ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4107.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4107/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. N. a b) B. K. , obou zastoupených JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalované Mgr. D. P. , advokátce se sídlem Jihlava, Jiráskova 3960/32, za účasti Generali Pojišťovny a. s., IČO 61859869, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem v Praze 5, Kinských 76/7, o 420.533 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 365/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 Co 174/2014-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.762 Kč k rukám JUDr. Jana Havlíčka, advokáta se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 110/64, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 Co 174/2014-87, ve spojení s usnesením ze dne 12. 1. 2016, č. j. 17 Co 174/2014-94, byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 2. 2014, č. j. 3 C 365/2013-34, rozhodnuto
o nákladech odvolacího řízení a nákladech řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem. K vydání rozsudku pro uznání přistoupil okresní soud po marném uplynutí lhůty pro vyjádření k výzvě dle §114b odst. 1 o. s. ř., v jehož důsledku došlo k fikci uznání nároku žalovanou. Odvolací soud v souladu s ustanovením 212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §205b o. s. ř. přezkoumal rozsudek pro uznání a dovodil, že byly naplněny podmínky pro jeho vydání. Neztotožnil se s tvrzením žalované, že v podání vyjádření k žalobě jí zabránily vážné důvody, neboť její zdravotní potíže nebyly takového charakteru, aby jí znemožnily alespoň sdělit soudu, že má vážný důvod, pro který se nemůže vyjádřit ve stanovené lhůtě. Zdůraznil, že si žalovaná jako advokátka musela být vědoma závažnosti výzvy ve smyslu §114 b odst. 1 o. s. ř., sama připustila, že spor konzultovala s kolegyní a uvědomila pojišťovnu. Proto odvolací soud neshledal důvody tvrzené žalovanou za závažné, odůvodňující nevydání rozsudku pro uznání.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v rozdílném rozhodování dovolacího soudu, a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dle dovolatelky nebyly v dané věci splněny podmínky pro vydání výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť již sama žaloba trpěla vadami. Dovolatelka je dále přesvědčena, že jí v podání vyjádření bránily závažné důvody, jež odvolací soud neuznal. Těmito důvody jsou dle dovolatelky závažné psychiatrické obtíže, kterými dovolatelka dle vyjádření ošetřujícího psychiatra trpí, zejména těžký depresivní stav projevující se výpadky paměti.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že byly splněny podmínky pro vydání výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř., byly tedy splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť nastala fikce uznání rozsudku a důvody, jež považuje dovolatelka za závažné, odůvodňující promeškání lhůty k vyjádření, považují žalobci za lživé, účelové a dodatečně vykonstruované. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné, a proto navrhují zamítnout dovolání v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právnického vzdělání dovolatelky (§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné z důvodu rozdílného rozhodování dovolacího soudu. Ačkoli takové znění přesně neodpovídá dikci ustanovení §237 o. s. ř., bylo by možno dovodit, že dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v řešení otázky hmotného či procesního práva rozhodované dovolacím soudem rozdílně, avšak podle konstantní judikatury dovolacího soudu má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i rozdílná rozhodovací praxe, tedy rozdílné právní posouzení téže otázky v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání takto vymezenou rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu postrádá.
Z dovolatelkou citované judikatury dovolacího soudu pak lze usuzovat spíše na námitku rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak ani v takovém případě nelze shledat dovolání přípustným, neboť výhrady dovolatelky směřují především do samotného právního posouzení nároku žalobců. Námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje žalobu jako vadnou, jsou přesně těmi rozhodujícími skutečnostmi, které žalovaná měla uvést na svoji obranu ve vyjádření k žalobě. Odvolací soud shledal žalobu jasnou, úplnou a obsahující rozhodné skutečnosti, na jejímž základě bylo možné pokračovat v řízení. Žaloba zní na konkrétní peněžitou částku, jíž se žalobci domáhají. V případě rozsudku pro uznání se právní posouzení věci odvolacím soudu omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Již ze žaloby ale i ze samotných tvrzení dovolatelky je zjevné, že výzva dle §114b odst. 1 o. s. ř. byla důvodná a oprávněná. Dovolatelka byla vyzvána k zaplacení žalované částky před podáním žaloby a na tuto výzvu nereagovala, z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je zřejmé, že nejde o zcela jednoduchou věc nevyžadující rozsáhlejší přípravu ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 173.
Uvádí-li dovolatelka judikaturu dovolacího soudu k odůvodněnosti výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř., lze na tuto judikaturu odkázat. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005).
Konečně dovolatelkou uváděné zdravotní obtíže či předvánoční stres nejsou ani dle dovolacího soudu závažnými důvody, které by jí znemožnily podat ve věci vyjádření. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, Soubor C 3360).
Dovolatelka v odvolání dokonce výslovně uvedla, že podání sepsala a chtěla odnést na podatelnu soudu, avšak pro bolesti v lýtku tak neučinila, což si následně neuvědomila. Z uvedeného je však zjevné, že se nejednalo o natolik závažný důvod, pro který nemohla objektivně výzvě vyhovět, ani uvědomit soud a požádat o prodloužení lhůty pro vyjádření. Dovolací soud zdůrazňuje, že dovolatelka je advokátka znalá práva, a tím spíše si měla být vědoma procesních důsledků nevyhovění výzvě k vyjádření.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolatelka nevymezila „rozdílné rozhodování dovolacím soudem“, a právní otázky, v jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, namítané dovolatelkou, byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání tak není dle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta zastupujícího žalobce za podání vyjádření k dovolání ve výši 16.032 Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky) a a 21 % DPH ve výši ve výši 3.430 Kč, tj. celkem 19.762 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu