ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.422.99.1
sp. zn. 25 Cdo 422/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ E. T. a B/ J. T., proti žalované I. - Inženýrské a realitní organizaci P., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 193/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 1998 č.j. 16 Co 282/98-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 3. 1998 č.j. 21 C 193/94-76 uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku zajistit uvedení fasády rodinného domu č.p. 1000 v P. - K., ul. U Ž. do původního stavu, v jakém se nacházela dle pasportizace z července 1987, a to novým nástřikem dle technologie, kterou byla zhotovena, to jest nátěrovou hmotou AKRYNAT nebo nátěrovou hmotou s obdobnými vlastnostmi. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že v období let 1987-1991 byla v bezprostřední blízkosti rodinného domku žalobců prováděna stavba s označením JM II. Z-041 - dešťová usazovací nádrž. Pro tuto stavbu bylo dne 5. 12. 1989 pod č.j. 1430/89/KR vydáno stavební povolení pro stavebníka V. V. (V. h. m. P. - V. s.), což byl dřívější název žalované, v němž mimo jiné byla stanovena povinnost stavebníka řádně čistit vozy vyjíždějící ze staveniště a při zahájení stavby opatřit území určené pro výstavbu dvoumetrovým neprůhledným oplocením vůči všem užívaným objektům. V době pasportizace stavebních objektů z července 1987 byl předmětný dům žalobců nový, v dobrém technickém stavu, bez zjevných závad, při pasportizaci ze dne 7. 1. 1991 byl tento dům zašpiněn od stavebního provozu a podle zápisu z 10. 10. 1991 byla po celé ploše objektu zašpiněna fasáda. Soud prvního stupně posuzoval nárok žalobců na náhradu škody způsobené na jejich nemovitosti podle občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 a dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou povinnost danou stavebním povolením, což je v příčinné souvislosti se škodou žalobců, neboť předmětný dům byl před zahájením stavby v pořádku, zašpinil se v důsledku stavebního provozu a k tomu by nedošlo, kdyby žalovaná splnila své povinnosti uložené stavebním povolením. Za splnění těchto povinností pak nelze považovat její ujednání v hospodářské smlouvě s dodavatelem ze dne 27. 6. 1989, která předcházela vydání stavebního povolení a byla jeho předpokladem. Své odpovědnosti se žalovaná nezprostila ani podle ustanovení §421 odst. 3 obč. zák., neboť nevynaložila veškeré úsilí k tomu, aby škodě zabránila, neboť měla splnění uložené povinnosti alespoň kontrolovat. Soud prvního stupně proto shledal důvodným nárok žalobců na náhradu škody uvedením jejich nemovitosti do původního stavu podle §421 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 1998 č.j. 16 Co 282/98-90 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání vzhledem k tomu, že problematika náhrady škody byla již konstatní judikaturou vyřešena. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalované podle §421 obč. zák., neboť podle jeho názoru soud prvního stupně správně posoudil otázku vzniku škody jako důsledku nedodržení podmínek stavebního povolení žalovanou, a shodně s ním dovodil, že za splnění povinnosti uložené stavebníkovi nelze považovat ujednání v hospodářské smlouvě s dodavatelem stavby. Vůči němu jako vlastnímu realizátorovi stavby má případně stavebník regresní nárok.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítá, že oba soudy pochybily při výkladu příčinné souvislosti, když dovodily, že za škodu odpovídá žalovaná jako stavebník (investor, jemuž bylo vydáno stavební povolení) a nikoliv dodavatel, který na základě hospodářské smlouvy stavbu prováděl a zřejmě podmínky stavebního povolení nedodržel, ačkoliv byl povinen dodržovat podmínky stavebního povolení stejně jako stavebník. Činností žalované nemohlo dojít k žádné škodě, neboť ta byla investorskou organizací, stavbu zajišťovala pouze organizačně a fakticky žádnou činnost neprováděla. Podle názoru dovolatelky je příčinná souvislost naopak dána u dodavatele, neboť škodnou událostí v daném případě je provoz neočištěných vozů, prašnost provozu, případně opomenutí ve výstavbě příslušného oplocení (ochrany objektů), a je tedy nepochybné, že škoda vznikla z důvodu činnosti dodavatele stavby, a to porušením povinností vyplývajících z ustanovení §415 obč. zák. a dále podle §421 obč. zák. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř./.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o.s.ř./, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že právní předpis nesprávně vyložil. Z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře.
Podle ustanovení §421 odst. 1 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991) organizace odpovídá občanovi za škodu, kterou mu způsobila porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 pak je škoda způsobena organizací, jestliže byla způsobena v rámci plnění jejích úkolů těmi, kteří tyto úkoly plnili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se organizace odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Své odpovědnosti se však nemůže zprostit poukazem na to, že plnila opatření nadřízených orgánů.
Předpokladem odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení je porušení právní povinnosti ze strany organizace, škoda jako majetková újma a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
V daném případě za skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že žalobcům vznikla škoda tím, že byla pošpiněna fasáda jejich domku v P., K. K tomu došlo v důsledku skutečnosti, že dům spolu s dalšími okolními objekty nebyl zajištěn proti následkům stavebního provozu při stavbě dešťové usazovací nádrže v bezprostřední blízkosti tohoto domu, jak bylo stanoveno v podmínkách stavebního povolení. Příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením povinností stanovených ve stavebním povolení je tedy jednoznačně dána. Dovolatelka toto nepopírá, namítá však nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti, neboť tyto povinnosti porušil taktéž dodavatel, jemuž žalovaná zadala realizaci stavby a který byl povinen dodržovat podmínky stavebního povolení stejně jako stavebník.
K námitkám dovolatelky je třeba předně uvést, že nárok poškozených na náhradu škody proti dodavateli stavby nebyl v tomto řízení uplatněn a nebyl tedy ani předmětem řízení. Z hlediska odpovědnosti žalované je rozhodující, že shora uvedené předpoklady odpovědnosti podle §421 obč. zák. byly splněny. Právní názor odvolacího soudu, že za škodu vzniklou následkem porušení právní povinnosti, která byla správním orgánem uložena stavebníkovi, odpovídá stavebník, je správný a není rozhodující, zda konkrétní stavební práce zajišťoval stavebník sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, jemuž zadal provedení díla. V daném případě nejde totiž o protiprávnost, spočívající v prašnosti vlastního provozu na stavbě, nýbrž o protiprávnost, spočívající v nerespektování podmínek, za nichž bylo stavebníkovi povoleno stavbu provést. Není sice vyloučena odpovědnost dodavatele, pokud ten nedodržel své povinnosti, jež v rámci smluvně založeného závazkového právního vztahu se stavebníkem převzal; jeho případná odpovědnost vůči objednateli díla za porušení povinnosti, která je obsahem jejich vlastního závazkového vztahu, však nevylučuje odpovědnost stavebníka vůči třetím osobám za škodu vzniklou následkem porušení povinností, jež mu byly uloženy, a žalovaná jako stavebník se nemůže své odpovědnosti zprostit poukazem na to, že si k vlastnímu provedení stavby sjednala nějaký další subjekt. Otázku příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním toho, komu byly povinnosti uloženy, pak odvolací soud vyřešil zcela v souladu s konstantní judikaturou.
Danému dovolacímu přezkumu předložené právní otázky tak nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková