ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4086.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4086/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalované V. F., zastoupené advokátkou, o 23.696,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 246/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2007, č. j. 11 Co 105/2007-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.727,70 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 4. 2007, č. j. 11 Co 105/2007-66, potvrdil ve vztahu k žalované rozsudek ze dne 20. 9. 2005, č. j. 20 C 246/2004-41, jímž Okresní soud v Chebu uložil žalované a A. V. (původní druhá žalovaná) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 23.696,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná jako řidička automobilu, k němuž nebylo sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a jehož provozovatelem byla A. V., zavinila dopravní nehodu a odpovídá tak za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. spolu s provozovatelkou, odpovědnou podle §427 obč. zák.; je proto povinna nahradit plnění, které žalobkyně na náhradě škody zaplatila poškozenému z dopravní nehody podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), ve znění účinném do 30. 4. 2004.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že žalovaným v tomto řízení může být jen ten, komu vznikla povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, tedy jen A. V. jako vlastník vozidla. Žalovaná není v tomto řízení pasivně legitimována, proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť otázka odpovědnosti řidiče v řízení o nároku Č. k. p. podle §24 odst. 7 zákona není odvolacími soudy rozhodována rozdílně a judikatura je v této oblasti konstantní. Skutkové podstaty uvedené v §420 obč. zák. a §427 obč. zák. stojí vedle sebe a v případě vzniku škody může odpovídat jak provozovatel, tak řidič. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12., čl. II., části první zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12., část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které mají zásadní význam pro rozhodovací praxi soudů vůbec. O takový případ se zde nejedná. Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008, vyjádřil názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti [ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona] je vedle osoby, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu §4 zákona, i osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, u něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. Č. k. p. (žalobkyně), která má podle §24 odst. 7 a §24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, proto svědčí toto právo i vůči žalované řidičce, která odpovídá za škodu vzniklou při provozu vozidla.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, takže dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Kromě toho důvodem pro odmítnutí dovolání je i ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu se týká nároku v celkové výši 23.696,- Kč, sestávajícího z věcné škody ve výši 21.196,- Kč (po částečném uhrazení částky 1.800,- Kč ze strany žalované) a poplatku za vyřízení pojistné události ve výši 2.500,- Kč. Ačkoliv se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže škodné události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Za situace, kdy u nároku na náhradu poplatku za vyřízení pojistné události bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků uvedenou limitní částku přesahuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z limitované sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2.832,50 Kč podle §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, obojí zvýšené o DPH 19 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tedy celkem 3.727,70 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu