ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3550.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3550/2019-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. O. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, 602 00 Brno, proti žalované: Dopravní zdravotnictví a.s. , IČO 25903659, se sídlem Italská 560/37, 121 43 Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 170/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 22 Co 35/2019-86, takto:
I. Návrh na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 22 Co 35/2019-86, zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2018, č. j. 37 C 170/2017-59, kterým tento soud zamítl návrh na přerušení řízení i žalobu na uložení povinnosti žalované poslat žalobkyni omluvu ve znění „XY“, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako zaměstnankyně společnosti MONETA Money Bank, a. s. byla dne 16. 1. 2017 vyrozuměna žalovanou, aby se dne 8. 3. 2017 dostavila na povinnou periodickou lékařskou prohlídku k posouzení zdravotní způsobilosti. Dotazy žalobkyně (i její právní zástupkyně) ohledně rozsahu prohlídky byly pracovníky žalované zodpovězeny, a byla upozorněna, že odmítne-li se prohlídce podrobit, nemůže jí žalovaná vystavit posudek o zdravotní způsobilosti. Žalobkyně se dne 8. 3. 2017 na prohlídku dostavila, odevzdala vzorek přinesené moči, lékařkou byla zjištěna anamnéza žalobkyně a jejích rodičů, poté došlo k vyšetření krevního tlaku, prohmatání břicha, kontrole páteře, zraku a sluchu. Nato byl žalobkyni vydán lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci (č. AB 6201794). Žalobkyně v ordinaci nebyla násilně držena, mohla ji kdykoliv opustit, absolvovala všechna vyšetření. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že pouze požadavkem na podstoupení vyšetření, za který žalobkyně požaduje omluvu, nemohlo být zasaženo do žádné složky její osobnosti. Navíc se žalobkyně k prohlídce dostavila a bez odporu ji podstoupila, nebyla k ní předvedena ani jí nebylo bráněno kdykoli odejít. Okolnost, že s důvodností a právní podložeností pracovnělékařských prohlídek žalobkyně nesouhlasí a k prohlídce se dostavila z důvodu obavy ze ztráty zaměstnání, nečiní souhlas žalobkyně s prohlídkou vadným ani nezakládá odpovědnost žalované za zásah do jejích osobnostních práv, neboť vnitřní pohnutka, ani motiv jednání nemají právní význam. Soud rovněž vyložil ustanovení §587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, s tím, že na danou věc nedopadá. Ohledně podnětu žalobkyně k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení §106 odst. 4 písm. b) zákoníku práce a §56 písm. a) a b) zákona o speciálních zdravotních službách, uzavřel, že je zřejmé, že sama žalobkyně vychází z toho, že žalovaná postupovala podle platných a účinných zákonných ustanovení, přičemž za tento postup požaduje omluvu. S odkazem na §81, §2951, §2956 a §2910 o. z. dovodil, že postupuje-li určitá osoba podle platné a účinné, ale následně Ústavním soudem pro neústavnost zrušené právní úpravy, nemůže takový postup založit povinnost k náhradě nemajetkové újmy. A proto, i kdyby byl správný názor žalobkyně o rozporu napadaných ustanovení s ústavním pořádkem a Ústavní soud by je zrušil, nemohla by v tomto sporu uspět.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, přičemž podle judikatury Ústavního soudu je dovolání přípustné i tehdy, jestliže napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatele. Jako dosud neřešenou předkládá otázku, zda dostavení se a podstoupení preventivní prohlídky automaticky znamená, že jde o právní jednání, které je učiněné svobodně a které je vyžadováno v souladu s dobrými mravy. Namítá, že výklad obecných soudů je v rozporu se smyslem Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která za svobodný souhlas považuje souhlas bez nátlaku; je-li však dána nějaká forma nátlaku, o svobodný souhlas se nejedná. Důvodem neplatnosti právního jednání je, kromě ustanovení, na něž odkázal odvolací soud, i například rozpor s dobrými mravy. V případě žalobkyně není splněna ani svoboda jejího rozhodování, ani dobré mravy. Dovolatelka dále předkládá k řešení otázku, zda „je důvodem k zamítnutí žaloby i návrhu na přerušení řízení za účelem posouzení ústavnosti právní úpravy Ústavním soudem to, že žalovaná postupovala na základě tehdy platné a účinné právní úpravy, a proto žalobkyně nemůže s žalobou uspět“. Poukazuje na to, že případné zrušení právní úpravy má pro žalobkyni význam i do budoucna, aby nebyla nucena k prohlídkám. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil za účelem podnětu k Ústavnímu soudu na zrušení shora citovaných zákonných ustanovení, neboť žalobkyně považuje vynucování lékařské prohlídky zákony České republiky za zjevně protiústavní, a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně zdůraznila, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za zcela souladné s právním řádem a věcně správné, a proto není dán žádný důvod k jejich zrušení. Poukázala na to, že na žalobkyni nebyl ze strany žalované nikdy vyvíjen žádný nátlak či pohrůžka, které by měly za následek absenci jejího svobodného souhlasu s pracovnělékařskou prohlídkou, kterou podstoupila bez sebemenšího náznaku odporu. Žalovaná nemůže nést odpovědnost za žalobkyní subjektivně pociťovaný nátlak, navíc vnitřní pohnutka ani motiv jednání nemají právní význam, což platí i o vnitřní výhradě (tzv. mentální rezervaci). Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, pod č. 27/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1025, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
Odvolací soud postavil své rozhodnutí mimo jiné na právním závěru, že požadovala-li žalobkyně omluvu za to, že žalovaná ji vyzvala k podstoupení periodické lékařské prohlídky k posouzení zdravotní způsobilosti, nemohlo být pouhou výzvou k dostavení se k prohlídce zasaženo do jejích osobnostních práv; již proto shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou. Tento právní závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním žalobkyně dotčen, a proto se v poměrech dovolatelky nemůže projevit případná nesprávnost právního posouzení dovolacích důvodů, jež žalobkyně k řešení dovolacímu soudu předkládá. Z těchto důvodů dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku, kterým odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení za účelem posouzení ústavnosti právní úpravy Ústavním soudem. Dovolání proti tomuto výroku však podle §237 o. s. ř. přípustné není. Ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. takovým rozhodnutím není. Přípustnost dovolání nelze založit ani podle §238a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z tam vyjmenovaných případů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3945/2015).
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení dovolacího řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §243b o. s. ř. Soud v souvislosti se svou rozhodovací činností sice může podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [a za tím účelem podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení přerušit], avšak jen dojde-li sám k závěru, že je k tomu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy důvod. V projednávané věci takový důvod není dán již proto, že dovolací soud se pro nepřípustnost dovolání žalobkyně projednávaným případem věcně nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu