ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3204.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3204/2017-949
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) nezletilé N. B. , b) J. B. a c) J. B. , všech zastoupených JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Krajské zdravotní, a. s. , se sídlem Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, IČO 25488627, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Litvínov, Jiráskova 413, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 331/2006, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 Co 446/2015-897, 10 Co 461/2015, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Dovolání žalobce c) se odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou se žalované nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce c) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.920 Kč k rukám JUDr. Daniela Voláka, advokáta se sídlem Litvínov, Jiráskova 413, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody v souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně a) při porodu dne 19. 12. 2003 ve zdravotnickém zařízení žalované. Žalobkyně a) uplatnila nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, žalobkyně b) a žalobce c) uplatnili nárok na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a), na náhradu ušlé mzdy a na náhradu nákladů spojených s léčením ve formě poskytování osobní péče a renty.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 11 C 331/2006-796, výrokem I řízení co do částky 68.928 Kč zastavil, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům b) a c) částku 26.001 Kč, výrokem III žalobu žalobců b) a c) co do částky 659.116,50 Kč zamítl, výrokem IV žalované uložil povinnost zaplatit žalobci c) částku 55.738 Kč, výrokem V zamítl žalobu žalobce c) co do částky 1.079.424 Kč, výroky VI až XI rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, výroky VIII a IX bylo rozhodnuto jen o základu náhrady nákladů řízení a jejich výše a lhůta k plnění byly posléze určeny usnesením ze dne 13. 8. 2014, č. j. 11 C 331/2006-830. V řízení předcházejícím citovanému rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobkyně a), předmětem řízení tedy zůstaly nároky uplatňované žalobci b) a c) na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a) a náhradu za osobní péči, kterou jí žalobci b) a c) poskytují. Okresní soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, posoudil uplatněné náklady z hlediska jejich účelnosti a nezbytnosti vzhledem k udržení současného zdravotního stavu žalobkyně a), a uložil žalované úhradu těch, které považoval za oprávněné. Na účelně vynaložené náklady přitom soud započetl žalovanou poskytnutou zálohu vyplacenou v průběhu řízení a v této části žalobu zamítl. Ve vztahu k nárokům žalobce c) soud rozlišil, zda se jedná o nárok za ušlý výdělek v období, kdy žalobce c) byl zaměstnán a pro péči o žalobkyni a) čerpal dovolenou či neplacené volno, a v tomto rozsahu jej žalobci c) přiznal. Ohledně nároku za období po ukončení zaměstnání, ve kterém žalobce c) poskytoval žalobkyni a) celodenní osobní péči, soud uzavřel, že dle ustálené rozhodovací praxe má k uplatnění nároku na náhradu osobní péče aktivní věcnou legitimaci pouze poškozený, nikoli osoba, jež osobní péči poškozenému poskytuje.
K odvolání všech žalobců a vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 Co 446/2015-897, 10 Co 461/2015, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části ve vztahu k žalobci c), výroky II a III odmítl odvolání žalobkyň a) a b) a odvolání vedlejšího účastníka, výrokem IV potvrdil usnesení okresního soudu „v napadené části“ (tj. – jak vyplývá z odůvodnění – ve výroku, jímž byla uložena náhrada nákladů řízení vedlejšímu účastníku) a výroky V a VI rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu a doplnil dokazování dohodou o poskytování plnění na náhradu škody na zdraví uzavřenou mezi účastníky. Odmítl námitku žalobců, že i sama žalobkyně a) uplatnila sporný nárok, neboť tento nárok uplatnil žalobce c) podáním ze dne 31. 8. 2010, a tento žalobce také doplnil a zpřesnil svá tvrzení v následujícím podání. Nález Ústavního soudu, na nějž odkazovali žalobci (sp. zn. I. ÚS 870/14), stojí vedle nálezu Ústavního soudu, jejž citoval okresní soud (sp. zn. IV. ÚS 444/11) a v souladu s posledně jmenovaným nálezem odvolací soud potvrdil zamítavý výrok vůči žalobci c), jenž není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu osobní péče o poškozenou. Žalobkyně a) a b) nebyly osobami oprávněnými podat odvolání do výroku týkajícího se žalobce c), proto jejich odvolání odmítl. Odvolací soud nad rámec uvedeného zdůraznil, že účastníci dohodou vypořádali veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobkyně a) vzniklou v souvislosti s jejím porodem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání společně žalobci a) a c), a to proti výrokům I, II a V napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání spatřují v řešení otázky hmotného práva, při jejímž výkladu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovolacím soudem byla již předmětná otázka rozhodnuta rozdílně, a proto má být dovolacím soudem tato otázka posouzena jinak. Dovolatelé se neztotožňují s právním posouzením otázky aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nákladů při péči o poškozeného. Odmítli aplikaci dohody o vypořádání nároků z titulu odpovědnosti žalované na sporný nárok, neboť tato dohoda byla uzavřena za účelem plnění budoucích nároků. Dle jejich názoru došlo vydáním rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, a vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, k překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu ohledně výkladu nároku na náhradu nákladů léčení i otázky aktivní legitimace k jeho uplatnění. Dále je nutno zohlednit legitimní očekávání žalobců v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců podrobně rozvedla, proti kterým výrokům nejsou jednotliví dovolatelé subjektivně oprávněni podat dovolání, zdůraznila, že uzavřením dohody o vypořádání vzájemných vztahů měly být mimosoudně ukončeny všechny spory, a z dovolateli zmiňované judikatury citovala závěry svědčící pro výklad zaujatý odvolacím soudem. Navrhla zamítnout dovolání jako celek.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 9. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Konstantní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, – dále jen „Soubor“ – pod C 154, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná zrušením rozhodnutí (srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1907-1908).
Žalobkyně a) proto není oprávněna podat dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci c), neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena. Ze stejného důvodu není žalobce c) oprávněn podat dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyň a) a b). Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení povinnosti zakládajícímu právo na náhradu škody došlo před 1. 1. 2014.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady léčení se hradí tomu, kdo je vynaložil.
Náhrada účelných nákladů spojených s léčením podle této úpravy představuje odškodnění za účelně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s léčením poškozeného, nejsou-li kryty z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Judikatura dovolacího soudu prošla v otázce rozsahu náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením značným vývojem, který se týkal rovněž otázek nároku na náhradu za úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, a aktivní legitimace k uplatnění tohoto nároku. Podrobným výkladem vývoje judikatury se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, jenž uzavřel, že jak podle původní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tak podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15, nárok na náhradu nákladů léčení (míněno v jeho širším pojetí) ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák. náleží osobě trvale poškozené na zdraví v rozsahu účelně vynaložených výdajů na zajištění léčení či jiné potřebné péče, pokud není hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, případně z jiných veřejných zdrojů. Poskytne-li ovšem potřebnou pomoc vlastní osobní péčí o poškozeného či jeho domácnost třetí osoba, nemůže požadovat odměnu za vykonané činnosti, neboť ji zákon takové osobě nepřiznává. Jestliže vzhledem k nesoběstačnosti poškozeného potřebný rozsah domácích prací a celkové výpomoci ze strany osoby blízké přesahuje běžnou úroveň rodinné spolupráce a solidarity, náleží nárok na náhradu přímo samotnému poškozenému bez ohledu na to, zda případně vypomáhající členy rodiny nějak honoroval. Tato rozhodovací praxe dovolacího soudu je reprezentována například zmíněným rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, nebo usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 107/2017.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé zaměňují jednotlivé předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., když na jednu stranu namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na druhé straně uvádějí, že je předmětná otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně, a proto má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně však dovolatelé citují pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, uveřejněný pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž dovolací soud uzavřel, že dosavadní úzký výklad §449 odst. 1 obč. zák. nemůže nadále obstát. Dovodil, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat tak, že nárok na náhradu nákladů léčení zahrnuje i náklady na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, jakož i náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Tento posun judikatury se však týkal pouze vymezení rozsahu nároku na náhradu nákladů léčení, tj. jaké náklady kterých činností (v obecné rovině) lze pod pojem tohoto nároku zahrnout; neřešil naopak otázku aktivní legitimace, tedy kdo je oprávněn nárok na náhradu nákladů léčení v širším slova smyslu uplatnit, respektive komu podle hmotného práva tento nárok náleží (srov. dva okruhy oprávněných osob v §449 odst. 1 a odst. 3 obč. zák.).
Nález ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, na který poukazovali dovolatelé, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3419/2012, a přiznal aktivní legitimaci také osobám, které poskytují osobní péči poškozeným, byl však následně revidován nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „nemůže dospět k závěru, že nepřiznání aktivní legitimace pečujícím osobám vede bez dalšího k porušení jejich základních práv. Totiž jediný výklad, který by takový závěr při existenci dřívějších nálezů Ústavního soudu umožňoval, by byl ten, že ústavní pořádek a práva z něj plynoucí vyžadují, aby aktivně legitimovány byly zároveň osoby poškozené i osoby o ně pečující. Takový požadavek však z ničeho nevyplývá, neboť nic nebrání tomu, aby se poškozený (buď sám, nebo prostřednictvím opatrovníka) svého nároku domohl, a stejně tak nic nebrání, aby následně došlo k jakémukoli vypořádání mezi poškozeným a osobami, které o něj pečují (aniž by bylo vyžadováno, aby poškozený cokoli dopředu formálně proplácel; viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12).“
Ústavní soud tak v tomto nálezu vyšel z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení v širším slova smyslu nepřiznávala osobám, které o poškozeného osobně pečují, nýbrž samotnému poškozenému, jestliže rozsah činnosti osob blízkých převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči. Nicméně za účelem ochrany legitimního očekávání stěžovatelů Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1088/2015, a to za situace, kdy „právní úprava v občanském zákoníku z roku 1964 nebyla jednoznačná, což se promítlo i v judikatuře Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě a poněkud nejednotně hledal cestu, jak právní úpravu interpretovat v souladu s ústavním pořádkem; to pak vyústilo právě i v nález sp. zn. I. ÚS 870/14, kterým bylo vyhověno prakticky totožné ústavní stížnosti týchž stěžovatelů“. To bylo důvodem, proč Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2106/2016, musel za této specifické situace, vázán nálezem Ústavního soudu, vyslovit opačný závěr, než k otázce aktivní legitimace třetí osoby zastával dosud.
Princip legitimního očekávání se tedy týkal pouze stěžovatelů v předmětné věci, jejichž předchozí ústavní stížnosti bylo vyhověno. Citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2224/15 (v bodu 42 odůvodnění) naopak pro další obdobné případy uzavírá, že „není důvodu, aby v budoucnu nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu s tím, že nárok na náhradu nákladů péče by měl být uplatňován, skrze opatrovníka, přímo poškozeným“.
Na tuto dosavadní rozhodovací praxi již Nejvyšší soud navázal zmíněným rozsudkem
ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, a usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 107/2017, v nichž se jednalo o obdobné případy osob poskytujících osobní péči poškozeným dětem upoutaným na lůžko a navrhujících změnu rozhodovací praxe právě s poukazem na nález ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14. Dovolací soud rozhodl, že nárok na náhradu nákladů péče o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví a o její domácnost náleží přímo poškozenému, nikoliv třetí osobě, která péči v potřebném rozsahu a nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity osobně vykonává, aniž na ni vynakládá finanční prostředky.
Vzhledem k tomu, že žalobě dovolatele c) nebylo možno vyhovět z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, je již bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byl tento nárok vypořádán dohodou účastníků ze dne 30. 8. 2014.
Dovolatelé napadli dovoláním i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, předpoklady přípustnosti dovolání však neuvedli a žádné dovolací důvody neuplatnili, dovolacímu soudu tak neumožnili správnost těchto výroků přezkoumat.
Pokud dovolatelka a) zpochybnila postup odvolacího soudu, jenž odmítl akceptovat, že nárok na náhradu nákladů za osobní péči uplatnila i sama poškozená, ani ve vztahu k této námitce dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání či nesprávné právní posouzení věci (skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu nepodléhají).
Jak vyplývá z uvedeného, předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání by měla žalovaná vůči žalobcům a) a c) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 5.000 Kč. Ustanovený advokát žalobkyně učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 21. 9. 2017, za který mu náleží odměna podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí 5.300 Kč. S ohledem na nedostatek procesní způsobilosti žalobkyně a), okolnosti vzniku škody na jejím zdraví a majetkové poměry na obou stranách sporu (jež byly podrobně rozvedeny v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 11. 2011, č. j. 11 C 331/2006-645) jsou v daném případě ve vztahu k žalobkyni a) dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež odůvodňují náhradu nákladů dovolacího řízení žalované nepřiznat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu