ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3210.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3210/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 248/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2006, č.j. 44 Co 108/2003-220, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokátky na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.587,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve výši 105.361,- Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena neodbornou opravou domu č.p. ve Š. poničeného požárem, v jejímž důsledku došlo k propadnutí stropní klenby a vychýlení přilehlé štítové zdi.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 14. 3. 2003, č.j. 9 C 248/96-200, (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 2. 1998, č.j. 9 C 248/96-67, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000, č.j. 16 Co 276/98, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 61.974,- Kč s 16% úroky z prodlení od 21. 2. 1996 do zaplacení, „ve zbývající části“ žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Soud prvního stupně respektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, že žalovaný způsobil škodu na majetku žalobce, když v důsledku nedbalosti nepřijal taková opatření, aby ke škodě nedošlo, neboť věděl o špatném stavu objektu, včetně možnosti zřícení štítové zdi, a jako odborník měl „uvažovat s možnými eventualitami a zajistit odpovídající opatření“, a že za vzniklou škodu odpovídá žalovaný v plném rozsahu, bez spoluzavinění žalobce. Při stanovení výše škody vycházel okresní soud ze znaleckého posudku Ing. J. Š., za škodu považoval částku, kterou by žalobce musel nutně vynaložit, aby došlo k uvedení domu do stavu, který byl předpokládaným výsledkem smlouvy o dílo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, č.j. 44 Co 108/2003-220, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že způsob provádění díla žalovaným nebyl rozhodující příčinou ve vztahu k odklonu štítové zdi, nýbrž pouze ve vztahu ke zřícení klenby. Vzhledem k tomu, že podle závěrů znalce byla působením vnějších faktorů klenba již před započetím prací žalovaným na zřícení „nachystána“ a že při správném technologickém postupu (zajištění klenby) by sice zřejmě k jejímu zřícení nedošlo, avšak náklady na takové práce by byly neúměrné ve vztahu k hodnotě „zbytku“ domu v době započetí prací, uzavřel odvolací soud, že zřícení klenby se na rozdílu hodnot nemovitosti před škodnou událostí a po ní neprojevilo, takže v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného žalobci škoda nevznikla.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež odůvodnil odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak podle obsahu namítá nejen nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i nesprávnost skutkových zjištění. Především vytýká soudům obou stupňů, že jejich dosavadní postup nenaplňuje základní účel civilního procesu, jímž je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §6 o.s.ř.), neboť oba soudy nejprve dospěly k závěru, že právní základ nároku byl nepochybně zjištěn a sporná zůstala jen jeho výše, avšak poté odvolací soud zpochybnil vlastní rozhodnutí z r. 2000, ač skutková zjištění ohledně existence odpovědnosti žalovaného jsou od vyhlášení prvního rozsudku okresního soudu stále stejná. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že blíže nerozvedl, proč má být postup zhotovitele (žalovaného) příčinou pouze zřícení klenby a nikoli vychýlení štítové zdi. Dovolatel uvádí, že při vědomí obtížnosti určení výše škody respektuje závěry soudu prvního stupně, a má za to, že úvaha odvolacího soudu v tomto směru postrádá odůvodnění. Dovolatel nechápe logiku argumentace odvolacího soudu, pokud odmítá odpovědnost zhotovitele za škodu, když ten zvolil špatný technologický postup, v jehož důsledku došlo ke zřícení klenby, a tím i k majetkové újmě žalobce. Zdůrazňuje, že soud nemůže žalobu „odmítnout“, je-li určení výše škody obtížné, neboť by se jednalo o nepřípustné odmítnutí spravedlnosti a porušení práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí, ze kterých mělo vyplynout poškození štítové zdi ještě před zahájením prací. Dovolatel namítá, že si odvolací soud otázku výše způsobené škody zjednodušil tím, že když dovolatel objekt nevlastní, škoda mu nevznikla. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel opodstatněnost dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, již vyčíslil částkou 21.944,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž podstatné není, kterému zákonnému ustanovení dovolatel své námitky podřazuje, nýbrž kterému dovolacímu důvodu je obsahově podřadit lze.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Skutkový závěr, že k poškození štítové zdi došlo ještě před zahájením prací žalovaným v důsledku požáru a následných povětrnostních vlivů a že rozhodující příčinou vychýlení štítové zdi nebyl nesprávný technologický postup žalovaného, čerpal odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. J. Š. č. 215 (srov. zejména str. 4 – 5 a 10 - 13) a z výpovědí svědků. Stejně tak skutkové zjištění, že stavba byla požárem a působením povětrnostních vlivů natolik poškozena, že ke zřícení klenby by dříve či později došlo samovolně, že náklady na její zachování by byly neúměrně vysoké, takže zborcením štítové zdi, jež lze přičíst na vrub činnosti žalovaného, nedošlo ke znehodnocení nemovitosti, má oporu ve znaleckých posudcích Ing. Š. č. 215 (zejména str. 4 – 5 a 12) a č. 232 (zejména str. 2 - 4). Podle obsahu spisu nelze konstatovat, že by soud vzal za prokázané něco, co z uvedených důkazů vůbec nevyplývá, nebo naopak opomenul něco, co se z nich nepochybně podává. Pouhá polemika s hodnocením důkazů, které nevybočilo z rámce zásady volného hodnocení důkazů, není způsobilá otřást správností skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní námitka rozporu postupu soudů s ustanoveními §1 a §6 o.s.ř., jenž měl spočívat v tom, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od závěru o plné odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu vysloveného v jeho usnesení ze dne 9. 5. 2000, není důvodná, neboť odvolací soud není vázán svým dříve vysloveným právním názorem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007). V námitkách, že úvaha odvolacího soudu o výpočtu výše náhrady škody postrádá odůvodnění a že dovolatel nechápe logiku argumentace odvolacího soudu odmítající odpovědnost žalovaného za škodu, zjevně nesprávné právní posouzení věci bez dalšího spatřovat nelze. Nebyl-li dovoláním úspěšně zpochybněn skutkový závěr, že zřícení klenby se na rozdílu hodnot nemovitosti před škodnou událostí a po ní neprojevilo, považuje dovolací soud za logickou úvahu, že ke škodě na majetku žalobce v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného nedošlo. Na dovolatelem kritizovaném právním názoru, že žalobě nelze vyhovět proto, že určení výše nároku je obtížné, a že když žalobce objekt nevlastní, škoda mu nevznikla, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř.
Dovolatel v dovolání uvedl, že napadá rozhodnutí dovolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, žádné námitky však proti těmto výrokům nevznesl, proto dovolací soud považoval za skutečně napadený pouze měnící výrok ve věci samé. Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 17.840,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 3.447,- Kč, celkem tedy ve výši 21.587,- Kč. Další účtovanou paušální náhradu 300,- Kč (zřejmě za převzetí zastoupení) dovolací soud žalovanému nepřiznal, neboť žalovaného zastupovala stejná zástupkyně již v odvolacím řízení. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu