ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3578.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3578/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) F. K., zastoupenému advokátem, a 2) V. Č., o 71.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 267/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 53 Co 79/2006-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006, č. j. 53 Co 79/2006-96, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek prvního stupně vůči žalovanému 1) F. K. ohledně částky 55.361,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, č. j. 5 C 267/2004-81, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 71.788,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) jako řidič automobilu ve vlastnictví žalovaného 2) způsobil dne 5. 12. 2000 dopravní nehodu, při níž došlo k poškození automobilu I. W. Celková škoda (po zaokrouhlení na koruny ve výši 71.788,- Kč) je tvořena náklady vynaloženými na opravu vozidla ve výši 55.361,- Kč, na odtah vozidla ve výši 2.000,- Kč, na půjčení náhradního vozidla ve výši 6.992,- Kč, poplatkem za provedení likvidace ve výši 6.435,30 Kč a paušální částkou za provedená šetření a další úkony nutné k pověření pojišťovny a likvidaci pojistné události ve výši 1.000,- Kč. Jelikož žalovaný 2) neměl sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem svého vozidla, poskytla žalobkyně v souladu s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), prostřednictvím svého smluvního partnera K. p., a. s., vlastníku poškozeného automobilu náhradní plnění ze svého garančního fondu. Proto má podle §24 odst. 7 téhož zákona právo na náhradu tohoto plnění proti oběma žalovaným, kteří za škodu odpovídají – žalovaný 1) jako řidič vozidla a žalovaný 2) jako provozovatel vozidla.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 53 Co 79/2006-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči žalovanému 1) zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovaným 1). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která však odlišně právně posoudil. Dospěl k závěru, že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném k 14. 1. 2002, kdy žalobkyně vyplatila žalovanou částku K. p., a. s., podle jehož ustanovení §24 odst. 7 má kancelář právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b) (téhož ustanovení), na náhradu toho, co za něho plnila. Žalobkyni tak vznikl regresní nárok podle citovaného ustanovení pouze vůči žalovanému 2) jako provozovateli vozidla. Žalovaný 1) nemůže být solidárním dlužníkem žalovaného 2), jelikož ke změně ustanovení §24 odst. 7 (v pozdějším znění odst. 8) zákona v tom smyslu, že řidič vozidla je solidárním dlužníkem tehdy, pokud za způsobenou škodu odpovídá, došlo až zákonem č. 377/2005 Sb. s účinností od 29. 9. 2005. Ustanovení §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění zákona č. 377/2005 Sb. však nelze na tento případ aplikovat, neboť ke vzniku škody došlo před nabytím účinnosti uvedené novely. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný 1) není v této věci pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný 1) jako řidič nepojištěného vozidla není osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona a že tedy žalobkyně nemá proti žalovanému 1) nárok na náhradu toho, co za něho plnila. Zákon č. 377/2005 Sb., jenž novelizoval zákon č. 168/1999 Sb., pouze odstranil výkladový problém. Za vzniklou škodu odpovídá nejen provozovatel vozidla, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla vyplývá z ustanovení §427 a násl. obč. zák., nýbrž i řidič vozidla, který způsobenou škodu zavinil (§420 obč. zák.); tyto dva druhy odpovědnosti vzájemně nekonkurují a mohou stát vedle sebe. Výplatou plnění z garančního fondu pak žalobkyni vzniklo právo na jeho náhradu vůči každému, kdo za způsobenou škodu odpovídá, tedy jak vůči žalovanému 2) (provozovateli), tak i vůči žalovanému 1) (řidiči nepojištěného vozidla, který způsobil škodu svým zaviněným protiprávním jednáním). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v tomto rozsahu je důvodné, jinak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících plnění poskytnuté K. p., a. s., za náklady vynaložené touto pojišťovnou na náhradu škody na vozidle poškozené I. W. (55.361,- Kč), dále náklady vynaložené na odtah vozidla (2.000,- Kč), na půjčení náhradního automobilu (6.992,- Kč) a na poplatek za provedení likvidace pojistné události (6.435,30 Kč) a konečně paušální částku za provedená šetření a další úkony nutné k pověření pojišťovny a k likvidaci pojistné události (1.000,- Kč); jde o nároky se samostatným skutkovým základem, byť mají původ v totožné škodné události. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu žalobkyní uhrazených nákladů na odtah vozidla ve výši 2.000,- Kč, na půjčení náhradního automobilu ve výši 6.992,- Kč, na poplatek za provedení likvidace pojistné události ve výši 6.435,30 Kč a ohledně nároku na náhradu paušální částky za provedená šetření a další úkony nutné k pověření pojišťovny a likvidaci pojistné události ve výši 1.000,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částek 2.000,- Kč, 6.992,- Kč, 6.435,30 Kč a 1.000,- Kč, všech s příslušenstvím, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do nároku na náhradu plnění poskytnutého K. p., a. s., za náklady vynaložené touto pojišťovnou na náhradu škody na vozidle poškozené I. W. ve výši 55.361,- Kč) je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je důvodné, neboť odvolací soud vyřešil otázku postižního práva žalobkyně vůči řidiči vozidla, který způsobil škodu, v rozporu s judikaturou i hmotným právem.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §4 věty první zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 5. 12. 2000 (den, kdy došlo ke škodné události), tj. před novelou č. 47/2004 Sb., účinnou od 1. 5. 2004, uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §6 odst. 1 zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Podle §24 odst. 2 písm. b) zákona K. (tj. Č. k. p.) poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle §24 odst. 7 věty první zákona K. má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Nejvyšší soud již v rozhodnutích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008, vyjádřil na základě uvedené právní úpravy názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti [ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona], je nikoli osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu §4 zákona, nýbrž osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, ohledně něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. K tomuto závěru dospěl podle právní úpravy účinné před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. Vychází přitom z toho, že odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 a násl. obč. zák. nevylučuje souběžnou (solidární) odpovědnost řidiče tohoto vozidla podle §420 odst. 1 obč. zák., který způsobil škodu při téže škodní události zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek NS SSR ze dne 27. 9. 1977, sp. zn. 1 Cz 101/77, publikovaný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, případně výše citované rozsudky Nejvyššího soudu). Č. k. p. (žalobkyně) má proto podle §24 odst. 7 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za způsobenou škodu a za koho plnila. Bylo by proti smyslu daného ustanovení, kdyby postih nebyl možný proti osobě, která za škodu odpovídá na základě zavinění. Opačný výklad by možnost postihu nepřiměřeně zúžil. Má-li tedy Č. k. p. (žalobkyně) podle §24 odst. 7 a §24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, svědčí jí toto právo vůči řidiči (nepojištěného) vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla. Dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od tohoto závěru ani v posuzované, skutkově i právně zcela obdobné věci. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu proto dovolací soud považuje za nesprávný a dovolání za opodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 1) ohledně částky 55.361,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení, zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu