ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3197.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3197/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně OLREDO spol. s r. o. , IČO 452 80 151, se sídlem Praha 1, Krakovská 7/1392, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vedralem, advokátem, se sídlem Praha 1, Michalská 430/3, o zaplacení 4.685.355,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 11/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č.j. 36 Co 123/2011-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. 36 Co 123/2011-80, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2011, č. j. 13 C 11/2009-56, se zrušují ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částek 3.853.612,27 Kč, 679.118,80 Kč a 148.620,- Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody vzniklé v důsledku protiprávního jednání žalovaného, který jako soudem ustanovený znalec v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 90/2003 vypracoval chybný znalecký posudek, jenž se stal podkladem pro soudní rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3.853.612,27 Kč, k náhradě nákladů řízení ve výši 679.118,80 Kč a k náhradě nákladů na vypracování znaleckého posudku ve výši 4.004,25 Kč; v souvislosti s tímto řízením zaplatila žalobkyně rovněž soudní poplatek za odvolání ve výši 148.620,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 5. 2011, č.j. 13 C 11/2009-56, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 90/2003 se A. J. jako nájemkyně nebytových prostor náležejících žalobkyni domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které žalobkyni vzniklo přijetím plnění z absolutně neplatné nájemní smlouvy, které neodpovídalo obvyklému nájemnému v daném místě a čase. Ke zjištění obvyklého nájemného soud ustanovil znalcem žalovaného a z jím vypracovaného znaleckého posudku vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení. Vycházeje ze závěrů rozhodnutí vydaných v uvedené věci (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2006, č. j. 18 C 90/2003-156, a potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, č. j. 16 Co 257/2008-242, vydaný po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, č.j. 32 Cdo 3800/2007-229), dospěl k závěru, že se žalovaný v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku nedopustil protiprávního jednání. Znalecký posudek byl v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 90/2003 hodnocen v kontextu s dalšími provedenými důkazy a jeho závěry nebyly shledány vadnými ani v rámci přezkumného řízení; ostatně výtky žalobkyně proti znaleckému posudku uplatněné již v rámci uvedeného řízení neshledaly soudy důvodnými. Žalobkyní předložený znalecký posudek vyvracející závěry znaleckého posudku vypracovaného žalovaným nebyl pro rozhodování v projednávané věci relevantní.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, č. j. 36 Co 123/2011-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný nemůže být ve sporu o náhradu škody pasivně legitimován, jelikož mezi tvrzenou škodou a jím vypracovaným znaleckým posudkem (i kdyby byl vadný) nemůže existovat vztah příčinné souvislosti, když ke zmenšení majetku žalobkyně došlo plněním na základě pravomocného soudního rozhodnutí, nikoli na základě samotného znaleckého posudku. V úvahu by tak v projednávané věci mohla připadat toliko odpovědnost státu při výkonu veřejné moci za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ovšem pouze za splnění zákonných předpokladů pro vznik takové odpovědnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá, že řízení je postiženo vadou a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Má za to, že žalovaný zvolil pro vypracování znaleckého posudku nevhodný způsob výpočtu a při porovnávání vycházel z nesprávných podkladů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 883/2006 uvádí, že chybně vypracovaný znalecký posudek, jenž byl v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 90/2003 jediným podkladem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, byl příčinou majetkové újmy odpovídající plnění, k němuž byla žalobkyně zavázána soudním rozhodnutím, neboť při správně stanovené výši obvyklého nájemného by soud musel dospět k závěru, že se žalobkyně na úkor A. J. neobohatila. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka odpovědnosti znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem, který se stal podkladem pro soudní rozhodnutí, byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a v tomto rozsahu je rovněž důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o čtyřech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku žalobkyně na náhradu škody spočívající v plnění, které poskytla na základě rozhodnutí soudu o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, škody spočívající v uhrazení nákladů řízení, v zaplacení znalečného a soudního poplatku za podání odvolání. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události (soudního rozhodnutí vydaného na základě chybně vypracovaného znaleckého posudku), mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu zaplaceného znalečného ve výši 4.004,25 Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalobce je v této části vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť nebyla splněna podmínka odlišnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ustálená judikatura vychází ze závěru, že v případě, kdy posudek znalce ustanoveného soudem posloužil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí ukládajícího povinnost k peněžitému plnění, je – za předpokladu vadnosti znaleckého posudku – dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti na straně znalce a škodou vzniklou účastníkovi takového řízení tím, že mu soud přiznal nižší plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, uveřejněný pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Názor odvolacího soudu, že příčinou tvrzené škody by mohlo být (za předpokladu jeho zrušení pro nezákonnost) pouze soudní rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena povinnost plnění, nikoli vadně zpracovaný znalecký posudek, odporuje shora citovanému právnímu názoru Nejvyššího soudu.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody; zavinění se předpokládá.
Odvolací soud, veden nesprávným právním názorem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného z důvodu nemožnosti založení vztahu příčiny a následku mezi postupem znalce a tvrzenou škodou, se existencí podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, zejména otázkou správnosti znaleckého posudku, respektive otázkou porušení právní povinnosti ze strany znalce, nezabýval, jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně částek 3.853.612,27 Kč, 679.118,80 Kč a 148.620,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se zčásti vztahují i na rozsudek prvostupňový, v tomto rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu