ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.358.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 358/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Kooperativa, pojišťovna, a.s. , Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747, IČ 47116617, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Denisovo nábř. 6, o 361.304,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 136/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2007, č. j. 12 Co 563/2007-119, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích mezitímním rozsudkem ze dne 17. 8. 2007, č. j. 4 C 136/2006-103, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu škody proti žalovanému je zcela po právu, a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalovaný jako řidič osobního automobilu VAZ 2121 Niva s přívěsným vozíkem zavinil dne 3. 7. 2003 dopravní nehodu, když u oje vozíku, který směl být provozován pouze v lese a nikoliv na pozemní komunikaci, se ulomil čep, po přibrzdění vozidla došlo k odpojení přívěsného vozíku od tažného zařízení a vozík neřízeně vjel do protisměru, kde se s ním čelně střetl řidič malého motocyklu YAMAHA J. S., jenž utrpěl těžká zranění a byla mu amputována levá dolní končetina. Žalující pojišťovna na základě pojištění automobilu VAZ 2121 Niva poskytla poškozenému plnění ve výši 1.445.218,- Kč na náhradě bolestného, za ztížení společenského uplatnění, na věcné škodě a nákladech zdravotní pojišťovny a na žalovaném, který je vlastníkem vozu VAZ 2121 Niva i přívěsného vozíku, se domáhá regresní náhrady ve výši 25% vyplaceného pojistného plnění podle §10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Přívěsný vozík nebyl schválen pro provoz na pozemních komunikacích a tažné zařízení vozu VAZ 2121 Niva nebylo registrováno. Technickou příčinou odpojení přívěsu od automobilu byla náhlá závada, způsobená odlomením duté části konce čepu oje. Soud prvního stupně shledal porušení základní povinnosti žalovaného, týkající se provozu na pozemních komunikacích, čímž se rozumí provozování vozidla, jehož technická způsobilost k provozu nebyla schválena, což bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 12 Co 563/2007-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o příčinné souvislosti mezi škodou na zdraví a věcech na straně poškozeného J. S. a jednáním žalovaného, který provozoval vozidlo, jež nesmělo být vůbec na pozemních komunikacích provozováno a nebylo k tomu způsobilé.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nemá oporu v důkazech o existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a následkem jako podmínkou povinnost k regresní náhradě podle zák. č. 168/1999 Sb. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu byly rozšířeny zákonné podmínky odpovědnosti k regresní náhradě a že odvolací soud vyložil „kauzální nexus“ v rozporu s nálezy Ústavního soudu ČR. Namítá, že podmínky „vzniku regresní odpovědnosti řidičů-pojištěnců zaplatit pojišťovně to, co plnila z havarijního pojištění z titulu objektivní odpovědnosti podle §427 a násl. obč. zák., nelze zaměňovat s podmínkami vzniku odpovědnosti k regresním úhradám, stanoveným zvláštním zákonem, jenž k naplnění podmínek vzniku nároku vyžadují nejen to, aby pojištěný porušil základní povinnost pravidel v silničním provozu, ale i to, že toto porušení má za následek vznik škody“. Dovolatel namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi porušením „základní povinnosti“ a škodou, kterou způsobil, neboť příčinou nehodového děje bylo podle nálezu znalce i podle závěru odvolacího soudu ulomení aretačního čepu závěsného zařízení. Za této situace by muselo být prokázáno, že žalovaný věděl nebo vědět měl a mohl, že jízdou s neregistrovaným přívěsným vozíkem může takový nehodový děj způsobit, pro tento závěr však není opora v provedených důkazech, naopak, jak znalec uvedl, šlo o náhlou technickou závadu, kterou nebylo možno bez demontáže zařízení předem rozpoznat. Namítá, že k nehodě by došlo i v případě, že by vozík byl schválen pro provoz na pozemních komunikacích. Rozdíl mezi objektivní odpovědností podle §427 obč. zák., na jejímž základě pojišťovna plnila poškozenému, a povinností k regresní náhradě podle §10 zákona č. 168/1999 Sb. spatřuje v tom, že technická závada na vozidle nemá žádný význam ve vztahu k odpovědnosti řidiče, zatímco podmínkou pro povinnost k regresní náhradě je „věcná příčina mezi porušenou právní normou a následkem“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst 3 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku nároku pojistitele proti pojištěnému podle §10 odst, 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 10. 12. 2007, dovolací soud v souladu s ustanovením bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Podle §10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů, má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle §10 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích rozumí provozování vozidla, jehož technická způsobilost k provozu vozidla nebyla schválena.
Především k námitce dovolatele je třeba uvést, že pojistitel za pojištěného plní poškozenému nikoliv z havarijního pojištění, nýbrž z pojištění odpovědnosti za provoz vozidla (tzv. povinné ručení), a bylo tomu tak i v daném případě. Vzhledem k tomu, že pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb. je jak řidič, tak provozovatel pojištěného vozidla, nemá pro posouzení uplatněného nároku žalobce proti žalovanému žádný význam rozlišení odpovědnosti řidiče podle §420 obč. zák. a odpovědnosti provozovatele podle §427 a násl. obč. zák., a tedy ani ta okolnost, z jakého z těchto titulů v daném případě pojišťovna poškozenému plnila.
Nicméně nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti, popř. právní skutečností, za niž se odpovídá objektivně, a vznikem škody, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost řidiče založenou na principu presumovaného zavinění (§420 obč. zák.) nebo o odpovědnost provozovatele dopravního prostředku bez zřetele na zavinění (§427 obč. zák.). V tomto směru není rozdíl v podmínkách občanskoprávní odpovědnosti za škodu oproti povinnosti k regresní náhradě podle zákona č. 168/1999 Sb., neboť existence příčinné souvislosti je nezbytným předpokladem v obou případech.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Že žalovaný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích dle §10 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., jíž se rozumí provozování vozidla, jehož technická způsobilost nebyla schválena, je evidentní a žalovaný si je toho vědom. V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi tímto porušením povinnosti žalovaného při provozu vozidla a vznikem škody, za kterou žalovaný jakožto pojištěný provozovatel a řidič odpovídá, nikoliv mezi jeho zaviněním (zda věděl nebo vědět měl o možné technické závadě) a vznikem škody. Porušením základní povinnosti žalovaného byla jízda vozidla s přívěsným vozíkem na pozemní komunikaci, pro níž nebyl uznán technicky způsobilým, nikoliv ulomení aretačního čepu závěsného zařízení. Provoz dopravních prostředků na silnicích je potenciálně nebezpečný, proto také se kladou zvýšené požadavky na stav vozidel, tj. včetně povinného schválení jejich technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích. Právě přívěsný vozík, samovolně se pohybující na silnici, jehož technická způsobilost pro provoz na komunikaci nebyla schválena, způsobil škodu jinému účastníku silničního provozu, když do něj narazil. Proč se vozík od tažného vozidla odpojil, a co způsobilo jeho odpojení, není podstatné z hlediska nároku na regres dle §10 zákona č. 168/1999 Sb.
Právní názor odvolacího soudu na vymezení skutkových okolností, mezi nimiž má být existence příčinné souvislosti zjišťována ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., je zcela správný, a jeho posouzení otázky příčinné souvislosti je v dané věci v souladu s hmotným právem i s nálezy Ústavního soudu, na něž dovolatel poukázal.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozsudek odvolacího soudu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu