v rozmezí let 1995-1997 z hlediska řízení a rozhodování o věci samé, přičemž v závěru řízení rozhodoval meritorně soud, ke kterému byla původně žaloba podána. Výše škody představuje částku pravomocně přiznanou rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2000, č. j. 5 C 1072/97-246. Neshledal však příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť žalobkyně i přes poučení podle 118a o.s.ř. neprokázala, že by v době přiměřené projednání a rozhodnutí věci (2-3 let od podání žaloby) žalovaná disponovala s majetkem či finančními prostředky, ze kterých by byla její pohledávka uspokojena, navíc v návrhu na vydání předběžného opatření uvedla neexistující číslo účtu žalované A., s.r.o., proto nebylo ani možné jakékoliv finanční prostředky zablokovat, a dědictví po jednateli žalované je předluženo o 217.731.750,- Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 39 Co 162/2006-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost, tedy že by bylo možné očekávat splnění dluhu dlužníkem při obvyklém běhu událostí, tj. kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi nedobytností pohledávky a postupem soudu při posouzení a rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť v návrhu na vydání předběžného opatření byl uveden neexistující účet žalované u banky a formulací návrhu byl soud vázán, smlouva o převodu podílu společníků A., s.r.o., na V. N. byla uzavřena až po zpětvzetí návrhu na vydání předběžného opatření ze strany žalobkyně. Řízení – nebýt uvedených průtahů – mělo skončit koncem roku 1997, ale V. N. zemřel a zanechal předlužené dědictví; motorest Naháč byl prodán také před koncem roku 1997, rovněž ani z výpisů z účtů obchodní společnosti A., s.r.o., nebylo prokázáno, že by na nich k datu skončení „bezprůtahového“ řízení byly dostatečné finanční prostředky k uspokojení pohledávky žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce „příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem ve věci neúměrně dlouho trvajícího soudního sporu, nezákonným rozhodnutím, které však fakticky nikdy nebylo dle názoru soudu prvního stupně zrušeno, a následně vzniklou škodou účastníkovi vadného řízení“. Namítá, že formální pochybení usnesení Okresního soudu v Benešově o nařízení předběžného opatření podle §76 a nikoli §102 o.s.ř., jejichž smysl byl zásadně totožný, mohl odvolací soud napravit tak, aby nadále trvala ochrana oprávněného zájmu žalobce; místo toho však zapříčinil sérii zcela nedůvodných sporů o příslušnost trvající od roku 1995 do druhé poloviny roku 1997. V průběhu řízení bylo prokázáno, že předběžné opatření bylo vydáno 11 dnů poté, co A., s.r.o., obdržela část kupní ceny (65.000.000,- Kč) za prodej motorestu S., takže v době rušení předběžného opatření žalovaná disponovala majetkem ve výši nejméně žalované pohledávky, z čehož žalobkyně dovozuje, že bylo-li by v platnosti předběžné opatření, nedošlo by ani k převodu obchodní společnosti A., s.r.o., na V. N. a oprávněný nárok – po šesti letech pravomocně přiznaný – by mohl být uspokojen. Nesouhlasí dále se závěrem soudů obou stupňů o neexistenci účtu uvedeného žalobkyní v návrhu na vydání předběžného opatření a argumentuje, že pokud by tento účet ve skutečnosti nikdy nebyl účtem obchodní společnosti A., s.r.o., neměla by tato společnost důvod podávat proti předběžnému opatření opravný prostředek, navíc právě tento účet označil její dřívější jednatel za účet A., s.r.o. a o řadě jejích dalších účtů žalobkyně nemohla mít s ohledem na bankovní tajemství žádnou povědomost. Ačkoli po celou dobu řízení upozorňovala na věcnou a místní příslušnost Okresního soudu v Benešově, využívala všech právních prostředků včetně včasného uplatnění pohledávky za obchodní společností A., s.r.o., v dědickém řízení po zemřelém V. N., a prostřednictvím trestních oznámení upozorňovala orgány činné v trestním řízení na záměrná pochybení původních jednatelů, trvalo řízení více jak šest let před pěti různými soudy, aby pak konečné vyhovující rozhodnutí vynesl soud, u něhož byla žaloba podána, avšak rozhodnutí nevykonatelné pro de facto neexistenci povinného dlužníka. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 10. 1. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací (rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí, není z tohoto pohledu významné), a nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tedy může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to zásadního významu.
Dovolatelka nesouhlasí především se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a vznikem škody spočívající ve ztrátě reálné možnosti vymoci pohledávku od svého dlužníka. Tento závěr založily soudy obou stupňů na zjištění, že dlužník žalobkyně (A., s.r.o.) nedisponoval majetkem či finančními prostředky, ze kterých by bylo možno pohledávku žalobkyně uspokojit, bylo-li by rozhodnutí v jejich sporu vydáno v přiměřené době. Obecně platí, že otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 1025); žalovaná pak skutečně závěr o nedostatku příčinné souvislosti vyvrací tím, že zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen; to však – při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Jestliže tedy žalobkyně nenapadá svými dovolacími námitkami závěr právní (tím méně pak zásadně významný pro rozhodovací praxi soudů vůbec), nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení a který se vztahuje pouze ke skutkově jedinečné situaci daného případu, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však nelze uplatnit, protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by z hlediska uplatněných dovolacích námitek mohlo mít dopad do rozhodovací praxe soudů ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu