ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.4370.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4370/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Mgr. M. K., zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 8 - Karlín, Karolínská 661/4, proti žalované SIDI CZECH REPUBLIC, s.r.o. , IČO 26093138, se sídlem Praha 1 - Nové Město, Václavské nám. 832/19, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Jednořadá 1051/53, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 264/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, č. j. 35 Co 591/2010-189, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá .
II. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně 226.100,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, č. j. 35 Co 591/2010-189, se v měnícím výroku ve věci samé ohledně 52.500,- Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o nákladech řízení zrušuje a v uvedeném rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2010, č.j. 27 C 264/2008-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 278.600,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 139.373,- Kč s příslušenstvím, dále uložil žalované s odkazem na ustanovení §155 odst. 4 o. s. ř. povinnost na svůj náklad uveřejnit tento rozsudek včetně jeho odůvodnění v celostátně vydávaném deníku do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná obchodní společnost, jejímž předmětem činnosti je mimo jiné i developerská činnost, uzavřela dne 9. 10. 2007 se žalobkyní, která projevila zájem o koupi bytu, rezervační smlouvu, na základě které se žalobkyně a žalovaná zavázaly podepsat smlouvu o smlouvě budoucí kupní do 45 dnů od připsání rezervačního poplatku ve výši 50.000,- Kč bez DPH, který zaplatí žalobkyně na účet žalované. Po uzavření rezervační smlouvy poslala žalobkyně dne 14. 10. 2007 ze svého účtu na účet žalované částku 52.500,- Kč, představující rezervační poplatek včetně DPH, a rezervační smlouva tak v souladu s jejím čl. 6.1 a čl. 11.1 nabyla účinnosti dnem 16. 10. 2007. Vzorová smlouva o smlouvě budoucí předložená následně žalobkyni nebyla návrhem smlouvy v pravém slova smyslu, tj. nabídkou kontraktu směřovaného vůči žalobkyni, nýbrž vzorovým dokumentem, který byl nevyplněný, neobsahoval konkrétní data identifikující oba účastníky kontraktu tak, aby byli nezaměnitelní s jinými subjekty, ani data týkající se konkrétní bytové jednotky, tak jak zpravidla je uvedeno v návrhu smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Jelikož žalovaná neučinila žalobkyni návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, připravil ho právní zástupce žalobkyně a při jeho přípravě vycházel z textu vzorové smlouvy o smlouvě budoucí kupní, kterou žalobkyni na její žádost ještě před podpisem rezervační smlouvy poskytla žalovaná. Přes probíhající komunikaci mezi oběma stranami nedošlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobkyně odmítla akceptovat návrh vzorové smlouvy ze dne 21. 1. 2008 vypracovaný žalovanou s tím, že její znění je jednostranné a nevyvážené a je v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele, se zásadou rovnosti smluvních stran, s dobrými mravy a poctivostí v obchodním styku. Žalovaná naopak odmítla akceptovat žalobkyní (jejím zástupcem) vypracovanou smlouvu, jelikož neodpovídá filosofii vzorového dokumentu a žalobkyně nebyla ochotna přistoupit na některé body ve smlouvě, které jsou pro žalovanou stěžejní, obsahují je smlouvy s ostatními klienty a jsou důležitou podmínkou financování projektu ze strany banky. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná svým nekonáním porušila ustanovení bodu 2.2 rezervační smlouvy, čímž se jednak na úkor žalobkyně ve smyslu §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále též obč. zák.) obohatila ve výši nevráceného rezervačního poplatku, který zadržuje žalobkyni bez právního důvodu, jednak způsobila žalobkyni škodu ve výši 226.100,- Kč spočívající v nákladech právní pomoci s vypracováním smlouvy uhrazených žalobkyní jejímu právnímu zástupci. Žalobu na zaplacení částky 139.373,- Kč, představující rovněž náklady právní pomoci, soud zamítl s odůvodněním, že předmětná částka dosud nebyla žalobkyní právnímu zástupci vyplacena, a tudíž nedošlo ke vzniku škody na straně žalobkyně. Shora uvedené náklady na právní pomoc, které soud žalobkyni přiznal, představují náhradu škody podle §420 obč. zák., jelikož je žalobkyně vynaložila zbytečně na právní úkony směřující k realizaci koupě bytu, k níž nakonec nedošlo. Porušení právních předpisů o ochraně spotřebitele lze podle soudu spatřovat v tom, že ačkoli žalobkyně řádně uzavřela se žalovanou rezervační smlouvu na byt a ze svého účtu uhradila rezervační poplatek, neobsahovala žalovanou předložená rezervační smlouva znění smlouvy o smlouvě budoucí kupní ani ve formě závazné přílohy a žalovaná neinformovala žalobkyni v rámci své předsmluvní povinnosti, že o znění smlouvy o smlouvě budoucí kupní nelze jednat a že bude trvat na tom, aby žalobkyně podepsala předložený vzorový dokument bez možnosti provedení změn z její strany. Žalovaná tak vůči žalobkyni nesplnila jednak informační povinnost podle §9 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v jednání žalované spatřoval soud též klamavou a agresivní obchodní praktiku podle §5 odst. 1 písm. c) a §5a odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele a nekalou obchodní praktiku podle §4 odst. 1 a 3 zákona o ochraně spotřebitele. Soud též zohlednil, že žalovaná svým jednáním vyvíjela nátlak na žalobkyni k podpisu vzorové smlouvy, čímž měla výrazně zhoršit možnost jejího svobodného rozhodování a k újmě žalobkyně podstatně zhoršit její smluvní postavení (srov. §55 odst. 1 a 2 obč. zák.), což bylo umocněno tím, že žalovaná protiprávně odpírala vrátil rezervační poplatek.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 35 Co 591/2010-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 278.600,- Kč a povinnosti uveřejnit rozsudek v celostátně vydávaném deníku zamítl; jinak rozsudek v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který považoval nevrácení rezervačního poplatku žalovanou ve výši 52.500,- Kč za bezdůvodné obohacení, a dovodil, že k odstoupení od rezervační smlouvy ze strany žalobkyně došlo až po uplynutí doby 45 dnů, v níž měla být uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se předmětu rezervace; tedy odstoupení od smlouvy ze dne 31. 3. 2008 bylo neúčinné, jelikož k němu došlo po účinnosti rezervační smlouvy. Odvolací soud konstatoval, že rezervační smlouva obsahuje dohodu účastníků týkající se předmětu koupě a kupní ceny, tedy podstatné náležitosti, kterých je třeba ke vzniku kupní smlouvy ve smyslu §588 a násl. obč. zák. a které musí obsahovat smlouva o smlouvě budoucí kupní. Žalobkyně ještě před sepisem rezervační smlouvy měla k dispozici smlouvu o smlouvě budoucí kupní, přičemž nejpozději 1. 11. 2007 ji žalovaná upozornila, že nebude akceptovat v plném rozsahu její návrh smlouvy. Přes tyto skutečnosti žalobkyně zastoupena právním zástupcem neodstoupila od rezervační smlouvy do smluveného data tak, aby jí vznikl nárok na vrácení rezervačního poplatku, naopak pokračovala v jednáních se žalovanou ve snaze uzavřít smlouvu v jí prosazovaném znění. Odvolací soud neshledal splnění jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, tj. porušení právní povinnosti, jelikož žádný předpis ani smluvní ujednání mezi účastníky nestanovily povinnost žalované uzavřít smlouvu ve znění návrhu žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost proti měnícímu výroku rozsudku dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a proti potvrzující části z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvod dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že rozsudek odvolacího soudu byl překvapivý, neboť neodpovídal průběhu předchozího řízení, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je též postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že opřel své rozhodnutí o jediný důvod, a to o ustanovení čl. 4.1 rezervační smlouvy, které je podle jejího názoru neplatné, jelikož neumožňuje odstoupit od smlouvy před uplynutím doby 45 dnů, v nichž má dojít k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, ani po jejím uplynutí. Namítá, že neuzavřením smlouvy o smlouvě budoucí ve znění vyhotoveném žalovanou neporušila svou povinnost z rezervační smlouvy, a tudíž nemohlo dojít ke vzniku práva žalované na zaplacení smluvní pokuty, představující výši rezervačního poplatku. Označuje rezervační smlouvu za jednostranně nevyváženou a poškozující spotřebitele, proto by měla být vykládána ve prospěch žalobkyně. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v závěru, podle něhož se žalovaná nedopustila porušení právní povinnosti, když neuzavřela smlouvu s dovolatelkou ve znění připraveném jejím právním zástupcem. V postupu žalované spatřuje porušení ustanovení o ochraně spotřebitele spočívající zejména v porušení předsmluvní informační povinnosti a zamlčení informace o nemožnosti změny ve vzorovém znění smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Napadá též zprostředkovatelskou smlouvu mezi realitní kanceláří a žalovanou. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že měla před podpisem k dispozici smlouvu o smlouvě budoucí kupní, když se jednalo pouze o nevyplněný vzorový dokument, jak zjistil soud prvního stupně. Zásadní význam po právní stránce, ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovoláním napadeného rozhodnutí, spatřuje dovolatelka v názoru odvolacího soudu, že zatížení jmění poškozené pohledávkou na zaplacení odměny za právní služby není škodou, protože škoda na majetku poškozené vznikne až zaplacením pohledávky, nikoli samotným vznikem pohledávky. Tento výklad škody považuje žalobkyně za neodůvodněně restriktivní a opomíjející skutečnost, že se vznikem pohledávky došlo ke zvětšení pasiv poškozené a současně ke zmenšení hodnoty jejího čistého jmění. Navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a následně napadené rozhodnutí odvolacího soudu (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že nárok na vrácení rezervačního poplatku zanikl z důvodu neodstoupení od rezervační smlouvy po dobu její účinnosti. Neshledává ani zásadní právní význam ve vztahu k otázce vzniku škody na straně žalobkyně představující náklady na její právní zastoupení, jelikož tato otázka byla již judikatorně vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně směřující do potvrzující části napadeného rozhodnutí odmítl, dovolání směřující do měnící části rozhodnutí zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, pokud směřuje do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a ve zbývající části se jeho přípustnost řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam [srov. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.
Dovolací soud neshledal zásadní právní význam v potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu, jelikož závěr, že nárok na zaplacení částky 139.373,- Kč představující dosud neuhrazenou odměnu právního zástupce nelze považovat za škodu, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že rezervační smlouva ze dne 2. 10. 2007 obsahovala ujednání, jímž se smluvní strany zavázaly uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní týkající se předmětu rezervace, ve lhůtě nejpozději do 45 dnů ode dne plné úhrady rezervačního poplatku dle čl. 3 rezervační smlouvy (čl. 2.2) a ujednání, podle nějž v případě, že zájemce (žalobkyně) neuzavře smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve lhůtě uvedené v článku 2.2 rezervační smlouvy, má vlastník (žalovaná) právo na smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč, a v případě, že vlastník (žalovaná) neuzavře smlouvu o smlouvě budoucí kupní, je zájemce oprávněn od této (rezervační) smlouvy odstoupit a rezervační poplatek mu bude v plné výši navrácen. Podle čl. 6.1 rezervační smlouva nabývá účinnosti dnem připsání rezervačního poplatku ve prospěch účtu vlastníka ve lhůtě uvedené v čl. 3 rezervační smlouvy a zaniká dnem uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nebo uplynutím doby uvedené v článku 2.2 této (rezervační) smlouvy. Oba soudy vzaly rovněž za prokázané, že žalobkyně uhradila rezervační poplatek ve výši 52.500,- Kč dne 16. 10. 2007, a že ve lhůtě 45 dnů od jeho úhrady nedošlo k uzavření budoucí kupní smlouvy.
Pokud jde o zamítnutí žaloby v rozsahu 226.100,- Kč (představujících náhradu škody vzniklé žalobkyni zbytečným vynaložením nákladů právního zastoupení při jednání o budoucí kupní smlouvě mezi účastníky) s příslušenstvím, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že nárok na náhradu škody není opodstatněn, neboť žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, a chybí tak jeden z nezbytných předpokladů povinnosti k náhradě škody dle §420 obč. zák. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, že rozhodnutí je založeno nikoli pouze na závěru, že porušení povinností žalovanou nelze spatřovat v tom, že žalovaná neuzavřela smlouvu ve znění navrženém žalobkyní, nýbrž i na závěru, že žalobkyně měla ještě před sepisem rezervační smlouvy k dispozici (vzorovou) smlouvu o smlouvě budoucí kupní a nejpozději 1. 11. 2007 ji žalovaná upozornila, že nebude akceptovat v plném rozsahu její návrh smlouvy, naopak bude vycházet prvotně ze svého návrhu, do kterého zakomponuje připomínky žalobkyně s tím, že ne všechny budou průchodné. Žalobkyně přesto pokračovala v jednání se žalovanou ve snaze uzavřít smlouvu v jí prosazovaném znění, a to i po uplynutí účinnosti rezervační smlouvy. Za této situace nelze mít náklady spojené s právním zastoupením žalobkyně při jednání o smlouvě za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním žalované, jež by mělo charakter protiprávnosti.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu 226.100,- Kč z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl.
Je však třeba přisvědčit žalobkyni, pokud dovozuje, že citovaná ujednání obsažená v rezervační smlouvě prakticky vylučují možnost odstoupení od rezervační smlouvy, neboť do uplynutí sjednané lhůty nevypršel čas ke splnění smluvních závazků a jejím uplynutím smlouva podle ujednání zaniká, takže odstoupení od ní již rovněž není možné. Žalobkyně se nezavázala uzavřít smlouvu ve znění navrženém žalovanou a z principu rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů vyplývá, že stejně jako nelze nutit žalovanou, aby přistoupila na návrh smlouvy vypracovaný žalobkyní, nelze ani žalobkyni nutit, aby uzavřela smlouvu ve znění navrženém žalovanou. Jestliže tedy žalobkyně neuzavřela smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve znění navrženém žalovanou, neporušila právní povinnost, žalované nevzniklo právo na smluvní pokutu a právní důvod k plnění, jehož vrácení se žalobkyně domáhá, tak neuzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní odpadl. Pokud tedy odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že žalovaná neodstoupila ve sjednané lhůtě od rezervační smlouvy, a proto nemá nárok na vrácení rezervačního poplatku, jenž představuje smluvní pokutu, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Žalobkyni lze přisvědčit i v tom, že odvolací soud se opomenul vypořádat s tím, že smluvní pokuta dle jeho závěru činila 50.000,- Kč, poskytnuté plnění, jehož vrácení se domáhá, činilo 52.500,- Kč, neodůvodněn tak zůstal závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu 2.500,- Kč.
Dovolání do měnící části rozsudku odvolacího soudu ohledně 52.500,- Kč s příslušenstvím bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu