ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4313.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4313/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. T. F. , jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. M. K., bytem a místem podnikání v H. K., zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 13, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 62/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2008, č. j. 21 Co 527/2007-627, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2008, č. j. 21 Co 527/2007-627, pokud jím byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2007, č. j. 13 C 62/2001-506, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.011.396,12 Kč, se zamítá ; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce - původně Ing. M. K. (dále též jen „úpadce“), nyní správce konkursní podstaty tohoto úpadce (dále též jen „žalobce“), se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Škoda měla úpadci vzniknout tím, že Finanční úřad v Hradci Králové jako správce daně v rozporu se zněním zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vrátil úpadci nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) na účet, který měl úpadce určen ke splácení bankovního úvěru, nikoliv na účet, ze kterého splácel leasingové splátky a který byl uveden v žádosti o registraci DPH. Pro nezaplacení leasingových splátek leasingová společnost Firex odebrala úpadci zapůjčené stroje, čímž mu bylo znemožněno další podnikání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, č. j. 30 Cdo 1746/2000-233, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2000, č. j. 25 Co 547/99-220, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1999, č. j. 13 C 178/95-190, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že postup pracovnice finančního úřadu, která porušila své povinnosti, přepsala-li číslo účtu na formuláři žádosti o registraci DPH na pokyn osoby, která byla zaměstnancem úpadce, aniž si ověřila, zda má tato osoba písemné pověření jeho jménem jednat a uvedený pokyn vydat, objektivně sám o sobě znamená nesprávný úřední postup ve smyslu §18 odst. 1 zákona a stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
K odvolání žalobce poté Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 21 Co 186/2005-320, zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004, č. j. 13 C 62/2001-261, ve vztahu k žalovanému státu, potvrdil jej ve vztahu k Finančnímu ředitelství Hradec Králové a Finančnímu úřadu v Hradci Králové a vrátil věc soudu prvního stupně s tím, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a ukončením podnikání úpadce. Bezprostřední příčinou úpadku bylo odebrání tiskařského zařízení po ukončení leasingové smlouvy z důvodu nezaplacení splátky leasingu, k čemuž došlo tím, že chybou finančního úřadu byla částka 381.222,- Kč poukázána úpadci na účet, z nějž inkasovala svou pohledávku banka, nikoliv na účet určený úpadcem k hrazení leasingových splátek.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 13 C 62/2001-506, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.813.767,12 Kč, zamítl žalobu ohledně částky 17.080.552,45 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že úpadce podnikal na základě živnostenského oprávnění v oboru ofsetový tisk. Dne 11. 11. 1993 požádal Finanční úřad v Hradci Králové o vrácení nadměrného odpočtu DPH za 2. čtvrtletí 1993 ve výši 381.222,- Kč na jím označený účet. Finanční úřad poukázal tuto částku na jiný účet, který si úpadce dne 5. 1. 1993 zřídil u Československé obchodní banky v souvislosti se smlouvou o úvěru ve výši 3 miliony Kč (s povinností úvěr splatit ve třech splátkách po jednom milionu Kč s tím, že poslední splátka byla splatná 30. 9. 1993); vrácená částka proto byla použita na úhradu dlužné splátky úvěru a úpadce ji nemohl použít na leasingovou splátku s již odloženou splatností ve výši zhruba 400.000,- Kč a na řádnou splátku k 15. 11. 1993 tak, jak předpokládal podle dohody s akciovou společností Firex ze dne 20. 10. 1993. Následně s ním tato společnost z důvodu prodlení s placením leasingových splátek ukončila smluvní vztah a odebrala mu dne 22. 12. 1993 zapůjčené tiskařské stroje. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2003, č. j. 44 K 276/97-122, byl na majetek Ing. M. K. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. T. F. Soud prvního stupně uzavřel, že došlo-li v důsledku nesprávného úředního postupu k odebrání předmětu leasingu a k ukončení veškeré podnikatelské činnosti, nemohl úpadce dostát svým závazkům vzniklým v souvislosti s podnikáním v roce 1993 v celkové výši 13.011.396,12 Kč (pohledávka Ing. P. T. z dodávky zboží v roce 1993 ve výši 18.195,75 Kč, L. C. z dodávky zboží v roce 1993 ve výši 18.195,75 Kč, OSPAP Velkoobchod papíren, a. s., z dodávky výrobního materiálu v roce 1993 ve výši 176.734,- Kč, ČSOB, a. s., z nesplaceného podnikatelského úvěru poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši 7.653.676,08 Kč, Východočeské papírenské, a. s., z neuhrazených dodávek plynu v roce 1993 ve výši 112.796,- Kč, České správy sociálního zabezpečení z neuhrazeného nedoplatku pojistného za rok 1993 ve výši 303.567,- Kč, Jiřího Čejky z nesplaceného podnikatelského úvěru poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši 625.170,42 Kč, Zbyňka Čejky z nesplaceného podnikatelského úvěru poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši 312.585,21 Kč, Mgr. J. Č. z nesplaceného podnikatelského úvěru poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši 312.585,21 Kč, JUDr. M. N., správce konkursní podstaty úpadce Firex, a. s., z neuhrazených leasingových splátek v roce 1993 ve výši 3.088.696,70 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR z neuhrazeného pojistného za rok 1993 ve výši 389.194,- Kč). U těchto závazků soud shledal příčinnou souvislost s nesprávným úředním postupem, který vedl k ukončení podnikatelské činnosti, proto žalobě v této části vyhověl. Žalobu na náhradu ušlého zisku ve výši 17.080.522,45 Kč zamítl, neboť znalecký posudek Ing. Prokopa, předložený žalobcem jako listinný důkaz, hodnotil jako nevěrohodný pro jeho rozpornost s ostatními provedenými důkazy. Podle znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Ing. Vladimírem Horákem ke zjištění výše předpokládaného ušlého zisku ze zakázek pro zákazníky T. a T. byl předpokládaný zisk 802.371,- Kč. Proto soud přiznal žalobci náhradu škody pouze v této výši.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 1. 2008, č. j. 21 Co 527/2007-627, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně dalších 13.011.396,12 Kč zamítl, jinak rozsudek v tomto (ohledně 802.371,- Kč) a zamítavém výroku o věci samé potvrdil, zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem finančního úřadu, ukončením podnikání žalobce a škodou ve formě ušlého zisku z prokázaných zakázek s panem T. a T. ve výši 802.371,- Kč. Ze závěru znalce, že úpadce splňoval kritéria úpadku už v roce 1993, nelze dovodit, že by ukončil podnikání právě na konci roku 1993 a že by právě z tohoto důvodu nepřikročil k realizaci těchto dvou zakázek. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že úpadce měl sjednány zakázky, které nemohl realizovat výlučně z toho důvodu, že bylo ukončeno jeho podnikání v důsledku odebrání strojů pro nezaplacení sjednané leasingové splátky, neboť tyto zakázky byly sjednány bezprostředně před odebráním strojů, a není rozumný důvod se domnívat, že by úpadce k realizaci těchto zakázek nepřikročil, pokud by mohl v podnikání pokračovat. Shodně se soudem prvního stupně nepovažoval odvolací soud za prokázaný vznik dalšího ušlého zisku ve výši 17.080.552,45 Kč. Oba znalci totiž při jeho vyčíslení stanovili podmínky, za nichž by bylo možno zisku dosáhnout. Podle znalce Ing. Horáka nebylo zřejmé, zda bylo tiskařské zařízení úpadce v době objednávek v listopadu 1993 plně funkční, splnitelnost dodávek na přelomu let 1993 a 1994 tak byla závislá též na externích dodavatelích, a to jak z důvodu náběhu (zkušebního provozu tiskařského zařízení), tak i absence hodnověrného doložení jeho plné funkčnosti. Úpadce nemohl vinou poruchy tiskařského stroje plnit svůj podnikatelský záměr, a to prakticky od počátku roku 1993, takže celková ztráta z podnikání dosáhla za celý rok 1993 téměř 4.000.000,- Kč. Ekonomický záměr byl předimenzovaný z hlediska ziskovosti, avšak realizovatelný za podmínky realizace zakázek pro pana T. a T. a dalších zakázek, při sjednání odkladů plateb úvěrových splátek a úroků, eventuálně při možnosti získání překlenovacího úvěru a při umožnění nových splátek v tu dobu již splatných leasingových splátek. Na celkovou ekonomickou situaci úpadce v listopadu 1993 proto nevrácení nadměrného odpočtu DPH na určený bankovní účet nemělo zásadní vliv. Ostatně i znalec Ing. Prokop označil za podmínku další činnosti úpadce dohodu s věřiteli o restrukturalizaci splátkových kalendářů úvěrové smlouvy a leasingových smluv, případně pozdější vstup finančně silného investora, získání zajímavého tržního podílu a naplnění kapacity výrobní technologie na úroveň kalkulovanou ve finančním plánu, a to v relativně krátké době v řádu měsíců. Proto odvolací soud za situace, kdy se pouze předpokládá vstřícný přístup úpadcových věřitelů, funkčnost strojního zařízení a realizovatelnost podnikatelského záměru, bez prokázání existence konkrétních zakázek v letech 1993 až 2005, jimiž by byla naplněna kapacita strojního zařízení, neshledal reálnou možnost zisku z podnikání v tomto období; to zejména vzhledem k platební neschopnosti, v níž se úpadce prokazatelně nacházel ještě před nesprávným úředním postupem finančního úřadu v důsledku podhodnocení finančních rizik spojených s dluhovým financováním investice a tržních rizik spojených s postupným náběhem zakázkové náplně strojního zařízení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se škody spočívající v pohledávkách uznaných v konkursu, neboť vznik těchto pohledávek není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem finančního úřadu. Jde o dosud nesplacené dluhy vzniklé z úpadcových závazků ze smluv uzavřených v souvislosti s podnikáním v roce 1993 (ze smlouvy o úvěru, z kupních a leasingových smluv, tedy ze vzájemného závazkového vztahu dlužníka a věřitele založeného smluvním ujednáním), případně jde o odvody sociálního a zdravotního pojištění; rozhodnutí o těchto nárocích spočívá na jiných důvodech, než je právní posouzení ušlého zisku podnikatele. Částka, kterou úpadce dluží, není újmou, která by byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem finančního úřadu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výroku ohledně zamítnutí žaloby o 17.080.552,45 Kč a zrušujícímu výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., a odůvodňuje jej podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku spatřuje v tom, že právní otázka určení a výpočtu ušlého zisku je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně a je v této věci řešena v rozporu s hmotným právem. Namítá, že odvolací soud zcela pominul smysl a podstatu právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněném pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodl v rozporu s ním a bez ohledu na znalecké posudky znalců vyčíslujících ušlý zisk úpadce. Podle žalobce z provedených důkazů, a to zejména ze znaleckých posudků v kombinaci s výpovědí svědka T., bylo lze důvodně a s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat dosažení zisku, a to nejméně ve výši 9.635.036,- Kč za období let 1994 až 2005, jak stanovil znalec Ing. Horák. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že bazíruje na předložení písemných objednávek konkrétních zákazníků na celé posuzované období 12 let. Odvolací soud ve výčtu předpokladů ke vzniku ušlého zisku neuvedl vyslechnutými svědky prezentovaný a avizovaný zájem o služby úpadce a z něho vyplývající plánované objednávky, které pouze a jen nebyly písemně stvrzeny. Poukazuje na judikaturu týkající se analogických případů ušlého zisku z pronájmu nemovitosti, kdy se zkoumají, většinou znalecky, obvyklé okolnosti a běžné poměry na daném trhu a zjišťuje se zisk, kterého by mohl dosáhnout kterýkoliv průměrný podnikatel v předmětném podnikatelském oboru v daném místě a čase. Ohledně náhrady škody spočívající v závazcích úpadce uznaných v konkursu dovolatel namítá, že oba soudy neprovedly dokazování za účelem zjištění, které ze závazků úpadce uznaných v konkursu vznikly před nesprávným úředním postupem a které vznikly později. Odvolací soud všechny tyto závazky bez dalšího ponechal v jedné množině, přestože je zřejmé, že některé z nich vznikly, resp. staly se splatnými až po datu, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V této části je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a je postaveno na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud vybočil z ustálené soudní judikatury, která ani z absence právního titulu žalovaného nároku nevyvozuje negativní konsekvence vůči žalobci, ba naopak ukládá soudu, aby existenci právního titulu v takovém případě dovodil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a má za to, že dovolání žalobce je bezdůvodné a v části napadající potvrzující výrok nepřípustné, neboť rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobce v části žaloby, v níž se domáhá nároku ve výši 17.080.552,45 Kč, neprokázal existenci rozjednaných konkrétních zakázek a tím neprokázal výši škody. Žalovaná se také ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že pohledávky uznané v konkursu nejsou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, neboť tyto závazky vznikly ze zcela jiných příčin.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je zčásti přípustné (v tomto rozsahu není důvodné), jinak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval přitom podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 13.011.396,12 Kč, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Částka 13.011.396,12 Kč představuje souhrn dluhů, které úpadci vznikly zčásti ze závazkových vztahů, které sám uzavřel (např. pohledávky z dodávek zboží, z nesplacených podnikatelských úvěrů, z dodávek plynu či z neuhrazených leasingových splátek), zčásti z povinností plynoucích mu ze zákona (neuhrazené zdravotní a sociální pojištění). Odvolací soud správně nepovažoval tvrzené snížení majetkového stavu o částku odpovídající takovým povinnostem za ušlý zisk. Ostatně vzhledem k tomu, že tyto pohledávky byly přihlášeny do konkursu, aniž by bylo doloženo, že je úpadce zaplatil, jeho majetkový vztah se nesnížil a škoda mu nevznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nehledě k tomu, že plnění smluvní povinnosti, která nebyla založena škodnou událostí, vůbec nemá charakter odškodnitelné újmy. Úpadce byl povinen plnit bez ohledu na to, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ten mohl vyvolat případně jen prodlení se splněním, avšak pouze tehdy, jestliže by byl rozhodující příčinou, proč se úpadce ocitl v platební neschopnosti.
Jednou z podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je totiž vztah příčinné souvislosti (příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem majetkové újmy (škody). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nesprávný úřední postup finančního úřadu sice znemožnil úpadci uhradit část již splatných splátek leasingové společnosti, což vedlo k ukončení leasingového vztahu a následně ke konci podnikatelské činnosti, avšak podle znalci popsané finanční situace Ing. K., který již předtím splňoval podmínky úpadku (měl více než dva věřitele, jejichž pohledávky nebyl schopen plnit a byl celkově předlužen), bylo možno rozvinutí výdělečné činnosti předpokládat jen při splnění dalších okolností na úpadci nezávislých, jejichž pravděpodobnost nebyla prokázána. Jednak tedy pohledávky, jejichž výše spolu s příslušenstvím dosáhla částky 13.011.396,- Kč, vznikly (bez ohledu na splatnost) v průběhu roku 1993 ještě před převedením vrácené DPH na nesprávný účet a před odebráním strojů, a existovaly tedy bez ohledu na nesprávný úřední postup stejně jako povinnost úpadce je zaplatit, jednak neschopnost úpadce tyto závazky plnit trvala již před nesprávným úředním postupem. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že nejde o újmu, která by byla důsledkem pochybení finančního úřadu. Jestliže se pak celkový objem dluhu zvýšil o úroky z prodlení a sankce, jde v této části o důsledek celkové finanční situace úpadce, která podle skutkového zjištění odvolacího soudu neumožňovala pokračování v podnikatelské činnosti. V době, kdy mu nesprávný úřední postup znemožnil disponovat částkou 381.222,- Kč z vrácené DPH, přesahoval tuto částku nejen celkový objem dluhů úpadce (a to výrazným způsobem), ale i samotný dluh vůči leasingové společnosti.
Z těchto důvodů není dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů opodstatněné, proto je Nejvyšší soud České republiky zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
Napadá-li žalobce dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně ušlého zisku ve výši 17.080.552,45 Kč, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce ušlého zisku je založeno na závěru, že úpadce by uskutečnil dvě již sjednané obchodní příležitosti, z nichž by plněním od pana T. a pana T. dosáhl zisku 802.371,- Kč, pokud by v důsledku nesprávného úředního postupu nedošlo k ukončení leasingového vztahu a k odebrání potřebného strojního zařízení právě v době, kdy mohl jejich zakázky realizovat. Na druhé straně za situace, kdy již byla provozní a finanční situace úpadce krajně nepříznivá (neplnil své závazky z úvěru, z leasingu ani z jiných vztahů), dovodil odvolací soud ze znaleckého posudku, že podnikání úpadce by bylo mohlo pokračovat jen v případě dosažení zmíněného zisku, vstřícného přístupu věřitelů, případného dalšího překlenovacího úvěru a zlepšení finanční situace příjmy z dalších zakázek, jejichž existenci či pravděpodobné získání však úpadce neprokázal.
Výklad ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem odpovídá zákonu i ustálené judikatuře dovolacího soudu, neboť za ušlý zisk považuje újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ztráta smluvní odměny ze smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti dostát svým smluvním závazkům může samozřejmě představovat ušlý zisk poškozeného, který v rozsahu, v jakém je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce, zakládá odpovědnost za škodu. Uzavření smlouvy není samo o sobě podmínkou pro závěr o ušlém zisku, nicméně ztracená obchodní (výdělečná) příležitost musí být prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027).
Zásadní právní význam nelze přiznat ani dovolací námitce, že odvolací soud nesprávně vyžadoval doložení dalších konkrétních smluv, z nichž mohl úpadce dosáhnout zisku. Na takovém závěru totiž rozhodnutí ve skutečnosti založeno není. Vzhledem k závěrům znaleckého posudku o stavu financí úpadce odvolací soud považoval další podnikatelskou činnost za udržitelnou jen tehdy, jestliže by se ke vstřícnému postoji věřitelů a dalším příznivým okolnostem připojily další zakázky. Za této situace není posouzení ušlého zisku rozporné po právní stránce se zákonem, nýbrž vychází ze skutkových zjištění o možnosti dalšího podnikání úpadce. Odlišná představa dovolatele o hypotetických možnostech dosažení zisku v podmínkách platební neschopnosti vůči více subjektům tak nepředstavuje vymezení právní otázky zásadního významu, nýbrž vlastní posouzení jedinečného skutkového základu věci.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek proto nemůže napadené rozhodnutí v tomto rozsahu být po právní stránce zásadně významné ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není dána. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť za situace, kdy odvolací soud zrušil výrok o dosavadních nákladech řízení a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bude o všech nákladech včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnuto soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu