ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3895.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3895/2019-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Olivova 533, Ostrava, proti žalovanému: P. P. , narozený XY, bytem XY, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 106/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2019, č. j. 71 Co 73/2019-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, č. j. 17 C 106/2018-67, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 500 000 Kč a zaslání ve výroku specifikované omluvy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil následující skutkový stav. Žalobce v prodejně v XY napadl nejprve slovně a následně fyzicky žalovaného, který se po předchozí slovní snaze o uklidnění žalobce bránil tak, že ho povalil na zem, a protože byl žalobce agresivní, kopal žalovaného a křičel na něj, držel ho žalovaný takto až do příjezdu Policie ČR. Žalovaný žalobce nijak neuhodil. Soud prvního stupně posoudil jednání žalovaného jako nutnou obranu podle §2905 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která vylučuje jeho neoprávněnost. Fyzickou potyčku vyprovokoval žalobce a obrana žalovaného byla zcela přiměřená.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 71 Co 73/2019-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování provedením výslechu dvou svědkyň, když soud prvního stupně vycházel toliko z protokolu o jejich výslechu v rámci trestního řízení. Dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně, shodl se s jeho skutkovými závěry a převzal je. Soud druhého stupně se ztotožnil se závěrem, že ze strany žalovaného se nejednalo o neoprávněný zásah, a žalobci tak náhrada nemajetkové újmy nenáleží.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěr o vyvolání incidentu žalobcem z provedeného dokazování nevyplývá a soud vykročil z pravidel pro hodnocení důkazů. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Odvolací soud neprovedl navrhované důkazy a podrobně neodůvodnil, v čem jejich nepotřebnost spočívá, neaplikoval právní normy ohledně dokazování správným způsobem, čímž bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces žalobce (nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Námitky dovolatele, jež míří na hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přípustnost dovolání založit nemohou [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž se připomíná, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem]. V posuzované věci přitom nejde ani o situaci, kdy by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a bylo by zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces (ve smyslu dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16), když odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě listinných důkazů doplněného o dvě shodné svědecké výpovědi, důkazy nebyly vnitřně rozporné a nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti. Zjištění o tom, že žalovaný fyzickou potyčku vyprovokoval, opřely soudy nejen o shodná tvrzení vyslechnutých svědkyň, nýbrž i o další důkazy (spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 53/2017, znalecký posudek vypracovaný pro trestní řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 36/2017).
Pokud dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav, protože opomenul provést důležitý důkaz pro zjištění rozhodných skutečností, kterým měla být účastnická výpověď žalobce, ani zde se nejedná o důvodnou námitku způsobilou založit přípustnost dovolání. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. právě dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17).
Těmto požadavkům odvolací soud dostál, když náležitě vyložil a odůvodnil, že důkaz účastnickou výpovědí žalobce neprovedl, neboť zjištěný skutkový stav považoval za dostačující pro rozhodnutí ve věci a s ohledem na přijatý právní názor důkazní návrh označil za nadbytečný. Tento postup odpovídá požadavkům vyjádřeným Ústavním soudem, které lze vyjádřit tak, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018). Nadto dle výslovného znění §131 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud mimo jiné nařídit jen tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak; jsou-li tedy k dispozici jiné důkazy, odpovídá zákonu i ustálené judikatuře, že soud čerpá skutková zjištění z nich a výslech účastníků shledá nadbytečným.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu