ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3516.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3516/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně nezletilé S. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. J., a 2) P. J., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 65/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č.j. 13 Co 474/2005-64, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaných, pokud směřuje proti potvrzující části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č.j. 13 Co 474/2005-64, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Nezletilá žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, kterou utrpěla v důsledku napadení psem žalovaných při návštěvě v jejich bytě.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č.j. 13 C 65/2005-41, rozhodl, že nárok žalobkyně je opodstatněn z jedné desetiny. Rozhodnutí o výši plnění a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že dne 27. 4. 2003 navštívila žalobkyně spolu se svou matkou a sestrou rodinu žalovaných v jejich bytě, kde se volně pohyboval pes – německý ovčák. Jednalo se o psa s výcvikem, žalobkyně jej znala z dřívějška. K incidentu došlo v okamžiku, kdy se všichni chystali odejít z bytu na procházku, žalovaný stál se psem u vchodových dveří, žalobkyně vyšla po zavolání matkou z dětského pokoje do chodby, kde byla vzápětí psem poraněna a utrpěla tržné rány v obličeji s oslepnutím levého oka. Samotný útok nikdo z dospělých neviděl, žalobkyně uvedla, že si pamatuje pouze to, že psa pohladila, podle nezletilých dětí žalovaných jej zezadu objala. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že chování psa, byť psa cvičeného a bezproblémového, stejně jako chování dítěte, je nepředvídatelné; proto, má-li být vyloučena možnost napadení dítěte, se pes a dítě nesmí dostat do blízkosti. Zajištění bezpečnosti je přitom věcí majitele psa stejně jako osoby dohlížející na dítě. Jelikož ani žalovaní ani matka žalobkyně neučinili vše pro to, aby napadení zabránili, a jejich nedbalostní jednání je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, odpovídají oba žalovaní za škodu z jedné desetiny podle ustanovení §415 ve spojení s §420 obč. zák., z jedné desetiny odpovídá i matka žalobkyně, zbývajících osm desetin lze přičíst nešťastné nahodilé souhře okolností.
K odvolání obou stran Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j. 13 Co 474/2005-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně je opodstatněn ze dvou třetin, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž za rozhodující označil skutečnost, že žalobkyně byla na návštěvě v bytě žalovaných, kde se po celou dobu bez jakéhokoliv omezení pohyboval pes. Žalovaní tím, že nechali psa volně se pohybovat po bytě, porušili obecnou prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., neboť jako chovatelé psa mohli a měli předpokládat, že může dojít k incidentu, a měli si počínat tak, aby k napadení objektivně dojít nemohlo. Obecnou prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. současně porušila i matka žalobkyně, když neučinila žádná opatření, aby zabránila kontaktu svého dítěte se psem. Za uvedených okolností náhoda, na základě které by mohlo dojít k vyvinění žalovaných, nemá dle názoru odvolacího soudu vůbec místo.V souladu s ustanovením §238 (správně §438) odst. 2 obč. zák. odvolací soud stanovil podíl odpovědnosti za škodu tak, že v rozsahu 2/3 odpovídají žalovaní a v rozsahu 1/3 matka žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni účastníci dovoláním.
Přípustnost dovolání dovozují žalovaní z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do dovolacího důvodu odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dle žalovaných měla být žaloba zamítnuta, neboť zranění žalobkyně není v příčinné souvislosti s jejich „zaviněním, opomenutím nebo nedbalostí“. Rozsudek odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelný v otázce stanovení rozsahu odpovědnosti za škodu, neboť „jde o pouhé naprosto nezdůvodněné konstatování soudu“. Žalovaní se dále vyjadřují k jednotlivým skutkovým zjištěním a závěrům soudů obou stupňů, zdůrazňujíce, že pes byl po celou dobu návštěvy pod dohledem dospělých, že k zranění žalobkyně došlo při odchodu, tedy v okamžiku, kdy pes nepobíhal po bytě, nýbrž stál u dveří připraven odejít se žalovaným na procházku, a kdyby měl náhubek, byly by následky zranění jistě závažnější, neboť pes nezpůsobil žalobkyni zranění kousnutím, nýbrž nárazem hlavy. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně spatřuje pochybení odvolacího soudu v určení rozsahu odpovědnosti žalovaných a matky žalobkyně za škodu. Odvolací soud podle ní dostatečně nezdůvodnil, jak dospěl ke svému závěru o rozsahu odpovědnosti zúčastněných osob. Závěr odvolacího soudu o porušení obecné prevenční povinnosti ze strany žalovaných považuje žalobkyně za naprosto správný a předkládá výčet okolností, které dle jejího názoru tento závěr podporují. Matka žalobkyně se žádného pochybení či neopatrnosti nedopustila, když žádala žalované, aby pes byl po dobu přítomnosti její a jejích dětí v bytě žalovaných zajištěn (uvázán či zavřen), a tím vyčerpala všechny své možnosti, jak aktivně zabránit případnému napadení psem. Za nesprávný žalobkyně považuje názor vyplývající z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že ohrožená osoba nese odpovědnost za případnou škodu již jen tím, že se zdržuje v místě, kde vlastník ohrožující věci (psa) porušuje prevenční povinnost. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyvracejí pohled žalobkyně na skutkový stav věci, zejména zdůrazňují, že jejich pes prochází odborným výcvikem, není agresivní a je zvyklý na lidskou společnost. Vyvracejí rovněž v dovolání uvedené tvrzení žalobkyně, že se snažila zabránit přítomnosti psa v bytě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Následně se zabýval přípustností podaných dovolání.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé tak, že nárok žalobkyně je opodstatněn z jedné desetiny. Odvolací soud rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že nárok žalobkyně je opodstatněn ze dvou třetin, jinak se potvrzuje. Posuzováno z obsahového hlediska tedy ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, tj. v rozsahu 17/30, zatímco v rozsahu 13/30 jsou rozhodnutí soudů obou stupňů o základu nároku shodná a v tomto rozsahu jde o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku z 1/10 a nedůvodnosti nároku z 1/3.
Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 154). Žalobkyně proto není oprávněna podat dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je nárok žalobkyně opodstatněn ze dvou třetin, neboť v této části nebyla žalobkyni způsobena žádná újma, naopak bylo vyhověno jejímu návrhu. Žalovaní naproti tomu nejsou oprávněni podat dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části jeho výroku, jíž byl uplatněný nárok shledán v rozsahu 1/3 neopodstatněným, neboť v této části nebyli na svých právech nikterak dotčeni. Dovolací soud tedy podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (z důvodu tzv. subjektivní nepřípustnosti) odmítl dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch žalobkyně v rozsahu 17/30 a potvrzen jeho vyhovující výrok v rozsahu 1/10, a dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl uplatněný nárok shledán z 1/3 neopodstatněným.
Dovolání žalovaných proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k výroku soudu prvního stupně, jímž byl nárok shledán neopodstatněným v rozsahu 1/3, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a je tedy dána jen za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Splnění těchto předpokladů dovolací soud neshledal (viz dále).
Žalovaní v dovolání především polemizují se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Oba soudy však v odůvodnění svých rozsudků srozumitelně vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládaly za zjištěné něco, co ve spise není, opomenuly něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jejich úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor žalovaných na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř. založit.
Dále žalovaní namítají nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí.
Ve smyslu citovaného ustanovení je každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví nebo majetku. Ten, kdo si v souladu s takto obecně stanovenou povinností nepočíná, chová se protiprávně a při splnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu odpovídá za vzniklou škodu podle §420 obč. zák. Odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem se posuzuje podle §415 a §420 obč. zák., a to z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem, neboť jeho majitel je povinen učinit potřebná opatření k tomu, aby zvíře nemohlo způsobit škodu; forma opatření přitom záleží na okolnostech konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003). I zde platí všeobecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění se ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák., když žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, že si ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 5. 1979, sp. zn. 3 Cz 31/79, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, pod poř. č. 5).
Vlastník či chovatel psa by měl předpokládat, že se pes může projevovat nebezpečným a neočekávaným způsobem, a měl by být v každé situaci připraven i nepřiměřenou reakci zvířete zvládnout, neboť jeho povinností je zajistit psa takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména ostatních osob. Rozhodne-li se totiž někdo k chovu zvířete, je nezbytné, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a v rámci plnění zákonem stanovené prevenční povinnosti musí být v každém okamžiku připraven předcházet možné škodě zvířetem způsobené. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb osob) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na chovatele z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, publikovaný v sešitu č. 1 časopisu Soudní judikatura, ročník 2009, pod poř. č. 2).
V posuzovaném případě bylo třeba zohlednit skutečnost, že ke škodní události nedošlo na veřejném místě, kde se od chovatele očekává zvýšená pozornost a opatrnost, nýbrž v bytě žalovaných, kde lze oprávněně předpokládat menší riziko vzniku škody. Na druhé straně přítomnost cizích osob, zejména dítěte, jehož jednání a reakce mohou být neočekávané a iracionální, od žalovaných jako chovatelů vyžaduje zvýšenou pozornost i v domácím prostředí. Odvolacímu soudu tak lze přisvědčit v tom, že žalovaní nedostáli své prevenční povinnosti, pokud své jednání nepřizpůsobili skutečnosti, že se v bytě nacházejí osoby, které pes příliš nezná a není na ně zvyklý, a spoléhali pouze na to, že pes je cvičený a nikdy dříve se neprojevil agresivním či nebezpečných způsobem. Je přitom nerozhodné, zda pes v okamžiku, kdy došlo k napadení žalobkyně, stál u dveří či pobíhal po bytě, povinností žalovaných bylo přizpůsobit své jednání dané situaci a chovat se obezřetně, kupříkladu zabránit tomu, aby se v jedné chvíli pes i dítě nacházeli v těsném prostoru předsíně a dostali se do vzájemného kontaktu, jenž vytvořil nebezpečí agresivní reakce psa na impulsivní chování dítěte. Bez právního významu jsou hypotetické úvahy žalovaných, jaké by byly následky v případě, že by pes měl košík.
S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu se lze s odvolacím soudem ztotožnit také v tom, že příčiny vzniku škody na zdraví žalobkyně spočívají rovněž v chování samotné žalobkyně a její matky. Matka žalobkyně [jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež vzhledem k možné přípustnosti dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou být předmětem dovolacího přezkumu] neučinila dostatečná opatření k tomu, aby se pes neocitl s nezletilou žalobkyní v bližším kontaktu, naopak přivolala svou dceru do předsíně, kde se žalovaný připravoval na procházku se psem, a ani v průběhu návštěvy na žalobkyni nedohlížela, ačkoli věděla, že se pes v bytě volně pohybuje, čímž zanedbala řádný dohled nad dcerou. Jak správně konstatoval odvolací soud, zanedbá-li rodič nezletilého dítěte, jemuž byla jinou osobou způsobena škoda, dohled nad nezletilým, nelze tuto skutečnost hodnotit jako spoluzavinění nezletilého poškozeného. Rodič nezletilého dítěte v takovém případě odpovídá za škodu podle §420 a §438 obč. zák. společně s těmi, kdo škodu způsobili, podle své účasti na způsobené škodě (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1973, sp. zn. 9 Co 266/73, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 5, ročník 1974, pod poř. č. 44).
S ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně rovněž nelze příčinu jejího zranění označit za náhodu, k jejímuž naplnění žalovaní a matka žalobkyně nepřispěli.
Co se týče posouzení rozsahu odpovědnosti žalovaných a matky žalobkyně za vzniklou škodu, postupoval odvolací soud podle ustanovení §438 odst. 2 obč. zák., podle něhož může v odůvodněných případech soud rozhodnout, že ti, kdo způsobili škodu, odpovídají za ni podle své účasti na jejím vzniku. Vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzované věci, zejména s přihlédnutím k tomu, že ke škodní události došlo v bytě žalovaných, matka žalobkyně, která zde byla na návštěvě, tak fakticky měla pouze omezené možnosti, jak zamezit kontaktu své dcery se psem, a žalovaní jako majitelé (chovatelé) psa, které vzhledem k situaci stíhala výše zmíněná zvýšená míra prevenční povinnosti, nezohlednili skutečnost, že se v bytě nacházejí cizí osoby, je možno závěr odvolacího soudu, který stanovil podíl žalovaných na vzniklé škodě ve výši 2/3 a matky žalobkyně ve výši 1/3 posoudit jako správný a odpovídající zjištěným skutkovým okolnostem. Stanovit poměr účasti více odpovědných osob na vzniku škody nelze exaktním způsobem, uplatňuje se zde tedy volná úvaha soudu, a to především nalézacího soudu, popřípadě soudu odvolacího, založená na zhodnocení všech okolností individuálního případu. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku tuto volnou úvahu detailně revidoval, nejde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanými uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť je-li s ohledem na výše uvedené závěry rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné (z hlediska dovolacích námitek uplatněných žalovanými, jež jsou v podstatě rubem námitek žalobkyně, jejichž posouzení se navíc omezuje pouze na aspekty právní), nelze dovodit, že by bylo v rozporu s hmotným právem či konstantní judikaturou v otázkách předložených dovolacímu přezkumu, a nebyl tak shledán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně (v rozsahu, v němž není subjektivně nepřípustné) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu