ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4205.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4205/2016-192
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: GURMET Lanškroun s. r. o. , se sídlem Plzeňská 1270/97, Praha 5, IČO: 03541479, zastoupená Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem Plzeňská 1972/158, Praha 5, proti žalovanému: město Lanškroun , se sídlem úřadu nám. J. M. Marků 12, Lanškroun, IČO: 00279102, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, o 881.119,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 112 C 2/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 Co 14/2016-163, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 Co 14/2016-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 112 C 2/2012-115, zamítl žalobu na zaplacení 881.119,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Požadovaná částka představuje náhradu za plnění, které ve dnech 6. 9. a 10. 9. 2012 poskytl J. M. své podnájemnici - společnosti GURMAN Lanškroun, s.r.o., za věci zničené protiprávním postupem žalovaného (v průběhu řízení J. M. uplatněnou pohledávku vůči žalovanému postoupil obchodní společnosti GURMET, s.r.o., nynější žalobkyni). Soud vyšel ze zjištění, že žalované město jako pronajímatel dne 2. 1. 1996 uzavřelo s J. M. a S. M. jako nájemci nájemní smlouvu k prostorám restaurace P. Dne 24. 3. 2010 žalovaný zamezil nájemcům a hostům vstup do restaurace z důvodu, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, v důsledku toho byla shledána neplatnou také podnájemní smlouva nájemců s GURMAN Lanškroun, s. r. o. Dne 30. 3. 2010 a 13. 4. 2010 žalovaný doručil výzvy k převzetí potravin a alkoholu z prostor restaurace J. M., který na ně nereagoval, proto podle názoru soudu „odpovědnost vlastníka zboží převažuje odpovědnost žalovaného“ a právní předchůdce žalobkyně si škodu způsobil sám. Zboží uskladněné v uzavřené restauraci se zkazilo, bylo sepsáno notářským zápisem na základě místního šetření provedeného dne 29. 7. 2010 a jeho hodnotu stanovil znalecký posudek ze dne 27. 7. 2014. Část zboží (vína a destiláty) byla uskladněna v jiném místě a byla rovněž znehodnocena. K námitce promlčení vznesené žalovaným soud dovodil, že bylo-li dne 29. 7. 2010 provedeno místní šetření v restauraci za účasti notářky, pak v tomto okamžiku bylo zřejmé, že některé potraviny chybí nebo jsou zkažené. Dvouletá promlčecí doba nároku na náhradu škody tak uplynula dne 29. 7. 2012, takže žalobce, který podle svého tvrzení poskytl podnájemci plnění v září 2012, plnil na promlčenou pohledávku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 Co 14/2016-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaný porušil právní povinnost svévolným zamezením přístupu do restaurace. Zaplacením hodnoty zkaženého zboží podnájemci tedy J. M. splnil za žalovaného povinnost k náhradě škody a vznikl mu vůči němu nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle §454 obč. zák. Tento nárok je však promlčený, protože J. M. plnil na již promlčený nárok. Restaurace byla totiž na základě předběžného opatření znovu zpřístupněna dne 29. 7. 2010, kdy poškozená společnost zjistila, že došlo ke škodě na uskladněných věcech a že některé věci chybí. Výše škody byla zjistitelná z inventurních zápisů a osoba škůdce byla rovněž známa, neboť jak poškozený, tak i nájemce věděli, že přístupu do restaurace zamezil žalovaný. Od 29. 7. 2010 počala tedy žalobkyni plynout dvouletá promlčecí doba. Odvolací soud odmítl, že by na tomto závěru něco měnila skutečnost, že v roce 2014 žalovaný část zboží právnímu předchůdci žalobkyně vrátil ve zcela znehodnoceném stavu. Z těchto důvodů označil odvolací soud další odvolací námitky za nepodstatné.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby, neboť nesprávně stanovil příčinu škody a okamžik jejího vzniku. Skutečnou příčinou vzniku škody totiž nebylo samotné zamezení přístupu do předmětných prostor, nýbrž nevhodné uskladnění zboží po jeho odvozu z restaurace. Kdyby žalovaný odvezené zboží řádně uskladnil, škoda by nevznikla, a právě tím byla porušena prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Subjektivní promlčecí doba tak nemohla běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odvozu zboží, ale až od chvíle, kdy bylo zboží poškozenému vráceno, tedy v červenci 2014. Tím, že nesprávně stanovil příčinu vzniku škody, dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. K tomu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobkyně za nepřípustné. Má za to, že dovolatelka napadá skutkové zjištění, totiž určení příčiny vzniku škody, stanovení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby a otázku, kdy bylo možné zjistit, kdo škodu způsobil. Tvrzení, že by žalobkyně mohla škodu zjistit až v roce 2014, považuje za více jak nepravděpodobné. Promlčecí doba tedy počala běžet 29. 7. 2010 a námitka promlčení je oprávněná. I kdyby dovolací soud shledal dovolání přípustným a případně by i uznal námitku žalobkyně ohledně běhu promlčecí doby, žalovaný nadále setrvává na názoru, že žaloba není po právu, neboť nebyly splněny základní předpoklady pasivní legitimace žalovaného.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017
- srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán důvodem vymezeným v dovolání, proto se mohl zabývat jen právní otázkou promlčení nároku na náhradu škody způsobené znehodnocením zboží po znepřístupnění restaurace žalovaným. Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce počátku běhu promlčecích dob, je proto podle §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. např. výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, publikovaný pod S III, str. 279-280, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, uveřejněný pod C 2145 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody se váže na vědomost poškozeného o vzniku škody a o škůdci, tj. o osobě, která za ni odpovídá. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (na některé odkazuje také dovolatelka) jednoznačně plyne, že znalost o osobě škůdce se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Nemusí jít přímo o nezpochybnitelnou jistotu, nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu; vychází se přitom z prokázané vědomosti poškozeného. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 2202, C 2220 a C 7827).
Vzhledem k tomu, že o vzniku škody se poškozený nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikla, je pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby významné i určení příčiny škody, a zejména pak závěr, kdy tato příčina vyvolala snížení majetkového stavu poškozeného, tj. kdy škoda vznikla. Tehdy počíná běžet objektivní promlčecí doba a nejdříve v ten samý okamžik se může poškozený o škodě a škůdci dozvědět. Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci se tak stalo v celém rozsahu dne 29. 7. 2010, není přesný, neboť nerozlišuje charakter zablokovaných věcí ani jejich odlišný osud.
Odvolací soud dovodil, že příčinou vzniku škody na věcech umístěných v restauraci bylo zamezení přístupu právní předchůdkyně žalobkyně do těchto prostor a že se zboží v důsledku toho zkazilo. Okamžik, kdy se poškozená dozvěděla o zničení tohoto zboží, vztáhl logicky a důvodně k datu umožnění vstupu do restaurace, kdy bylo na místě provedeno ohledání uskladněných věcí a zjištěno jejich znehodnocení. Podle obsahu spisu je však zřejmé, že tento závěr se může týkat jen části škody, to znamená zničení či poškození těch potravin, které se dne 29. 7. 2010 v restauraci nacházely a které doznaly újmy za dobu nepřístupnosti prostor. Jestliže ovšem ze skutkových zjištění vyplývá, že část zboží byla již předtím odvezena na jiné místo (J. M. byl ostatně žalovanou vyzván dne 23. 3. 2010 k jejich převzetí), poškozená nemohla při ohledání prostor restaurace nabýt vědomost o škodě na té části zboží, která se zde nenacházela a na níž ostatně nejspíše k tomuto datu ani škoda nevznikla vzhledem k tomu, že šlo o potraviny trvanlivější (například alkohol, apod.). Je tedy zřejmé, že dovodil-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby shodně ve vztahu k celému sortimentu bez rozlišení, zda a kdy škoda na části potravin před uvedeným datem vznikla, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce vztahu promlčecích dob.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že není možné o věci rozhodnout, zrušil jej (§243e odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soud v dalším řízení znovu posoudí námitku promlčení s rozlišením k jednotlivým druhům zboží a nebude-li nárok promlčen zcela, bude se zabývat dalšími odvolacími námitkami, zejména ohledně závěru soudu prvního stupně o zavinění si škody právním předchůdcem žalobkyně. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu