ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3272.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3272/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. V., zastoupeného Mgr. Barborou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pecháčkova 1245/8, proti žalované KK TECHNOING spol. s r.o., se sídlem Voznice čp. 173, Dobříš, IČ 45145067, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram I/140, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 34/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, č. j. 20 Co 621/2007-147, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami mezitímním rozsudkem ze dne 27. 8. 2007, č. j. 8 C 34/2005-170, rozhodl, že nárok žalobce je co do 70% základu věci opodstatněný a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. V řízení zjistil, že žalobce na základě ústní smlouvy prováděl pro žalovanou společnost v její provozovně zámečnické práce. Dne 5. 3. 2002 utrpěl v provozovně úraz, když pomáhal jinému pracovníkovi při manipulaci s těžkým břemenem a břemeno o hmotnosti 400 až 600 kg mu spadlo na nohy. Vzhledem k tomu, že manipulace s břemenem byla prováděna bez přítomnosti proškolené osoby a žalobce pochybil, vykonával-li činnost, kterou neměl v pracovní náplni, a stál v dráze padajícího břemene, ačkoliv byl z hlediska bezpečnosti práce proškolen, soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou na zdraví žalobce v rozsahu 70% s tím, že ze 30% byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2008, č. j. 20 Co 621/2007-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem o podílu žalobce na vzniku škody na jeho zdraví, zejména s ohledem na jeho aktivní účast při manipulaci s břemenem, aniž by tuto práci měl provádět a aniž by k tomu dostal příkaz (pokyn) od žalované, a jednal zcela o své vůli. Z hlediska §441 obč. zák. je podstatné, že jeho jednání bylo jednou z příčin vzniku škody, jež mu byla způsobena, a po zhodnocení pochybení na straně žalované, jež vedla ke škodné události, dovodil podíl žalobce a žalované na vzniku škody v poměru 1 : 2. Proto poměr vyjádřený soudem prvního stupně v procentech (30 % : 70 %) shledal odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení míry zavinění. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce určení podílu jednotlivých účastníků na způsobení škody. Namítá, že soudy došly k závěru o podílu na škodě pouze svým uvážením, bez jakýchkoliv podkladů, které by tento závěr podpořily, a poměr stanovily bez bližšího vysvětlení. Dovozuje, že to bylo jednání žalobce, které z větší části vedlo ke vzniku škodné události, a za nejdůležitější příčinu považuje skutečnost, že žalobce, ač proškolen, stál při pádu břemene v jeho dráze. Navrhl, aby potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 2. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
I když žalovaná v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sama hodnotí, jak která okolnost na její straně a na straně žalobce přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována. Těmito námitkami dovolatelka ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právního názoru. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Rozsah, v jakém poškozený sám přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně odpovědného subjektu závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, jež se na konečném výsledku podílely. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a okolnostmi na jeho straně a na straně škůdce a porovnává se, jak která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se příčiny na obou stranách, které vedly ke škodě, neboť v rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost subjektu odpovědného za škodu. V rozsahu, v jakém je jednání či opomenutí žalobce (poškozeného) jednou z příčin vzniku jeho škody, chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí jak pro obecnou odpovědnost podle §420 obč. zák., tak pro případy objektivní odpovědnosti. Odvolací soud zvažoval příčiny vzniku škody na straně žalovaného i žalobce a dovodil, že oba měli podíl na nehodě a vzniku škody způsobené žalobci. Avšak stanovení poměru, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy skutkové okolnosti jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný.
Otázkou zásadního právního významu není ani paušální námitka, že v odůvodnění rozhodnutí byl stanoven poměr bez bližšího vysvětlení. Tato námitka, týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí (§211 a §157 odst. 2 o. s. ř.), sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl jednotlivé okolnosti, k nimž při stanovení podílu na vzniku škody přihlížel.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř./, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu