ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4439.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4439/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. M. , zastoupeného Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 390.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 55 Co 72/2008-63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č. j. 55 Co 72/2008-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 390.000,- Kč s odůvodněním, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále – pobočka Krnov pod sp. zn. 15 C 417/96 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 18 C 47/2007-40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 108.000,- Kč, ve zbytku pak žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 1996 byla po žalobci a panu Karlu Zouharovi vymáhána částka 1.003.723,69 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení za dodávku alkoholických nápojů veřejné obchodní společnosti, v níž byli oba neomezeně ručícími společníky, a tato společnost zanikla. Řízení trvalo celkem 9 let a 10 měsíců, šlo však o skutkově i právně složitý spor, v průběhu kterého vyvstala potřeba rozsáhlého dokazování. Soud prvního stupně uzavřel, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění je důvodný, neboť k porušení práva projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě došlo a samotné konstatování porušení práva by se s ohledem na okolnosti případu (doručení žaloby žalovanému až po 10 měsících od zahájení řízení, nečinnost soudu 3 roky a 4 měsíce po postoupení věci Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě, složitá právní věc, malý význam věci pro žalobce) nejevilo jako dostačující, avšak výše přiměřeného zadostiučinění požadovaná žalobcem není přiměřená. Za použití manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. vydaného Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v konkrétním případě je částka 108.000,- Kč, k níž dospěl tak, že od základní částky ve výši 135.000,- Kč určené v závislosti na délce řízení a průtahů odečetl 20% (tj. částku 27.000,- Kč) odrážející skutkovou a právní složitost věci; pro další snížení neshledal soud důvody. Poukazované psychické vyčerpání žalobce z délky řízení a nutnost účasti u soudních jednání nevzal soud při úvaze o výši zadostiučinění v úvahu, neboť žalobce si musel být vědom, že pokud jako podnikatel nesplní svůj dluh, může následovat soudní řízení, ve kterém musí plnit své zákonné povinnosti.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 55 Co 72/2008-63, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Podle jeho názoru vyšel soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu, věc však nesprávně právně posoudil, neboť nepřihlédl k tomu, že v předmětném řízení byl žalobce důvodně žalován pro nesplnění povinnosti z obchodněprávního vztahu a povinnost ke splnění závazku mu byla uložena rozsudkem. Pokud by žalobce své povinnosti řádně plnil, nemuselo podle názoru odvolacího soudu k soudnímu řízení vůbec dojít. S ohledem na tuto okolnost dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu v daném případě již bylo konstatování porušení práva ze strany žalované v rámci předběžného projednání nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím vědomě popřel judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále též jen „ESLP“), neboť jeho rozhodnutí zcela popírá smysl a výklad Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) a nepřihlíží adekvátním způsobem k novele zákona č. 82/1998 Sb. I kdyby žalobce zavinil, že k soudnímu řízení muselo dojít (s čímž však dovolatel nesouhlasí), má jako každý právo na rychlý, hospodárný a přiměřeně dlouhý proces. Jedná se o ústavně zaručené právo (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – dále též jen „Listina“) náležející každému bez rozdílu, v jakém procesním postavení se v řízení nachází a bez ohledu na výsledek sporu. Nepříznivé následky soudního řízení je účastník povinen strpět pouze po přiměřenou dobu. S odkazem na judikaturu ESLP ve věcech Zouhar proti České republice, Bačák proti České republice a Volf proti České republice dospívá dovolatel k závěru, že každý má právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je irelevantní, v jakém procesním postavení se poškozený nachází a jaký je výsledek sporu. Dále dovolatel zdůraznil, že povinnost k úhradě dluhu se netýkala jeho, ale obchodní společnosti, za jejíž závazky neomezeně ručil, a že veškeré své procesní povinnosti v uvedeném řízení plnil řádně a včas. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela správné a s učiněnými právními závěry se zcela ztotožňuje, když shodně s ním považuje za přiměřené zadostiučinění v daném případě konstatování porušení práva v rámci předběžného projednání nároku. Byly řádně zohledněny všechny okolnosti případu i judikatura ESLP; dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 5. 2008. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.
Podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Podle odstavce 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Podle této úpravy nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění, způsobilé kompenzovat vznik nemajetkové újmy, jehož se žalobce domáhá, je zákonem zakládán bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda či ušlý zisk). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena s majetkovým stavem) a vedle nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou soudního (správního) řízení může zahrnovat i jiné negativní dopady nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí zejména do osobnostní integrity poškozeného. Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v čl. 38 odst. 2 Listiny. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů.
Je-li základ nároku dán, stanoví §31a odst. 2 věta druhá zákona pro účely určení výše náhrady povinnost přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto mají být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na jeho pověst, dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje též zhodnocení počínání samotného poškozeného. Pro případy, kdy byla nemajetková újma vyvolána nepřiměřenou délkou řízení před soudem či jiným orgánem, vyjmenovává ustanovení §31a odst. 3 pod písm. a) – e) další kritéria, jimiž jsou celková délka řízení, jeho složitost, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Demonstrativnost výčtu těchto kritérií umožňuje, aby soud přihlédl i k okolnostem dalším, mohou-li mít relevanci.
Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný, jak konstatoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Tento závěr, od nějž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit, se uplatní i v nyní projednávané věci, kde odvolací soud vyloučil nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění právě a pouze pro neúspěch účastníka ve sporu, aniž vzal v potaz zákonem vyjmenovaná kritéria, včetně významu řízení pro účastníka. Právní posouzení nároku žalobce v rozsudku odvolacího soudu je proto neúplné, je nesprávné a neodpovídá judikatuře dovolacího soudu k uvedené otázce.
Je tedy zřejmé, že nesprávným právním posouzením věci byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu