ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3420.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3420/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) R. S. , b) A. S., c) V. Ž. a d) J. Ž. , všech zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno, a. s., nemocnici Středočeského kraje , se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, IČO 27256537, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 66/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 25 Co 12/2015-322, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 7 C 66/2012-280, zamítl žalobu na zaplacení jednorázového odškodnění pozůstalých podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v celkové výši 960.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že příbuzný žalobců P. Ž. byl v noci z 28. na 29. 8. 2009 převezen rychlou záchrannou službou na neurologické oddělení žalované se závratěmi a opakovaným zvracením, bylo mu provedeno CT vyšetření mozku s normálním nálezem, druhý den byl jeho stav stabilizován, ale odpoledne se jeho stav zhoršil, byl proto přeložen na jednotku intenzivní péče, byla provedena lumbální punkce a opětovné CT vyšetření, kterým byla zjištěna rozsáhlá ischemie v oblasti mozečku s otokem mozku. Po převozu na neurologickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice v Praze pacient zemřel. Soud na základě znaleckého dokazování zjistil, že léčba odpovídala klinickému stavu pacienta, proběhla všechna náležitá vyšetření a na zhoršení stavu lékaři reagovali adekvátně. Šlo o typ maligního infarktu mozku, který ve velkém procentu případů končí smrtí, přičemž průběh onemocnění P. Ž. byl velmi rychlý, zcela netypický a nedoprovázený obvyklými příznaky. Soud uzavřel, že postup lékařů žalované byl lege artis , tedy v souladu s tím, jaké jsou obvyklé a doporučené postupy, i s tím, jaké technické možnosti poskytovalo pracoviště nemocnice. Protože nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila jakoukoli povinnost, žalobu pozůstalé družky, dcery a rodičů zemřelého na jednorázové odškodnění zamítl.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 25 Co 12/2015-322, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odpovídají provedeným důkazům, vypořádal se s námitkou podjatosti soudního znalce prof. MUDr. Seidla, CSc., i s námitkami žalobců proti znaleckému posudku, který znalec ve věci podal, a plně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pracovníci žalované postupovali zcela v souladu s poznatky lékařské vědy, provedli všechna potřebná vyšetření, pacient byl léčen podle zjištěných klinických příznaků a zdravotnický personál udělal vše, co bylo v jeho silách. Protože není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (§420 odst. 1, 2 obč. zák.), žaloba není důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost (§237 o. s. ř.) zdůvodňují tím, že odvolací soud se při řešení procesní otázky pochybností o podjatosti znalce a neprovedených důkazů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v soudní praxi není dosud řešena hmotněprávní otázka preventivní povinnosti lékaře při ošetření pacienta. Namítají, že soud neprovedl všechny důkazy, které navrhli, a z důkazů, které byly provedeny, vyvodil odlišné závěry, než které by měl. Znalecký posudek prof. MUDr. Zdeňka Seidla, CSc., je v rozporu s lékařskou dokumentací i s odbornou literaturou, dovozují, že předloženými odbornými články doložili, že pacient měl již od počátku učebnicové příznaky cévní mozkové příhody, a s těmito příznaky se v rozporu s doporučenými postupy včas nepracovalo. Lékaři žalované mohli předejít ischemii a následné smrti, jejich postup proto byl non lege artis, a je zde přímá souvislost se smrtí pacienta. Kromě toho řízení trpí vadou, neboť soud nepřipustil k důkazu listiny, které mohly prokázat podjatost soudního znalce. Navrhují proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že není přípustné podle §237 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelé především polemizují s odůvodněním napadeného rozsudku a se závěry znaleckého posudku a namítají, že sami prokázali, že P. Ž. měl již od počátku klasické příznaky cévní mozkové příhody, ze kterých měl zdravotnický personál žalované vycházet, čímž by bylo zabráněno jeho smrti. Uplatněné námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňují zjištěný skutkový stav, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a námitky proti skutkovým zjištěním ohledně průběhu hospitalizace včetně námitek proti znaleckému posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovoláním.
Otázka rozsahu povinností lékařů provést v konkrétním případě potřebná vyšetření ke zjištění diagnózy pacienta byla na podkladě zjištěného skutkového stavu v dané věci zodpovězena. Nesprávnost právního posouzení povinností lékařů při stanovení diagnozy dovolatelé odvozují nikoliv od nesprávnosti v právním názoru soudu, nýbrž od jiného skutkového stavu, založeného na vlastním odlišném hodnocení důkazů. Proto ani obecně formulovaná otázka preventivní povinnosti lékaře při ošetření pacienta není otázkou právní a nezakládá způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vytýkají-li dovolatelé soudu, že neprovedl všechny navržené důkazy, zejména pro posouzení námitky podjatosti soudního znalce prof. MUDr. Zdeňka Seidla, CSc., uplatňují tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která však není dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a přihlédnout k ní v dovolacím řízení lze jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů bylo dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu