ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3184.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3184/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) H. P., zastoupené advokátem a 2) D. Z., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 91/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2007, č.j. 17 Co 468/2006-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně a žalovaná 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.030,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 48.000,- Kč jako náhrady škody způsobené tím, že žalované oplotily pozemek sloužící jako příjezdová cesta k chatě žalobkyně a znemožnily jí tak přístup do chaty a její užívání k rekreaci.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 10. 7. 2006, č.j. 4 C 91/2005-80, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 48.000,- Kč a nahradit jí náklady řízení. Shledal, že žalované porušily právní povinnost, neboť oplocením pozemku parc. v katastrálním území J., který sloužil jako přístupová cesta nejméně ke třem chatám, zabránily veřejnému přístupu na účelovou komunikaci (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), aniž by příslušný silniční správní úřad rozhodl o omezení přístupu. Tímto jednáním podle soudu vznikla žalobkyni škoda spočívající v tom, že nemohla chatu užívat k vlastní rekreaci. Žalobkyní požadovanou náhradu za období od 1. 9. 2003 do 31. 8. 2005 ve výši 48.000,- Kč pokládal za přiměřenou. Soud dovodil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody žalobkyni. Žalované si přitom musely být vědomy toho, že svým jednáním mohou způsobit žalobkyni škodu, neboť jiný přístup k chatě neexistuje. Z těchto důvodů okresní soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle §420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č.j. 17 Co 468/2006-121, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho závěrem o vzniku škody žalobkyni. Uvedl, že omezením či vyloučením z užívání věci jejímu vlastníku bez dalšího škoda nevzniká; škoda mu vznikne teprve tehdy, jestliže se jeho majetek vlivem takového omezení zmenší, resp. nezvětší tam, kde to lze očekávat. Škoda však vlastníku nevznikne, pokud omezení v užívání věci strpí, aniž by si obstaral k užívání věc náhradní. Žalobkyně si žádnou náhradní věc k užívání neobstarala, ve své výpovědi doslova uvedla, že „víkendy tráví doma, nemá kam jet“; rekreace v j. Č. nebo v zahraničí nelze za přiměřenou náhradu považovat. Proto náklady, které by musela vynaložit na pronájem srovnatelné věci, aniž je však skutečně vynaložila, nepředstavují skutečnou škodu. Jelikož žalobkyni žádná skutečná škoda nevznikla a současně z jejích tvrzení nevyplynulo, že by se domáhala náhrady ušlého zisku, odvolací soud se již nezabýval zbývajícími předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí nevznikla škoda, jejíž náhradu po žalovaných požaduje. Právo věc užívat má majetkovou (tj. penězi vyčíslitelnou) hodnotu odvíjející se od nákladů, které je nutné vynaložit na užívání stejné nebo obdobné věci; k témuž závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2387/98. Vlastníku nemovitosti, kterému je bráněno ji užívat, vzniká škoda bez ohledu na to, zda nemovitost zamýšlí užívat sám nebo zda chce její užívání umožnit za úplatu jinému; opačný výklad by podle dovolatelky vlastníka „omezoval a poškozoval“. Žalobkyně proto po žalovaných požaduje „ušlý zisk v širším slova smyslu“ vzniklý tím, že nemohla předmětnou nemovitost užívat pro potřebu svou a své rodiny. Odmítá argumentaci odvolacího soudu, podle níž jí škoda nevznikla, protože „trávila víkendy doma“. Žalobkyni vznikla škoda již samotnou nemožností výkonu práva věc užívat, a to bez ohledu na to, zda srovnatelné právo, které jí bylo znemožněno vykonávat, si již obstarala nebo si jej obstará v budoucnu, anebo se rozhodne „tento svůj majetek realizovat jiným způsobem“ (zde dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2146/2000). Dovolatelka zdůrazňuje reparační funkci náhrady škody spočívající v tom, že poškozený teprve po poskytnutí náhrady má možnost opařit si hodnoty srovnatelné s těmi, které mu byly protiprávním jednáním škůdce odňaty. Žalobkyně, která neměla finanční prostředky, aby si opatřila srovnatelnou rekreaci, si ji bude moci opatřit právě až po poskytnutí požadované finanční náhrady. Z těchto důvodů dovolatelka považuje předmětnou argumentaci krajského soudu za nesprávnou a popírající reparační funkci náhrady škody. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se ve svém vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a zopakovala jeho argumentaci o tom, že žalobkyni škoda, jejíž náhradu požaduje, nevznikla. Rozhodnutí dovolacího soudu, na něž je v dovolání odkazováno, se podle žalované 1) na daný případ nevztahují. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Žalovaná 2) považuje dovolání za nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak tvrdí dovolatelka. Z dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že u žalobkyně nedošlo ke zmenšení (úbytku) majetku, tedy vzniku skutečné škody, ani k nenastalému zvětšení (rozmnožení) majetkových hodnot, jež by bylo možné očekávat s ohledem na obvyklý (pravidelný) běh věcí, tedy ušlému zisku. Částka 48.000,- Kč, kterou žalobkyně požaduje, nemůže být ušlým ziskem, neboť žalobkyně svůj nárok dostatečně neodůvodnila a ani neprokázala jeho výši. Dále žalovaná 2) polemizuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalované porušily právní povinnost vyplývající ze zákona o pozemních komunikacích. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a žalované 2) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které je dovolatelkou odvolacímu soudu vytýkáno [tj. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., dospěl-li k závěru, že jí tvrzená škoda nevznikla.
Škoda je soudní praxí pojímána jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, neboť žalobkyni škoda nevznikla. Újma spočívající ve ztrátě možnosti užívat předmětnou nemovitost nemůže být skutečnou škodou, jelikož žalobkyně v předmětném období nevynaložila žádné náklady na pronájem srovnatelné (náhradní) nemovitosti, a tudíž nedošlo ke zmenšení jejího majetku. Přitom za skutečnou škodu nelze považovat žalobkyní tvrzené náklady, jež by (hypoteticky) vynaložila na pronájem srovnatelné nemovitosti, aniž tyto náklady vynaložila ve skutečnosti (její majetek se o takto vynaložené náklady nesnížil).
Újma, kterou žalobkyně (subjektivně) pociťuje z důvodu nemožnosti užívat po určitou dobu předmětnou nemovitost, není ani ušlým ziskem. Nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že ušlý zisk („v širším slova smyslu“) jí vznikl již tím, že jí bylo zabráněno nemovitost užívat pro své potřeby. Ušlý zisk v tomto případě nevznikne, jelikož nelze důvodně očekávat, že by se – nebýt události, která žalobkyni zabránila nemovitost užívat – její majetkový stav při pravidelném běhu věcí (tj. pokud by jí nebyl žalovanými znemožněn přístup k nemovitosti) zvětšil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2387/98, na nějž dovolatelka v této souvislosti poukazuje, je přitom řešena právě výše uvedená (odlišná) situace, v níž se poškozený domáhal náhrady škody jako ušlého zisku (nájemného) z uzavřené nájemní smlouvy, které mu z důvodu nemožnosti nájemce užívat pronajaté nemovitosti nebylo uhrazeno.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že argumentace odvolacího soudu o neexistenci tvrzené škody popírá reparační funkci náhrady škody. Pokud žalobkyni tvrzená škoda nevznikla (tj. nedošlo ke zmenšení, příp. k nenastalému očekávanému zvětšení jejího majetku), nemůže být ani nahrazena (reparována). Náhrada škody v českém právním řádu přitom nemá sankční povahu. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí dopadá na skutkově odlišnou situaci, kdy odběrateli vody vznikla skutečná škoda spočívající ve ztrátě již odebrané, byť dosud nezaplacené, vody (tj. vody v jeho vlastnictví), čímž se jeho majetek reálně zmenšil.
Z uvedeného vyplývá, že zpochybněný právní závěr odvolacího soudu je správný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 2), které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 7.730,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 4 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006. Žalované 1) v dovolacím řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem, které se nezabývá dovolací argumentací žalobkyně, nelze totiž za účelně vynaložené považovat. Z tohoto důvodu dovolací soud žalované 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vůči procesně neúspěšné žalobkyni nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Robert Waltr,v. r.
předseda senátu