ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3176.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3176/2019-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: K. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Marcelou Fryštenskou, Ph.D., advokátkou se sídlem Smetanova 764/47, 602 00 Brno, proti žalovanému: M. P. , IČO XY, se sídlem XY, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 19/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, č. j. 70 Co 275/2018-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 7 C 19/2016-200, zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v částce 190 000 Kč (výrok I) i na uložení omluvy (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III–IV). Rozhodl tak o nároku na náhradu za zásah do osobnostních práv žalobce, kterého se měl žalovaný advokát dopustit tím, že nepodal žalobu proti B..
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 70 Co 275/2018-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV, a ve výroku II jej potvrdil ve znění: „Žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby mu žalovaný zaslal písemnou omluvu formou doporučeného dopisu tohoto znění: ‚ XY ‘, se zamítá.“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že žalobce udělil dne 12. 7. 2013 žalovanému advokátu generální plnou moc k zastupování ve sporu o náhradu škody, kterou žalobci měla způsobit jeho ošetřující lékařka B. dne 22. 6. 2009 radikálním zbroušením ostrých hran zubů bez dalšího ošetření. Z odborných závěrů řady lékařů a znalců (kromě jiného vypracovaných odborníky i pro příslušné orgány v souvislosti s prošetřováním žalobcem iniciovaných stížností na jmenovanou lékařku) vyplývalo, že B. se při ošetření žalobce nedopustila žádného pochybení (respektive k tvrzenému výkonu nedošlo). Na základě toho byl žalobce již svým předchozím právním zástupcem (MUDr. Mgr. Švehelkou) upozorněn, že žaloba by nebyla úspěšná. Přesto se žalovaný zavázal, že v zastoupení žalobce žalobu na náhradu škody proti B. podá, avšak tento závazek nesplnil. Z podnětu žalobce probíhalo v České advokátní komoře proti žalovanému kárné řízení, jež skončilo uložením kárného opatření, neboť byl shledán vinným, že po uzavření smlouvy o poskytování právních služeb v roce 2013 nesplnil nejméně do února 2015 závazek podat žalobu na náhradu škody. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalovaný při výkonu advokacie pochybil, avšak není splněna nezbytná podmínka odpovědnosti za újmu podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti advokátem a vznikem újmy, která je dána jen tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný. Žalobce by však v řízení proti B. úspěšný nebyl, neboť podle závěrů řady odborníků včetně znalců se B. žádného profesního pochybení nedopustila, a navíc byl nárok žalobce promlčen (ještě před uzavřením smlouvy s žalovaným). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že pochybení žalovaného při výkonu advokacie nelze považovat za zásah do přirozených práv žalobce jako klienta žalovaného, neboť právo klienta na řádné zastupování je právem zřetelně odlišným od práva na ochranu osobnosti jako celku. Porušení povinností advokáta lze postihnout žalobou na náhradu újmy nebo kárným řízením, nejde však o zásah do přirozených práv klienta. Žalobci tak nevznikla újma na jeho přirozených právech (cti, soukromí a důstojnosti), navíc morální satisfakce se žalobci dostalo shledáním žalovaného kárně vinným. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku II ve správném znění poté, kdy odstranil neurčitost požadované omluvy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2652/2005 a 30 Cdo 2411/2015) a které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Vytýká soudu neúplné dokazování i nesprávné skutkové závěry. Namítá, že žalovaný porušil jak jeho právo na řádné zastupování, tak i právo na ochranu osobnosti, a to sérií jednání vůči dovolateli během právního zastupování i po jeho ukončení (vyvolal u žalobce naději na úspěch v dlouhotrvající kauze, ignoroval jeho telefonáty i SMS, nekontaktoval a neinformoval jej). Žalovaný se tak dopustil vůči němu nečestného, neprofesionálního a arogantního chování, jednal hrubě nedbale, když dovolatele neupozornil na promlčení nároku a udržoval ho více než rok v naději, že jeho případ povznese „z popela“. K řešení předkládá otázky, zda porušení povinností advokáta při poskytování právních služeb není zásahem do osobnostních práv klienta, zda může advokát poškodit vážnost, čest, důstojnost a rodinný život klienta, aniž by za to nesl právní odpovědnost a zda je nevyhovění dovolateli v projednávané věci v souladu se zájmy právního státu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že B. postupovala non lege artis, léčebná dokumentace byla nedostatečná, k promlčení nároku na náhradu došlo v době, kdy ho žalovaný zastupoval, žalovaný slíbil dovolateli jistou výhru v soudním sporu) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020).
Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou založil své rozhodnutí na závěru, že jednáním žalovaného advokáta nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, přičemž rozlišil jednání zakládající odpovědnost advokáta za škodu způsobenou výkonem advokacie podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, od případného jiného jednání, které by mohlo vést k zásahu do osobnostních práv. Nelze mu vytýkat odklon od ustálené judikatury k zákonu o advokacii, jestliže podrobně a přesvědčivě vyložil důvody, pro které by podání žaloby proti lékařce nebylo úspěšné. I když tedy žalovaný porušil svůj závazek podat žalobu, za což byl kárně postižen, přesto ve výsledku a při komplexním hodnocení dopadu této okolnosti do žalobcových práv je zřejmé, že nepodání zjevně neúspěšné žaloby, která by žalobci přinesla nejspíše finanční újmu, není způsobilé snížit jeho čest u jiných lidí a ohrozit tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Za takové situace nemohly být tyto hodnoty dotčeny ani tvrzeným počínáním žalovaného v době právního zastoupení (neoprávněné vyvolání naděje na úspěch v dlouhotrvající kauze a nedostatečné kontaktování a informování žalobce), tím spíše pak po ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. Žalobce přitom netvrdí, že by se žalovaný dopustil vůči němu excesivního jednání, jímž by jej zcela mimo rámec obvyklé komunikace advokáta s klientem, požadujícím uplatnění neexistujícího nároku, urážel, dehonestoval navenek nebo se jinak nevhodně dotkl jeho cti, vážnosti a důstojnosti. Okolnost, že se žalobce cítí být kritizovaným jednáním žalovaného dotčen a je nespokojen se způsobem řešení jeho nepodloženého nároku, nepostačuje sama o sobě k závěru o existenci zásahu do osobnostních práv žalobce, jak dovodil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2652/2005, nebo ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4081/2011); uplatněné dovolací námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládají ani žalobcem obecně formulované otázky, na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), neboť hodnotil věc na základě konkrétních skutkových okolností.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Hana Tichá
předseda senátu