ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4331.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4331/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. R. , zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, o zaplacení 212.560,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 7 C 38/2006, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2008, č.j. 15 Co 201/2008-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2008, č.j. 15 Co 201/2008-265, se ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 100.672,35 Kč s příslušenstvím, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 95.886,40 Kč s příslušenstvím a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce i žalovaného odmítají.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž svým osobním vozidlem narazil do neosvětleného nákladního vozidla žalovaného stojícího v důsledku poruchy elektroinstalace potmě uprostřed jízdního pruhu. Žalovaná částka 212.560,40 Kč představuje rozdíl mezi škodou vzniklou žalobci (škoda na vozidle a náklady na vypůjčení náhradního vozidla) a pojistným plněním, které mu bylo vyplaceno z havarijního pojištění.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č.j. 7 C 38/2006-224, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100.672,35 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 14. 7. 2004 do zaplacení, co do částky 111.885,05 Kč (správně 111.888,05 Kč) s 2,5% úrokem z prodlení z částky 111.042,40 Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 1. 2003 ve 20.45 h došlo ke srážce osobního vozidla žalobce s nákladním vozidlem žalovaného. Řidič vozidla žalovaného byl pro poruchu elektroinstalace nucen toto vozidlo odstavit tak, že na komunikaci tvořilo neosvětlenou překážku, do níž narazil svým vozidlem žalobce, přestože se osádka neosvětleného vozidla žalovaného pokoušela na překážku upozornit světelnými signály z baterky. Ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. soud dovodil, že žalobce odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s dopravní nehodou v rozsahu 80 %, neboť svým jednáním porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Podíl žalovaného na vzniklé škodě činí 20 %, neboť žalovaný objektivně odpovídá za technický stav svého vozidla, jehož osádka navíc nedodržela povinnost stanovenou v §33 odst. 2 silničního zákona. Žalobci vznikla škoda na vozidle ve výši 511.544,78 Kč (náklady na opravu vozidla po odpočtu amortizace) a škoda spočívající v nákladech na zapůjčení náhradního automobilu ve výši 71.817,- Kč; ze smlouvy o havarijním pojištění žalobce obdržel pojistné plnění ve výši 404.033,- Kč. Škoda na nákladním vozidle žalovaného činila 20.000,- Kč. Po započtení nároku žalovaného proti nároku žalobce dospěl soud k závěru, že žalobce má vůči žalovanému nárok na zaplacení 100.672,35 Kč.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č.j. 15 Co 201/2008-265, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 116.674,-Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 14. 7. 2004 do zaplacení a co do částky 95.886,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a v zásadě i s jeho právní kvalifikací. Konstatoval, že dvacetiprocentní podíl žalovaného na vzniku škody nelze odvozovat od jeho odpovědnosti za technický stav vozidla, nýbrž pouze z toho, že posádka vozidla upozorňovala ostatní účastníky silničního provozu na neosvětlenou překážku na komunikaci nejednoznačným způsobem vedoucím ke vzniku nepřehledné situace. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal technickou závadu na vozidle žalovaného za příčinu škodné události a nepovažoval za důvodné kompenzovat nárok žalobce proti nároku na náhradu škody vzniklé žalovanému, když žalovaný nevznesl kompenzační námitku. Uzavřel, že nárok žalobce je opodstatněný ve výši 20 % ze škody vzniklé na jeho vozidle po odečtení amortizace, tj. ve výši 102.311,- Kč, a ve výši 20 % z nákladů na zapůjčení náhradního vozidla, tj. 14.363,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalovaný dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), důvody dovolání shledává v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném stanovení výše škody, když soud v rozporu s ustálenou judikaturou vycházel z celkových nákladů potřebných na opravu vozidla žalobce, aniž zohlednil pojistné plnění vyplacené žalobci v souvislosti s dopravní nehodou z havarijního pojištění. Majetkovou újmu žalobce totiž v daném případě představují jen prostředky, které na opravu vozidla musel skutečně vynaložit. Dále žalovaný namítá, že závěr soudu o míře jeho účasti na způsobení vzniklé škody vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud totiž, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal odpovědnost žalovaného za technický stav vozidla, avšak ztotožnil se s jeho závěrem o míře účasti žalovaného na dopravní nehodě z důvodu pochybení posádky při upozorňování na neosvětlenou překážku, ačkoli ze znaleckého posudku vyplývá, že posádka vozidla reagovala přiměřeně vzniklé situaci. Dle názoru žalovaného není mezi jednáním posádky jeho vozidla a škodou vzniklou žalobci příčinná souvislost, neboť kdyby se žalobce dostatečně věnoval řízení a jel přiměřenou rychlostí, ke střetu by nedošlo. Soud rovněž nesprávně považoval za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku ve smyslu §427 a násl. obč. zák. i náklady na zapůjčení náhradního vozidla, přestože povinnost k náhradě těchto nákladů může vyplývat toliko z obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Pokud žalobce původně požadoval uhrazení 90 % svých nákladů, a v závěrečném vyjádření svůj požadavek snížil na 33 %, měl soud o jeho požadavku rozhodnout jako o návrhu na změnu žaloby. Tím, že tak neučinil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný také připomíná, že o výši nákladů vynaložených na opravu jeho vozidla (20.000,- Kč) nebylo mezi účastníky sporu, a proto nepovažoval za nutné vznášet kompenzační námitku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami. Uvádí, že pokud byla část nákladů na opravu jeho vozidla hrazena z havarijního pojištění, lze za majetkovou újmu považovat i částku odpovídající pojistnému plnění, že mezi jednáním posádky vozidla žalovaného, která nereagovala dostatečným způsobem, dopravní nehodou a škodou spočívající v nákladech na zapůjčení náhradního vozidla je vztah příčinné souvislosti a že náklady žalovaného na opravu jeho vozidla sice nezpochybňoval, ale ani neuznal, tudíž je není možné bez dalšího započíst proti jeho nároku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popř. zamítl.
Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že žalobce dopravní nehodu spoluzavinil tím, že nevěnoval dostatečnou pozornost řízení a nepřizpůsobil rychlost jízdy tomu, aby byl schopen včas reagovat na překážku a vozidlo zastavit, neboť porušení povinností stanovených zákonem o silničním provozu žalobcem nebylo v řízení dostatečně prokázáno. Naopak se domnívá, že hlavní příčinou dopravní nehody byla porucha, resp. vadný technický stav vozidla žalovaného a nesprávná světelná signalizace jeho posádky. Soudy obou stupňů dostatečně nezhodnotily všechny skutečnosti relevantní pro posouzení účasti na způsobení vzniklé škody ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. K tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1948/2005, rozsudek ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, a rozsudek ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1968/2006) a uvádí, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě byl minimálně stejný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Na dovolání žalobce reagoval žalovaný vyjádřením, v němž odkázal na argumenty obsažené v jeho dovolání, uvedl, že jeho vozidlo nepředstavovalo nenadálou překážku, tudíž odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1968/2006 je nepřípadný, a připomněl, že za zásadní pro dovolací přezkum považuje otázku, zda lze za majetkovou újmu považovat i částku odpovídající poskytnutému pojistnému plnění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že byla podána včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání žalovaného jsou zčásti přípustná podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v této části i důvodná, zčásti jsou nepřípustná.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s .ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 154). Žalobce proto není oprávněn podat dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit 116.674,- Kč s příslušenstvím, neboť v této části nebyla žalobci způsobena žádná újma. Žalovaný naproti tomu není oprávněn podat dovolání proti výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 95.886,40 Kč s příslušenstvím, neboť v této části nebyl nikterak dotčen na svých právech. Současně je ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena přípustnost dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti části výroku I., jíž byl po obsahové stránce změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně 16.001,65 Kč s příslušenstvím, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.
Dovolací soud tedy podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (z důvodu tzv. subjektivní nepřípustnosti) odmítl dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit 116.674,- Kč s příslušenstvím, a dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 95.886,40 Kč s příslušenstvím. Dovolání žalovaného, pokud jím byla napadena měnící část výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 16.001,65 Kč s příslušenstvím, bylo odmítnuto podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. s přihlédnutím k §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (z důvodu tzv. objektivní nepřípustnosti).
Přípustnost dovolání žalobce i žalovaného ve zbývajících částech dovolací soud posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu (ač je jeho výrok formulován jako měnící) bylo v tomto rozsahu ve vztahu k oběma účastníkům rozhodnutí soudu prvního stupně z obsahového hlediska potvrzeno, a nejsou dány předpoklady přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit a založit jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod spočívající v nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), ani důvod, jímž jsou vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], pokud taková vada nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolání žalovaného je přípustné pro posouzení výše nároku poškozeného na náhradu škody na vozidle, bylo-li mu jako pojištěnému v souvislosti s poškozením vozidla poskytnuto pojistné plnění z tzv. havarijního pojištění.
Pojištění majetku bylo v rozhodné době, tj. v době dopravní nehody, upraveno ustanoveními §806 - §815 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“).
Podle §813 odst. 1 obč. zák. jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.
Citované ustanovení zakotvuje tzv. postižní právo pojistitele, jehož podstatou je přechod práva pojištěného (poškozeného) na náhradu škody vůči škůdci na pojistitele. Předpokladem je, že pojistitel poskytl pojistné plnění a že pojištěný měl v té době právo na náhradu škody proti tomu, kdo ji skutečně způsobil; k této zákonné cesi se nevyžaduje žádný právní úkon, dochází k ní okamžikem poskytnutí pojistného plnění a pojistitel tím vstupuje do postavení poškozeného vůči škůdci. Poté, co poškozený uplatnil u pojistitele nárok na pojistné plnění za odcizení, zničení či poškození pojištěného majetku, a pojistitel plnění poskytl, nemůže už nikdo z účastníků přechod práva na náhradu škody vůči odpovědné osobě ovlivnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2599/1999, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 765). V rozsahu, v němž právo na náhradu škody přešlo z poškozeného na pojistitele, již poškozený není věcně aktivně legitimován k uplatnění práva na náhradu škody proti osobě za škodu odpovědné (škůdci).
Pojistné plnění z majetkového pojištění však nemusí vždy představovat celou skutečnou škodu. Dojde-li k situaci, kdy pojistitel z majetkového pojištění uhradí jen část škody, přejde na něj právo na náhradu této části škody, ve zbývající části neuhrazené škody zůstává pojištěnému (poškozenému) právo na její náhradu vůči škůdci. Škůdce se pak stává dlužníkem ve vztahu k pojistiteli i pojištěnému, přičemž uspokojení pojištěného (poškozeného) má přednost před uspokojením pojistitele (srov. ustanovení §814 obč. zák. a Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1217).
V posuzované věci se tedy žalobce jako pojištěný, který obdržel pojistné plnění z tzv. havarijního pojištění, jež je pojištěním majetku, mohl důvodně domáhat náhrady škody toliko ve výši odpovídající neuhrazené části celkové skutečné škody a v rozsahu odpovídajícím své účasti na vzniku škody ve smyslu §431 obč. zák.
Závěr odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného nahradit částku odpovídající 20 % z celkové škody, aniž zohlednil skutečnost, že žalobci byla větší část škody uhrazena jako pojistné plnění ze smlouvy o havarijním pojištění předmětného vozidla, shledal dovolací soud, s ohledem na shora vyložené, nesprávným.
K dalším argumentům žalovaného uplatněným v dovolání Nejvyšší soud uvádí: Skutečnou škodou je i škoda spočívající v tom, že poškozený vynaložil náklady na vypůjčení věci, která má nahradit věc v důsledku poškození dočasně nepoužitelnou, ve srovnání s náklady na užití poškozené věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence vztahu příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění (§420 obč. zák.) nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění. Není pochyb o tom, že střet provozů vozidel žalobce a žalovaného byl skutečností, bez níž by nedošlo ke vzniku škody žalobce spočívající v nákladech na náhradní vozidlo. Neobstojí tedy námitka žalovaného, že náklady vzniklé v důsledku půjčení náhradního vozidla za vozidlo havarované nejsou škodou způsobenou provozem dopravních prostředků, ale mohou být toliko obecnou škodou posuzovanou dle §420 obč. zák., že vznik této škody se primárně neodvíjí od střetu provozů, ale od rozhodnutí žalobce a že náhradu této škody nelze požadovat po žalovaném.
Ani námitka, že odvolací soud nezohlednil náklady vynaložené na opravu vozidla žalovaného, není opodstatněná. K zániku vzájemně se kryjících pohledávek věřitele a dlužníka sice ve smyslu ustanovení §580 obč. zák. dochází v tom okamžiku, kdy se vzájemně splatné pohledávky téhož druhu setkají, započtení však nenastává již touto skutečností, nýbrž teprve projevem dlužníkovy vůle, že práva k započtení využívá (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 7 Cmo 159/2002, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 2, ročník 2005, s. 65). Jinými slovy zánik práva působí teprve kompenzační projev, byť nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky setkaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 4 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 29/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Projev k započtení lze učinit jak mimosoudně, tak v soudním řízení postupem podle §98 o. s. ř. Pokud žalovaný, jak ostatně sám v dovolání připouští, žádný projev vůle k započtení své pohledávky proti pohledávce žalobce neučinil, nemohl odvolací soud k nákladům vynaloženým na opravu vozidla žalovaného přihlédnout.
Vytýkanou nesprávností skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež byly podkladem pro závěr o podílu žalovaného na vzniku škody, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť skutková zjištění je možné v dovolacím řízení napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§241a odst. 3 o. s. ř.). Správnost skutkových závěrů tak nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V okolnosti, že žalobce v žalobě tvrdil, že „za škodu na jeho vozidle odpovídá žalovaný s ohledem na jednotlivé účasti na způsobení škody částkou ve výši 90 %“, zatímco v závěrečném návrhu uvedl, že mu byla způsobena škoda v celkové výši 640.211,20 Kč a že „žaluje pouze část této celkové škody ve výši 212.560,40 Kč, tj. 33 % celkové škody“, nelze spatřovat změnu žaloby, o níž by soud měl rozhodnout podle §95 o. s. ř., jestliže jinak se žalovaná částka ani skutková tvrzení žalobce nezměnily.
Vytýká-li žalobce ve svém dovolání soudům obou stupňů, že porušení povinností stanovených zákonem o silničním provozu z jeho strany nebylo v řízení dostatečně prokázáno, platí o nezpůsobilosti těchto skutkových námitek totéž, co bylo uvedeno ve vztahu k dovolání žalovaného.
Žalobce však důvodně namítá, že nebyly náležitě zhodnoceny všechny (zjištěné) skutečnosti relevantní pro posouzení účasti na způsobení škody. Zejména krajskému soudu pak vytýká, že nezohlednil technický stav a poruchu vozidla žalovaného jako skutečnosti relevantní pro posouzení míry účasti na vzniklé škodě. V této souvislosti žalobce důvodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1948/2005, v němž byl vysloven právní názor, že při posouzení míry účasti provozovatelů na střetu se vychází ze všech okolností střetu, tedy nejen těch, které byly vyvolány protiprávním jednáním; i v případě, že protiprávní jednání nebylo zjištěno, není vyloučeno vypořádání podle §431 obč. zák., jestliže průběh dopravní nehody svědčí o takové objektivní účasti provozovatele na konkrétní kolizi, která je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Již ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněném pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo řečeno, že formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ nasvědčuje tomu, že skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Od těchto právních názorů nemá dovolací soud důvod se odchylovat a nutno přisvědčit žalobci, že závěry odvolacího soudu ohledně míry účasti na vzniku škody s nimi nejsou v souladu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným a důvodným, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu