ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3518.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3518/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně N. L. , zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, proti žalované Městské nemocnici v Litoměřicích , se sídlem v Litoměřicích, Žitenická 2084, IČO 00830488, zastoupené JUDr. Vladimírem Pouchou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dalimilova 1041/1, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 5.186,- Kč měsíčně a 177.871,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 451/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 8 Co 802/2016-397, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.880,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Vladimíra Pouchy, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Dalimilova 1041/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 8 Co 802/2016-397, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě podle §447 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), byla posouzena jinak.
V posuzované věci je nesporné (správnost tohoto skutkového závěru není dovoláním zpochybňována, ostatně podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalobkyně získala vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dne 13. 2. 2007, ovšem svůj nárok uplatnila až dne 11. 8. 2009, kdy o něj rozšířila původní žalobu na náhradu za ztížení společenského uplatnění, tedy po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, který již v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikovaném pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“), a v řadě navazujících rozhodnutí vyslovil, že nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu.
Namítá-li dovolatelka, že není spravedlivé, aby občanskoprávní úprava promlčení daného nároku byla odchylná od úpravy obsažené v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, podle níž se promlčují pouze jednotlivá měsíční plnění, opomíjí zákonodárcem zjevně zamýšlenou odlišnost občanskoprávních a pracovněprávních vztahů, v nichž zaměstnanci jakožto slabší straně přísluší zvýšená právní ochrana. Proto se ustanovení §106 obč. zák. uplatní v občanskoprávních vztazích pro posouzení promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako takového, tedy vznikl-li tento nárok, jenž je jedním z dílčích nároků na náhradu škody na zdraví, a nebyl uplatněn včas (v subjektivní promlčecí době, jež běží ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá), promlčí se tento nárok jako celek. Je nicméně zapotřebí rozlišovat mezi promlčením samotného nároku na náhradu podle §447 obč. zák. s ohledem na dobu jeho uplatnění u soudu a promlčením postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění v jeho rámci. Ty se s ohledem na ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. a svou odlišnou splatnost promlčují v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, č. 37/2017 Sbírky), to však jen za předpokladu, že se již dříve nepromlčel celý nárok na danou náhradu, jak k tomu na základě vznesené námitky promlčení došlo v této věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.580,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 9.880,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2017
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu