ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3666.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3666/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. S. , zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalované Dott. arch. R. C. , zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Praha 4, Nuselská 375/98, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 51/2010, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č. j. 64 Co 443/2012-167, takto:
Dovolání žalobce i dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 64 Co 443/2012-167, změnil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2012, č.j. 42 C 51/2010-143, tak, že žalobu shledal co do základu opodstatněnou z jedné čtvrtiny.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že považoval nesprávně existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou za otázku právní a nikoli skutkovou a že – na rozdíl od soudu prvního stupně – posoudil odlišně spoluodpovědnost žalobce na vzniklé škodě, aniž byly náležitě zjištěny skutkové okolnosti, za nichž škoda vznikla, případně aniž zopakoval či doplnil dokazování ohledně skutečností zjištěných soudem prvního stupně. Nesprávné právní posouzení věci shledává v absenci právně významných skutkových zjištění ve vztahu k závěru o jeho 75% odpovědnosti za vzniklou škodu, když z odůvodnění rozhodnutí vůbec nevyplývá, proč je spoluodpovědný za vzniklou škodu v uvedeném rozsahu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná; ta shledává dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje jej vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním hodnocení věci [§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.]. Žalovaná se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok je opodstatněný z jedné čtvrtiny, jelikož má za to, že vznik škody byl důsledkem výlučného jednání žalobce, neboť ze strany žalované k porušení žádné povinnosti nedošlo. Popisuje skutkové okolnosti případu a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce souhlasí se žalobcem potud, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odkazuje dále na odůvodnění svého dovolání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tj. po 1. 1. 2013, Nejvyšší soud podle čl. II bodů 1 a 7 tohoto zákona rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje §237 a §238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak §241a o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a to tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
V dovolání žalované nejsou uvedeny shora popsané obligatorní náležitosti. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a tedy dovolání musí mít náležitosti stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013. Dovolatelka však zjevně odkazuje na občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ačkoli na vzájemném vztahu (diformitě) rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu přípustnost dovolání již nezávisí a ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 již na odstavce a písmena členěno není. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází z nesprávného právního názoru“, ač §241a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 upravuje (v odstavci 1) jen jeden dovolací důvod - nesprávné právní posouzení věci. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Tomuto požadavku dovolání rovněž nevyhovuje.
Dovolání, které neobsahuje údaj, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezení důvodu dovolání, je vadným podáním, které může dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatelku poučit a k doplnění dovolání ji vyzvat (§243b o. s. ř.). Protože dovolatelka nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1, §243f odst. 2 o. s. ř.).
K dovolání žalobce lze uvést, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Ač tedy odvolací soud označil otázku příčinné souvislosti nepřesně jako otázku právní, na věcnou správnost rozhodnutí neměla tato nepřesnost vliv. Odvolací soud totiž shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že příčinou vzniku škody bylo nejen jednání žalované, ale též jednání žalobce, který v rozporu s odborným doporučením vložil do stropní konstrukce železobetonovou desku, a tím konstrukci přetížil. Současně korigoval nesprávný právní názor soudu prvního stupně, že navzdory uvedenému zjištění odpovídá za škodu výlučně žalovaná, neboť v přímé příčinné souvislosti s tímto jednáním žalobce ke škodě nedošlo a nelze ani určit, jaký podíl měla tato rekonstrukce bytu žalobce „na přetvoření a průhyb stropní konstrukce mezi 2. a 3. podlažím, když zde byly i další znalcem vyjmenované okolnosti, které se na tomto průhybu stropní konstrukce podílely“. Uvedené okolnosti však nejsou okolnostmi, které příčinnou souvislost mezi jednáním žalobce a vzniem škody vylučují, bylo tedy zcela namístě, aby podíl žalobce na vzniku škody ve smyslu §441 obč. zák. byl zohledněn.
Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Odvolací soud v tomto směru postupoval podle výše uvedených závěrů a uvedl skutková zjištění, jež ho vedla ke zvýšení míry spoluodpovědnosti žalobce za vzniklou škodu; v tomto směru není jeho závěr nepodložený a z hlediska dispozice relativně neurčité právní normy obsažené v §441 obč. zák. ani nepřiměřený.
Námitky žalobce směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu (nezopakování či nedoplnění dokazování ohledně skutkových zjištění, na základě nichž došlo k odlišnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, dostatečné odůvodnění závěru o spoluúčasti žalobce na vzniku škody) nepředstavují způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti lze dodat, že odvolací soud může důkaz listinou hodnotit jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž jej znovu provedl při odvolacím jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10 pod C 770, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §234c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu